Srdce mi buší šílenou rychlostí. Po domě se rozezněly hlasy naštvaných a poměrně rozrušených mužů. Tma. Nic nevidím. Beru baterku a rychle vybíhám z pokoje. Podle instrukcí zahýbám doprava. Zastavuji se u stěny kvůli mužům u schodiště. Vytahuji pistoli a bez přemýšlení vystřeluji. Jejich těla ihned padají k zemi a já mám volnou cestu. Opatrně scházím schody a nacházím se kde? To sám nevím.
„Pane jděte doleva a jsou tam jediné dveře vedou dolů," mluví na mě přes sluchátko Enrique. Neodpovídám a jdu. Opět tam stojí na pohled mohutný chlapík. Vystřelím mu kulku do ramene a jeho křik mi přišel nesnesitelný. Po několika sekundách mučení jsem ho střelil do hrudi přímo do srdce. Sahám na dveře jsou zamčené. Kurva. Tohle není možné.
„Sakra, Enrique ty zasraný dveře jsou zamčený," rozčíleně mu říkám.
„Já vím. Budete je muset vyrazit na hledání není čas."
Jedním silným kopnutím se dveře rozletí. Přede mnou jsou schody dolů. Betonové. Žádný obklad. Čistý chlad. Svižně se dostávám do podzemí. Zachvěji se pod smradem, který mi prskl do obličeje jako první. Fuj. Nikdo nikde. Divné.
„Pane vypadá to, že dole již nikdo není. Vaše žena se nachází za těmi dveřmi před vámi."
Tak a je to tady. Uvidím ji. Půl roku jsem byl bez ní. Krev mi tepe v žilách, které mi vyskakují nad kůži a do očí se mi upírají ony dveře.
Pomalu šáhnu po klice a otvírám bez problému. V místnosti je smrad. Zima. Tma. Rozhlížím se a pak jí uvidím. Onu černou siluetu otočenou zády ke mně. V mojí hlavě probíhá jen strach. Jsem vystrašenej jako malej kluk, co se bojí, že ho v noci sežere obluda, co se skrývá pod postelí. Blížím se k postavě. Hubené postavě. Na smrt vychrtlé nahé záda. Do beder jí spadají její dokonalé hnědé vlasy. Jsou mokré. Ona je nahá. Její chvějící tělo se třese. Začíná se pomalu otáčet.
„Christophere," její zlomený tichý hlas. Její obličej. Proboha. Tohle není ona. Okolo očí má černé kruhy. Barva její kůže je čistě bíla. Žádná známka života. Smrt z ní dokonale sálá. Její chabé, ochromené, nahé tělo se ke mně přibližuje. Hubené ruce se mi omotají kolem krku a já bez váhání zesílím stisk našeho sevření. Chci odehnat všechnu tu bolest. Všechen ten strach. Svlékám si bundu a přehazuji jí přes ramena. Páchne. Tohle je strašné.
„Christophere," opět šeptá.
„Christophere. Kurva pusťte mě. Chci Christophera," šeptá. Po tváři jí stékají proudy slz. Srdce mi buší jako by chtělo vyskočit.
„Hej, Saro, já jsem tady s tebou. Nemusíš se bát. Už jsi v bezpečí," hladím jí po vlasech.
„Nešahejte na mě!" řekla slyšitelněji.
„Ticho." V dlani skryju její ústa abych utišil její pláč. Spíše výkřiky do tmi. Její jemné tělo mi spadlo do rukou.
„Pane, sakra pohněte si. Vědí o vás. Musíte se rychle dostat ven."
„Jak?"
„Je tam zadní vchod. Druhé schody, které končí na zahradě. Dělejte."
Rozbíhám se společně s jejím tělem, které jde, ale nevnímá. Na konci chodby jsou menší železné, myslím, že se tomu dá říct vrátka? Rozhodně to nejsou dveře. Ustřeluji zámek a vycházím schody.
Ocitám se opět na oné pláni. Nikdo tu není. Vidím, že je otevřená hlavní brána. Tahám Sařino tělo. Vláčím její bosé nohy po mokré silnici. Pořád prší.
„Jsem vpravo," hlásí mi. Uvidím mercedes. Dostávám se k němu. Otvírám dveře a pokládám tělo na sedačku. Přikrývám jí přichystanou dekou zavřu je a nastupuju vedle Enriqueho. Ten udiveně civí na mojí ženu.
„Musíme jí dostat do hotelu."
„Ano už jedu."
„Kurva. Málem jsem umřel."
„Pane. Přižil jste. Můžete být na sebe pyšný," přikývnu a mlčím. Pozoruju chladné počasí. Pozoruji každou spadenou kapku na okně. Konečně jsem s ní. Už zase cítím onen pocit plnosti. Ten pocit, který mi chyběl zasranýho půl roku. Uklidňuju se a zamýšlím se. Moje mysl putuje a zastaví se na mojí princezně. Z přední přihrádky beru mobil a vytáčím Alexe.
„Hook u telefonu."
„Je moje dcera v pořádku?"
„Dobrý den pane. Ano, vaše dcera spí. Jedla celý den, akorát chvíli plakala a volala tatínka. Vyřešil jsem to vaši fotkou."
„Dobře. Mám už svojí ženu, takže očekávejte že do dvou dnů budeme doma," říkám mu sebejistě.
„Počítám s tím. Jsem rád, že jste to zvládl bez potíží. Myslím fyzických," mírně se zasmál.
„Už budu končit. Za chvíli budeme v hotelu."
„Dávejte na sebe pozor." Pokládám hovor, přičemž zastavujeme u hotelu. Opět beru její tělo do svých rukou a jdu hotelem. Lidé mě pozorují, spíše pozorují jí.
Přicházím do svého apartmá a její tělo se pohne. Zavírám dveře a Sara se sesune k zemi. Nahé tělo je opřené o chladnou zeď.
„Zavolejte ho!" zakřičela.
„Koho Saro?"
„Christophera!" zařvala.
„Saro, otevři oči!" V tu chvíli jsem si uvědomil, že ještě oči neotevřela.
„Ne!"
„Neubližuj mi prosím. Já už chci Christophera!" naříká.
„Já jsem tady!" zařval jsem.
„Otevři kurva ty oči."
Její víčka se pomalu rolují nahoru a já po té dlouhé době se opět dívám na ty nádherné modré oči.
„Proboha," zašeptá. Skláním se k ní a jemně ji obejmu. Ach. Tak dokonalý pocit.
„Já jsem mrtvá?" zeptá se mě.
„Ne Saro, už jsi v bezpečí."
Beru jí za ruku a odvádím jí do koupelny. Nahé, vychrtlé tělo si sedá do vany a čeká. Pouštím sprchu na malý proud. Chci na ní šáhnout, ale škubne sebou.
„Prosím, nech mě to udělat," prosím ji.
Houbičkou smývám špínu. Přejíždím po vylízajících kostech.
„Au," řekne. Podívám se do jejího obličeje. Brečí.
„Saro, neplač. Už se ti nic nestane," konejším ji.
Prohlížím si zarudlé rány a modřiny po celém těle. Tak moc mě to bolí jí takhle vidět.
Bezpečně jí ukládám do čisté postele a sedám si vedle ní. Chytám jí za ruku.
„Neřekla jsem mu, že ho miluji a odešla jsem."
„Saro nejsi mrtvá. Jsi živá a semnou." Nevnímá. Vůbec nevím, co se to s ní děje.
„Řekněte mu, že ho miluji," řekne a opět se jí po obličeji kutálí slzy.
Tak, co říkáte? Dalo mi to dost práce milánkové :) Potřebuju vědět jednu věc. Chcete abych pokračovala v tom, že to vypráví Christopher a nebo opět Sara? Jsem pro Saru :D ale poslechnu vás. Takže, prosím o pomoooc.
Jinak 11K ♥ jste nejlepší:)
