Paparazzi, darling

Kapitola druhá, část 1

Grammy - 1. část
15. února 2024
California

Dnes je den předávání Grammy. Pro Corbyna, jeden z nejdůležitějších dnů v tomto roce. Řekla bych že i důležitější něž narozeniny, nebo naše výročí. Kvůli tomuhle jednomu večeru, jse se poslední měsíc s Corbynem prakticky neviděla. Trhalo mi to srdce. Věděla jsem že oba dva máme časově náročná povoláni, ale bylo to velmi náročné období.

Celé dopoledne jsem seděla v obývacím pokojí s šálkem teplého čaje a notebookem na klíně. Naposledy jsem si pročítala články do nového únorového čísla, který měl mimochodem vyjít už za dva dny. Takže byl nejvyšší čas to poslat do tisku. Dočetla a doopravila jsem chyby v jednotlivých rubrikách, podívala  se do pravého rohu mého počítače na čas. Bylo přesně 11:25. Ve 12 hodin by měla přijet vizážistka, Amélie Lestrange s celým štábem pomocníků. Kadeřnice, make-up, manikúra atd. Vypila jsem poslední lok čaje, zavřela počítač a položila ho před sebe na konferenční stolek. Měla jsem tak půl hodiny abych něco málo snědla a vysprchovala se. První jsem se rozhodla pro sprchu, najíst se můžu až mě budou česat .Zvedla jsem se z pohovky, položila šálek od čaje do umyvadla a šla po schodech pomalu do koupelny. Po relaxační sprše, plné páry a všemožných olejíčků, jsem seběhla schody do chodby v županu a s ručníkem napůl vysušenými vlasy. *Crrr*
„Právě včas" pousmála jsem se při seběhnutí posledního schodu.
„Amélie, ráda tě vidím. Pojďte dál" přivítala jsem se s vizážistkou. „Záříš jako sluníčko" objala mě Amélie. „Kde máš svojí hvězdu dnešního večera" rozhlédla se po cestě do obývacího pokoje, kde se měla odehrávat všechna kouzla
„Je v hotelu. Připravuje se s klukama" odpověděla jsem trošku se smutným podtónem. Podkud jsem si v lednu stěžovala že se s Corbynem moc nevidíme. Nevěděla jsem co přijde v únoru. Vídala jsem ho je když přišel do postele. Většinou jsem byla už v polospánku, nebo jsme prohodili pár slov a on hned usnul. Nevyčítám mu to, chápu, že mají hodně práce s albem i s tímhle celým předáváním. Jen mě to někde v hloubi srdce mrzelo. 

„Sejdeme se před hotelem, na ceny chce abychom přijeli spolu" dodala jsem a posadila se na židli. Make-up artistka si mezitím připravila přenosné světlo, a vyskládala všechny své poklady na stůl.
„No aspoň že tam budete spolu, nedokážu si představit, co by bulvár psal" pohrávala si Amélie s mými vlasy a přemýšlela jak je nejlépe sladit s šaty. „Už takhle o Vás dvou je každý druhý článek" dodala a otočila se k ostatním. „No tak do práce" Vykřikla s nadšením. Měla pravdu, o mě a Corbynovi byl každý druhý článek. Díky tomu že jsme spolu v poslední době na veřejnost nechodili si media  začala myslet, že jsme se rozešli. Bylo mi to velmi nepříjemné. Vždy když jsem někam šla buď sama, nebo s holkama byli tam paparazzi. Jejich nekonečno otázek, zda jsem spolu, jestli se teď s Corbynem hádáme. Zda žijeme společně atd. mě přiváděla k šílenství. A moje odpověď „ano, ic se mezi námi nezměnilo, a i kdyby není to vaše več" většinou nehrála vůbec roli.

„Měla jsi něco k jídlu kočičko" zeptala se mě Amélie z kuchyně. Byla to už starší dáma kolem 50. Francouzka a ve svém oboru jedna z nejlepších.
„Ne, mám v plánu se najíst, až mě bude česat. Mám v lednici salát" usmála jsem se na ní. Amélie mi podala salát a posadila se naproti mně s hrníčkem kávy. Pozorně sledovala, jestli všichni dělají svojí práci přesně tak, jak jsem se dohodli. Chtěli jsme černé kouřové stíny a nevýrazné rty. Perfektně se to hodilo k šatem co jsem měla vybrané asi měsíc dopředu. Byli dlouhé tmavě zelené barvy, s rozparkem do půlky stehna, vršek šatů byl jednoduchý bez ramínek. Amélie mi k tomu připravila černé lodičky, dlouhé třpytivé černé náušnice v sadě s náhrdelníkem.

„Hotovo" usmál se kadeřnice a podala mi zrcátko. Měla jsem vlasy stažené do perfektně uhlazeného culíku s příčeskem, díky němu jsem měla vlasy k bokům „Vypadáš kouzelně" rozzářila se Amélie po té co jsem vyšla ve finální podobě. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usmála se. Vypadal jsem nádherně. „Amélie, zase jsi svojí práci odvedla perfektně" objala jsem jí
„Už jdi nebo se rozbrečím" podotkla Amélie a utírala si malé slzičky z tváře. Pousmála jsem se a nechala si pomoct s kabátem. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, rozloučila s celým týmem a vlezla do auta, které na mě už čekalo.

„Tak, jdeme na to" zhluboka jsem se nadechla v autě a dala pokyn řidiči aby jen k hotelu za Corbynem.