The knob doll

12. Zase?

*Marek*

,,Který má pokoj?" zeptala se Jenn sestry na recepci.
,,284," řekla sestra a my jsme se vydali nemocničními chodbami směrem k pokoji na kterém ležela Maya.

Když jsme tam došli Jenny lehce zaklepala a otevřela dveře. Maya byla v umělém spánku a byla úplně bledá. Jenn si k ní přisedla a chytla ji za ruku.

*Jenny*
Posadila jsem se k její posteli a chytla ji za ruku. Byla studená. Nechala jsem Marka aby ke mně přišel a objal mě kolem ramen. Vlastně jsem teď za něj byla ráda. Já si toho dneska zažila dost a to bylo jenom dneska. Maya v tomhle stavu žila 5 dnů, ale ona tohle neprohraje. Jsem si tím víc jak 100% jistá.

,,Návštěvní hodiny skončily. Přijďte zase zítra," přišla nám oznámit sestra a já si uvědomila že jsme s Markem nejspíš usnuli. Jemně jsem ho probudila a šli jsme směrem domů.

Když jsme došli domů, Marek si sedl na gauč a já šla do kuchyně pro pití. Mezitím co jsem nám oběma dělala čaj jsem si sedla na židli a přemýšlela o tom jak to teď bude. Jak to bude pokračovat až Mayu pustí. Musela jsem tam nějak dlouho sedět, protože za chvíli na mě začal mluvit Marek. Já se jenom protáhla a šla jsem za ním na gauč. Pustil nějaký romantický film, já dala na stůl dva hrnky s čajem a spolu jsme se dívali na film.

-Timeskip-

Ráno mě probudily ostré paprsky slunce. Chtěla jsem vstát, ale něčí ruce mě stáhly zpátky na gauč. Byl to Marek. Úplně jsem zapomněla co se včera dělo.

*memories*
Hrozně si s Markem rozumíme. Když skončil film, Marek navrhl, že pustí horror, když teď vyhověl mně. Pustil Annabelle. Zachumlali jsme se spolu do deky a koukali se. Po asi půl hodině horroru jsem už byla slušně vystrašená i přesto, že s Mayou jsme se na horrory dívaly dost často. ,,Musím si odskočit. Za chvíli jsem tu." Marek jenom přikývl a díval se dál. Já jsem odběhla do koupelny. Šla jsem po tmě, protože se mi nechtělo rozsvěcovat, abych zbytečně nerušila atmošku kina v obýváku. Zalezla jsem do koupelny a po pár minutách jsem byla zase na cestě do obýváku. Měla jsem takový divný pocit že mě někdo sleduje. Tak jsem se otočila a viděla stín. Tím, že jsem šla zase po tmě jsem neviděla co to je, ale viděla jsem, že se to přibližovalo. Přitiskla jsem se ke zdi a zavřela oči. Chytlo mě to za ramena. Trochu jsem sebou škubla, ale nechtěla jsem vidět co to je. Najednou se mi vedle ucha ozval hlas. ,,Promiň, že jsem tě vyděsil," řekl mně známý hlas. Otevřela jsem oči a v tu chvíli jsem je zase zavřela. Ale ne protože bych se bála. On když vás někdo políbí, tak instinktivně zavřete oči. Nebo aspoň já. Tak jsem tam tak stála natisknutá na zdi, Marek měl ruce vedle mojí hlavy a naše rty byly spojeny v jedny.
Odtáhl se a podíval se na mě. ,,Víš hrozně dlouho se mi líbíš, ale nedokázal jsem si to přiznat." Teď jsem to byla já, kdo spojil naše rty. Vyzdvihl si mě na ruce a šel se mnou v náručí na gauč. Annabelle pořád hrála v televizi, ale ani jeden z nás to nevnímal. Jakoby se zastavil čas a na světě jsme byli jen my dva. Kolem půlnoci jsme usli na gauči.

*Back to reality*
Když si vzpomenu na ten večer musím se usmát. Zároveň mám dost výčitky svědomí, že jsme si nevzpomněli na Mayu. Dneska k ní jdeme do nemocnice. Má se prý rozhodnout, kdy ji pustí domů.
,,Marku vstávej," zašeptala jsem tiše. Vtiskla jsem mu lehkou pusu a on ji prohloubil. ,, Dobré ráno," usmál se na mě. ,, Dobré ráno," odpověděla jsem mu. ,,Dneska jdeme za Mayou. Prý se rozhodne kdy ji pustí." Poznal, že jsem dost nervózní. Sedl si a pohladil mě po zádech. ,,To bude dobrý," usmál se na mě a já mu musela ten úsměv oplatit.
,,Jdeme udělat snídani." Pokusila jsem se vstát, ale zase mě k sobě přitáhl. Tak jsem to zkusila znova teď už pustil. Připravili jsme se a mohli jsme vyrazit. Vyšli jsme pár metrů a mířili na autobusovou zastávku, jelikož nás dneska neměl kdo do nemocnice odvézt. Najednou jsem ucítila jeho ruku jak si se mnou propletl prsty. Nic jsem na to neříkala, jen jsem se usmála.

*Maya*
Už tu ležím dost dlouho. Dneska se prý rozhodne kdy mě pustí. Už se do toho baráku nechci dostat ani za milion korun. Myslím, že tohle mi bohatě stačilo. Nějací lovci duchů tam prý byli a panenku odvezli s sebou. Jenže těch panenek tam je mraky. Jak mám vědět, že zrovna ty další nejsou posedlé? Už tu dlouho nebyla ani Jenny. Nevím, co se stalo, ale všichni jak by se mnou nechtěli komunikovat. A tak jediné co mi zbývá je mluvit se sestřičkami, i když ty taky nejsou dvakrát příjemné.

-timeskip-
,,Takže Mayo, pustíme tě zítra a pojedeš s rodiči k babičce. Zítra si tě přijedou vyzvednout a vyzvednout tvé věci. Zbytek cos měla v domě se převezlo k babičce. Panenky si odvezli policisté. Teď už jsi v bezpečí." S těmi slovy odešel. Já jsem se zmohla jenom přikývnout a byla jsem najednou nějaká slabá. Spala jsem asi půl hodiny dokud mě neofoukl studený vítr. Otevřela jsem oči a zjistila že okno do pokoje je dokořán otevřené. Jsem si jistá, že bylo zavřené.

*Jenny*
Dneska jsme byli u Mayy fakt delší dobu, ale potom nás vyhnala sestřička s tím, že návštěvní hodiny skončily. Šli jsme zase ke mně domů a dívali se na film.

*Maya*
Pomalu jsem vstala z postele a šla to okno zavřít. Pak mě napadlo, že se půjdu podívat po chodbách a trochu si pochodit. Otevřela jsem dveře, ale to co jsem viděla nikdy nezapomenu.
Světla byla pulzující, vozíky s jídlem převrácené a já jsem zahlédla malou holčičku jak stojí na chodbě zády ke mně a pláče. V tu chvíli jakoby mě někdo ovládnul a já absolutně nevěděla co dělám. Šla jsem pořád blíž k ní a když jsem byla u ní otočila se. Její obličej se vůbec nepodobal normální malé holčičce. Vypadala jako panenka. Skleněné oči, našpulené rty a růžové tvářičky. V tu chvíli jsem si uvědomila co se děje. ,,Ty nejsi živá viď? Ty jsi démon," skoro jsem zašeptala a jediné co vypustila z úst bez toho aniž by otevřela pusu bylo ,,otoč se." Já jak blbá jsem ji poslechla a i když chodba byla dlouhá snad 20 metrů, viděla jsem zcela jasně co bylo na konci. Moje knoflíková panenka. Najednou mě ten malý démon za mnou zkopnul na zem a ta panenka se rozběhla až děsivě ke mně. V ruce držela nůž a než ho do mně zabodla někdo zaklepal na dveře. ,,Jste v pořádku slečno?" ozvala se sestra a já jsem si až teď uvědomila, že ta zrůdnost co mi způsobila to, že jsem teď v nemocnici ví to, že tady jsem a bude mě chtít jakýmkoliv způsobem zlikvidovat.

*Jenny*
Zase jako obvykle jsme se dívali na romantický film a potom na horror. Až když jsem se už fakt začínala bát, natiskla jsem se k Markovi a ten mě objal. Podívala jsem se mu do očí. Asi jsem se dívala moc dlouho, protože mě najednou vrátilo zpět do reality něco, co se otřelo o mé rty. Já jsem reagovala hned a vtiskla mu pusu. On ji prohloubil a tohle byla zase jedna z těch našich hezkých společných chvil.

Tak jo omlouvám se že jsem déle nepsala, ale nějak mě nenapadlo pokračování. Tahle kapitola má něco přes 1290 slov a je to asi ta nejdelší. Brzo tady jsou Vánoce a já se rozhodla, že se pokusím vydávat kapitoly do 24.12. a tím tak asi knížka skončí pokud to stihnu xdd. No nic užívejte si advent.. xdd