The knob doll

4. Něco tu nehraje...

,,Mayo buď naprosto v klidu. Tvoji rodiče tady za chvíli budou," snažila se mě uklidnit mladá policistka. ,,Po tomhle nechci mít s tím domem nic společného," vykřikla jsem. ,,Co když se mi to nezdálo?" ,,Tenhle názor ti taky nikdo nebere je normální, že se bojíš. Ve tvém věku bych se taky bála takového momentu," promluvila ke mně policistka klidným hlasem. ,,Jsou tady. Slyšíte mě? Jsou tady," slyšela jsem zblízka nějakého policistu, který mluvil nejspíš k dispečerovi přes vysílačku. Pak jsem viděla přijíždět známé auto. Bylo to auto mých rodičů. ,,Proboha co se stalo? Mayo jsi v pořádku?" rychle ke mně zamířila máma a táta něco řešil a policií. ,,Byla tam. Mami já se tam už nechci vrátit! Bojím se jich!" Začala jsem brečet. ,,Bude nejlepší, když pojedeme k nám na služebnu a tam to sepíšeme. Vemte i tu malou," řekli policisté a za nedlouho jsem čekala na služebně. Teprve za několik minut mě zavolali do takové velké místnosti.

,,Tak nám pověz co se ti stalo v tom domě," vyzvala mě zase ta stejná mladá policistka. ,,Vešla jsem do svého pokoje a jako každý den jsem spočítala svou sbírku panenek. Mám jich opravdu hodně. Ale tentokrát něco nehrálo. Jedna panenka mi tam chyběla. Byla to zrovna moje nejstarší s knoflíky místo očí. Celý den v domě nikdo nebyl. Jsem si tím jistá. Ani zloději by se k nám neměli jak dostat. Hlavní cesta do města je v provozu takže skoro žádná auta nejezdí kolem nás ani žádní turisté. No nic zpět k domu. Sedla jsem si na postel, tašku jsem hodila do kouta a panenky jsem přepočítala ještě jednou. Opravdu jedná chyběla. V tom jsem slyšela z dalšího pokoje neboli z pokoje číslo 13 takový divný zvuk jakoby tam někdo chodil a pak něco spadlo," popotáhla jsem a pokračovala. ,, Ten pokoj je hned vedle žebříku na půdu. Je až na třetím patře a v chodbě úplně vzadu. Já mám pokoj ve druhém patře, ale i tak si myslím, že ten zvuk nemohl přeslechnout ani člověk, který byl v prvním patře. Nějaký hlas v hlavě mě nutil se do toho pokoje podívat. Proto jsem sebrala veškerou odvahu a do svého pokoje nechala otevřeno.  Šla jsem do třetího patra a viděla jsem, že dveře do pokoje jsou pootevřené, i když máma pokaždé večer pečlivě chodila a kontrolovala jestli jsou dveře zamknuté. Klíče k pokojům má jen ona a něco má táta. Všechny jsou pečlivě schované v trezoru. Heslo já ani sestra neznáme. No prostě jsem vešla do chodby a pomalu jsem se blížila k pokoji. Nakoukla jsem tam a pomalu pootevřela dveře, protože jsem skoro nic neviděla. Do toho pokoje jsme měly se sestrou celý život přísný zákaz vstupu. Dnes jsem zjistila  proč." Nemohla jsem dál mluvit musím se uklidnit. ,,Napij se jestli chceš," nabídla policistka. Já poslechla a napila se. ,,Co jsi tam viděla?" zeptala se policistka. ,,Vešla jsem do pokoje a viděla jsem celou sbírku panenek prostě celý pokoj až do stropu nacpaný buď panenkami nebo jejich díly. Třeba hlavy, ruce nebo tak. V tom jsem na zemi před sebou viděla knoflíkovou panenku. V ruce držela už nevím co. Pamatuju si jenom jak pomalu ke mně zvedla hlavu a řekla ,,Máš 5 dní." V tu chvíli jsem zabouchla dveře a sprintovala ven. Pak jsem zavolala vás," dopověděla jsem svůj dnešní trauma zážitek. ,,V pořádku Mayo. Děkuji že jsi nám to řekla. Jestli chceš můžeme zavolat nějaké tvoji kamarádce abys u ní spala než se dáš do pořádku. Tvoji rodiče se to pokusí vyřešit," nabídla policistka a já souhlasila.
,,Moment a co těch 5 dnů? Co s tím? Já se hrozně bojím co to znamená," vykřikla jsem. ,,Pokusíme se to během 5 dnů vyřešit.
Potřebujeme ještě zjistit minulost toho domu a minulost těch panenek. Proč tam jsou a komu patřily nebo aspoň kdo je vyrobil," uklidnila mě policistka. Slíbila jsem jim, že jim během pátrání pomůžu.

Pokračování příště... Doufám, že se zatím líbí :) budu ráda za každý názor
Snad to ve vás vyvolalo aspoň trochu strachu ;)