Paparazzi, darling

Kapitola čtrnáctá

Kapitola čtrnáctá  - Paparazzi, darling
Prosinec 2028
New York City

„Dáme si svařák?" ukázala jsem na stánek vedle kluziště. Corbyn přikývl, vyjeli jsme z oválu plného ledu, sedli si na lavičku a sundali brusle. S úsměvem jsme je vrátili slečně ve stánku a šli si pro horký nápoj. „Děkuji moc" usmála jsem se a chytla kelímek oběma rukama. „Zima?" zeptal se Corbyn. „Už je to lepší" usmála jsem se a usrkla trošku nápoje. Corbyn mě objal kolem ramen a pomalu jsme se začali procházet vánočním New Yorkem. „Stále přemýšlím jak tě napadlo zrovna Skotsko" zasmál se Corbyn. „Hm, nevím mám ráda jejich přízvuk asi" zamyslela jsem se a usmála. „Těším se tam, těším se na klidný život s tebou." zastavil mě. „ Já vím že jsi to měla se mnou do teď těžký, všechna ta media, já když jsem nebyl ve své kůži. Chci ti tím říct jak moc tě obdivuju, že jsi to se mnou vydržela. Děkuju" Vyhrkli mi slzy do očí. „Neplač" zasmál se a otřel mi slzu z tváře. „Miluju tě" Podívala jsem se mu do očí. „A já tebe" objal mě. „Navždy"

„Corbyne, Corbyne" ozvalo se nám za zády. Paparazzi. Mysleli jsme, že je dnes nepotkáme, ale to by jsme měli celé svátky až moc velké štěstí. Snažili jsme se rychle projít k silnici a chytit taxi. Marně. 

„Corbyne, co teď chystáte?"

 „ Corbyne je to rok po rozpadu skupiny nechystáte se dát zase dohromady" 

 „ Podvedla Vás vaše žena znovu?" křičel novinář. 

„ Avo, je pravda že vás vyhodily z redakce časopisu" 

„Kde máte děti?"

přišla otázka z druhé strany „Působilo to dnes jako rande. Kde jste byli" zaslechla jsem další otázku. Bylo jich tolik až jsem se rozbrečela. Blesky jejich fotoaparátů mě oslňovali a skoro jsem neviděla na cestu. Corbyn mě chytl pevně za ruku a snažil se prorvat davem

„Nechte nás s ženou projít prosím" Prodíral se davem Corbyn. došli jsme k silnici a k našemu štěstí tam stál volný taxi. Prosím, na nádraží. Zaplatím Vám dvakrát tolik když to bude rychlé" Sykl v autě taxíku a stále mě pevně držel za ruku. Řidič jen kývl a vydal se na cestu, byli jsme úplně na druhé straně města než bylo nádraží. Najednou mi začali téct slzy po tváři. „Ne ne, Avo nebreč. Už jsou pryč. Už jsem tu jen já" objal mě a utěšoval. V to jsem se podívala zadním okénkem na silnici za námi. „Corbyne?" snažila jsem se přes slzy v očích rozpoznat kdo za námi jede. Bylo to několik novinářů na motorkách a snažili se nás vyfotit. „Zbavte se jich" křikl Corbyn. „Rozkaz, pane" odpověděl s klidem řidič, otočil si čepici kšiltem dozadu a šlápl na to. „Stále jsou za námi, rychleji" rozčiloval se Corbyn a pozoroval novináře jak se na motorkách vyhýbají ostatním autům jen aby byli co nejblíž u nás.

. „Corbyne, jim neujedeme" strachovala jsem se. „Ššš, ujedeme neboj. Vše bude v pohodě" uklidňoval mě. Podívala jsem se z okýnka auta a sledovala jak kolem mě plynou barvy města, jeli jsme tak rychle že jsem málem nedokázala rozeznat silnici od budov. Najednou jsem se podívala před sebe a zahlédla nákladní auto přímo naproti nám. „Pane bože Corbyne" chytla jsem ho rychle za ruku. Celý svět se zpomalil, kolem mě se pomalu prolínala světla aut. Vozidlo se pomalu převracela ve vzduchu a já cítila bolest v celém těle.

Tma. Tma je věc co si pamatuji, a světla.  Otevřela jsem oči a ležela bezvládně na silnici vedle taxíku. „Co- Corbyne" pomalu jsem otáčela hlavu a snažila se ho najít. Kolem sebe jsem viděla rozbité sklo z okýnek auta, převrácené taxi. Oheň plápolal kolem mě, a mé oči oslňoval blesk fotoaparátů. Blesk? snažila jsem se zvednout ruku a zakrýt si oči. Kolem celé nehody se  shromáždili reportéři, novináři, Paparazzi. Všichni. A jen nás pozorovali, fotili a natáčeli. Nikdo nedělal nic aby nám pomohl. „Zavolejte někdo sanitku" slyšela jsem z hloučku lidí. V uších mi pískalo a opakoval se zvuk fotografování. Otočila jsem hlavu k autu v kterém jsme jeli a zahlédla ho. Zahlédla jsem jeho ruku a poté celé tělo které leželo kousek ode mě. Hlava mě bolela, necítila jsem nohy a všude byla krev. Úplně všude kolem nás, podívala jsem se na druhou stranu a zahlédla mrtvolu řidiče, jak leží na silnici k nepoznání. Obličej mě pomlácený celý od krve, nohu měl vykloubenou a jeho oči se "dívali" na mě.  Otočila jsem znovu hlavu směrem k Corbynovi .  „Corbyne. Promluv na mě" zašeptala jsem potichu. „Prosím" prosila jsem z posledních sil. Natáhla jsem ruku a snažila se sevřít tu jeho, byla tak daleko a přitom je kousek od té mé. „Takhle to nemůže skončit, takhle ne. Prosím." křičela jsem v hlavě. Ve skutečnosti jsem se nezmohla na nich jiného než na prosté, jednoduché ale zároveň magické.  „Miluju tě" zašeptala jsem. „navždy" vydechla jsem z posledních sil a pomalu zavřela své oči. 

Ucítila jsem dvě silné ruce jak mě chytli kolem pasu a naložili do auta. Otevírala jsem pomalu oči a sledovala jak se nade mnou střídá prudké světlo a strop nemocniční chodby. Cítila jsem na svém obličeji kyslíkovou masku. Snažila jsem se si jí stáhnout.  „Ne, Paní Besson. Nesahejte si na to" ozval se mužský hlas. Pomalu jsem se otočila směrem k sestřičce co šla vedle mého lůžka.  Znovu jsem stáhla kyslíkovou masku. „Co -Corbyn" vyšeptla jsem a vrátila hlavu na lůžku tak že směřovala čelem ke stropu. Začala jsem znovu zavírat oči a ruka mi spadla vedle mého těla.  „Avo, Avo zůstaňte s námi" bylo poslední co jsem slyšela, než se mi zavřeli oči úplně.