Co se to teď stalo? V mojí hlavě jsem se snažila vyrovnat s tou situací, co se stala. Proč utekl?
Musím odsud vypadnot. Sebrala jsem si svoje věci a utíkala pryč. Šla jsem po chodníku směrem domů. Vítr mě pěkně ovávál vlasy a já jsem se příjemně nadechovala čerstvého vzduchu. Už jen deset minut a budu doma. Oddechla jsem si, že je náš dům, tak blízko.
Někdo mě sleduje nebo ne?asi blázním. Nedalo mi to a já zrychlila krok. Začínám mít strach. Cítím to. Cítím, že je někdo zamnou. Ne. Nikdo tu není kříčí na mě podvědomí.
„Hej,“okřikne mě nějaký mladík. Tak tady přestává legrace já mám opravdu strach. Je vysoký a má černý kožený kabát. Bílé triko mu vystínuje jeho svaly. Po zádech mi projede mráz a snažím se nadechnout. Přiblíží se ke mně a já stojím jako přikovaná nemůžu se hnout. Chytne mě za zápěstí a silně si mě stahuje k sobě.
„Pusť mě,“řeknu ustrašeně.
„Proč bych to dělal děvenko? Mám tě přesně tam, kde jsem chtěl,“nechápavě na něj hledím a v tu chvíli si teprve všimnu, že mu může být něco okolo 25 let. Má kaštanové oči a jeho vlasy jsou příjemně rozházené a konečky se pohupují v rytmu větru. Je dokonalý. Bezchybný.
„Co po mně chceš?“ptám se ho se slzami v očích.
„Ale, ale neplakej, stejně ti to nepomůže,“odpoví a to už brečím.
„Teď zavři hubu a pojď,“říká mi tichým, ale hrozivým tónem. Chtěla jsem něco říct, ale pak jsem si to rozmyslela. Svoje slzy jsem utlačila a své vzliky jsem se snažila nahradit hrubým dýcháním, což se mi podařilo. Stisk jeho ruky zesílil „Au,“vypustila jsem ze sebe dřív něž jsem si to stačila rozmyslet. „Řekl jsem ti snad ať držíš hubu.“ Všechno vě mně se sevřelo, když jsem nastoupila do bíleho mercedesu. Auto bylo nadherné a bylo cítit novotou. Kožené sedačky byly jemné a hladké. Jeli jsme už dvacet minut a za celou dobu jsme nepromluvili. Kdo je to? Co po mně chce? Zabije mě? Mám tolik otázek a vím, že na ně nedostanu odpověď. Alespoň ne teď. Mám chuť se ho zeptat co semnou provede.
„Kdo jsi?“tiše řeknu a vzhlédnu k němu. Hlavu pootočí ke mně, ale neodpoví. Pořád se na něj dívám a sleduji každý jeho pohyb. Není tak strašidelný, jak se chová. Má nádhernou postavu, svalnatou. Bože je tak krásný. Co se to semnou děje? Ten chlap mě práve unesl a já přemýšlím nad jeho krásou.
„Nedívej se na mě tak,“řekne a ušklíbne se.
„Prosím,“hlesnu.
„Co?“
„Ublížíš mi?“ptám se ho.
„Nevím, záleží na tom, jak se budeš chovat,“odpoví mi pobaveně.
„Jak se jmenuješ?“ptám se ho.
„Johnson,“zasměje se.
„Jméno?“
„Christopher,“řekne měkce.
„Bojím se,“a slzy mi tečou z očí.
„Nech toho. Hned,“zvýší hlas.
„Nekřič na mě.“
„Ty mi nebudeš říkat co mám dělat je ti to jasný?“už křičí. Souhlasně přikývnu a sklopím zrak ke svým kolenům na kterých si volně pohravají mezi sebou moje prsty. Jsem unavená. Strašně moc. Je toho na mě tolik, že upadám do hlubokého spánku.
„Vstávej,“někdo mě probouzí. Otevírám oči, ale překvapivě není světlo je tma. Pořád je jen tma. Vystopím z auta a než se stačím nadechnou vzduchu už mě zase pevně svírá v jeho dlani a táhne mě směrem k domu. Robustní dům se světle hnědým obložením. Před domem je příjezdová cesta po které jsme přijeli. Půsubí na mě divným dojmem jako bych tu už někdy byla........
