Paparazzi, darling

Kapitola desátá, část první

Kapitola osmá - Temné časy
část první - odchod
Listopad 2027
Los Angeles

„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít." 

— Honoré De Balzac

„Smrt, věc které nelze zabránit, přichází a odchází v nesprávný moment a bere si s sebou ty nesprávné lidi. Smrt není férová. Nemá city, netuší jak moc jí nenávidíme. Nemůže to cítit. A proto si je bere s sebou. Proto si s sebou bere naše milované aby zaplila svojí prázdnotu."

- M.V.S

Je tu měsíc boje, strachu, utišování a nejistoty. Listopad. Seděli jsem v obývacím pokoji v domě, kde jsem vyrůstala. Pozorovala jsem jak venku pomalu opadává listí, poslouchala praskání dřeva v krbu a četla. V tomto období je to jediná věc, která mi dokáže zapomenout. Zapomenout na všechno špatné co se od půlky října stalo. A že toho nebylo málo.

Vzpomínky. - druhá polovina října-

„ Corbyne prosím nech toho" brečela jsem. „Prosím už jsi měl dost" snažila jsem se mu vzít lahev z ruky. Dnes oficiálně, ohlásili rozpad skupiny. Bylo to pro všechny devastující, ale pro Corbyna nejvíc. Kluci byli jeho rodina, muzika jeho práce, jeho vášeň všechno. A teď byl konec.
 „ Myslíš že už jsem měl dost?" zvedl na mě obočí. Seděl na zahradě, ve tmě na lavičce. „Prosím pojď dovnitř, je zima" prosila jsem ho. *Bum*. Upustil lahev  Jacka Danielse na zem. Vyděsilo mě to. Zvedl se a pomalím krokem přišel blíž. Podívala jsem se mu zhluboka do očí. Ten pohled jsem neznala, viděla jsem bolest, strach a nevědomí. Snažila jsem se ho chytit za ruku „ Nesahej na mě" vypravil hrubým hlasem a praštil mě. Podívala jsem se na něho vylekaně s pusou otevřenou a držela si ruku na malém škrábanci pod okem, který zanechal jeho prsten. Ani se na mě nepodíval, prošel přes dům, zabouchl za sebou vchodové dveře  a byl pryč. 

Vyhrkly se mi slzy do očí a zhroutila jsem se na zem k rozbité lahvi. Klečela jsem na terase a brečela, dokud mě nevyrušil pláč Charlotte.  „Charlotte" vykřikla jsem a běžela do jejího pokoje. Vešla jsem do pokojíku s jedou růžovou stěnou , sladěným dětským nábytkem v bílé barvě a tmavém dřevě, na zdech vyseli fotky nás tří . . Vzala jsem jí do náruče, posadilo se na křeslo vedle postýlky a snažila se jí brečící uklidnit. Přehrávala jsem si v hlavě co se stalo venku na terase, a nemohla tomu uvěřit .Chovala jsem jí a prohlížela si fotografie na zdi. Charlotte přestala plakat. Uložila jsem jí do postele, stoupla si ke zdi, kde vysela fotka ze svatby mě a Corbyna. Vyhrkly mi slzy do očí, vzala jsem fotkudo ruky a zahodila na zem. Otočila jsem se zády k Charlotte, ze skříně vzala velikou cestovní tašku a rychle do ní házela oblečení. Utíkala jsem do ložnice, kde jsem udělala to samé s mým oblečením. Vzala jsem kufr, cestovní tašku , Charlotte a seběhla jsem schody. Položila jsem jí do kočárku a podívala se na hodiny. „23:06" zamumlala jsem.

Zhluboka jsem se nadechla, chytla pevně kočárek se spící Charlotte a zaklepala na dveře. Otevřela mi Jull, v kraťasech a sportovní podprsence. „ Avo , co tu děláte" dívala se na mě přes její nateklé oči udiveně. Najednou její zrak zabrousil na velký kufr a Charlotte v kočárku. Objala jsem jí. Nepotřebovala žádné vysvětlovaní, jen mě pevně objala. „Avo, co se stalo. To udělal Corbyn" odtáhla se z objetí , přejela mi prstem jizvu na rtu a malinký škrábanec pod okem. Podívala jsem se jí upřeně do očí. „ Všechno - všechno je teď jiné" a rozbrečela jsem se. „On ti ubližuje?" zděsila se. „Tohle, to bylo omylem. Pohádali jsme se a" snažila jsem se sebrat všechnu sílu co jsem v sobě měla a bránit ho „ a Corbyn mi dal facku, tohle je od prstenu" dokončila jsem větu a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Jull mě znovu objala a vešli jsme pomalu do obývacího pokoje. „Kde je Jonah?" zeptala jsem se jí po chvilce. „Spí"
Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla několik papírových krabic. „ Uklízíš její pokoj?" zeptala jsem se nejistě. Jull se podívala směrem ke krabicím a přikývla. „ Můžu ti pomoct jestli chceš." navrhla jsem jí. „Nejdřív mi řekni co se děje" a ukazovala na kufr, kočárek a další tašku ležící na zemi" následovala jsem její pohled k zabaleným věcem. rozbrečela jsem se. Jull mě rychle objala a hladila po vlasech. „Co se děje?" ozval se rozespalým hlasem Jonah. Zvedla jsem se od Jull a utírala slzy z tváře. Jonah se podíval na moje zabalené věci na zemi a na mě brečící na jejich gauči. Rychle mu to došlo a objal mě.

 „Můžu tu zůstat na noc. Ráno pojedeme domů" zeptala jsem se se strachem v očích Jull. „Ježíši, samozřejmě že tu můžete přespat." umívala se na mě. „ A kam domů"  otřela mi škrábanec pod okem z kterého tekla krev „ na Long Island"