Mám strach. Takový strach. Vžijte se do mojí kůže. Půl roku jsem zavřená ve sklepě dopovaná drogama, znásilňovaná každej zasranej den. Šukali mě, tak dlouho dokud ze mě netekla krev. Necítila jsem ruce, nohy, nic.
„Lásko za chvíli budeme doma," probouzí mě Christopher a až v tu chvíli si uvědomuji, že jedeme v autě.
„Christophere, kde to jsme?"¨
„Zapomínáš," zasmál se.
„Předpokládám, že jedeme na ostrov. Tam je tvůj domov."
„Ne. Jsme na Floridě. Koupil jsem tady dům ať se tam nemusíme vracet."
„Nemusíš to dělat kvůli mě," zamumlám.
„Já vím, ale sám se tam nechci vrátit. Naše dcera už na nás čeká."
„Dobře, jak myslíš."
Přijíždíme k prosklené rezidenci obklopena palmami a různými exotickými stromy. Nejsem si jista, jestli si zvyknu na nové prostředí. Už teď jsem velice zneklidněna, že nemám žádné svoje věci a je to všechno jiné. Musím, ale začít od začátku pro sebe a pro mojí rodinu.
„Tak jsme tady," zastavuje u garáže.
„Neboj se zlato, budeme v pořádku," říká mi Christopher a já mu na malou chvíli věřím. Zavírám oči.
„Christophere, mám strach," na rtech pocítím ty jeho. Jemné pohyby v mých ústech mě dohání k šílenství. Ach. Jak moc ho miluji.
„Pojď jdeme. Sofii čeká," zašeptá a usměje se.
Pomalým krokem se dostáváme ke dveřím a já si opravdu začínám uvědomovat, že už přichází ta chvíle, kdy ji uvidím. Christopher otevírá dveře a já se objevuji v ráji. Ano, je to ráj. Je to tu útulné, ale chladné. Barvy se střídají šedá, světle modrá, černá a bíla. Páni černá podlaha, to jsem ještě neviděla. Jak bych taky mohla. Jsem ohromena krásou a luxusem tohoto domu. Uslyším křik dítěte. Proboha. Malé tělíčko s blonďatými vlásky se po čtyřech řití přes chodbu a přitom se sune ke Christopherovi.
„Tata," zabrouká Sofii, když se pro ni sklání.
„Tady je moje malá princezna," říká ji tiše do vlásku a políbí ji.
„Ty jsi mi vyrostla," to je roztomilé.
„Přivedl jsem ti maminku, tu paní na těch fotkách." Otáčí se ke mně a Sofii otáčí ke mně. Má moje oči. Je tak nádherná.
„Chceš si jí pochovat," přikývnu. Podává mi jí a já ji mám v dlaních. Moji dceru.
„Ahoj maličká, já jsem tvoje maminka," zasměje se a zatahá mě za vlasy.
Z rohu přijde muž. „Dobrý den pane, paní Johnsonová," kývne na mě a s Christopherem si potřese rukou.
„Jsem vám zavázán Alexi."
„Je to moje práce vás chránit."
„Mohu se zeptat kdo jste?" ptám se.
„Jistě madam. Jsem Alex. Pracoval jsem tady pro pana Johnsona a já jsem zjistil, že jste pořád na živu."
„A hlídal nám Sofii," dokončuje Christopher.
„Moc vám děkujeme."
„Nemáte zač, dělám to rád."
Najednou se domem rozezní zvonek. Alex neváhá a vydává se ke dveřím. V ruce drží pistoli. Otvírá dveře a to co uvidím mě zastaví srdce
