Usnula jsem. Znovu, ale jen na chvíli. Otáčím se, abych se přesvědčila, že tu není. Ocitám se v koupelně. Po Dlouhé době se zase vidím. Ach Bože. Jsem bledá a vychrtlá.
,,Saro, děje se něco?" promluví na mě on.
,,Ano, jen se osprchuji," rychle říkám. Proč z něj mám strach? On nic neprovedl. Vrátil se pro mě. Mohli ho zabít. Nevím, co se to semnou děje. Vstupuji do sprchy a kapky padaji na moje tělo a ja se ponořím do svých hrozivých myšlenek.
,,Pusť mě sakra," zakřičím na něj.
„Zavři hubu, ty děvko! Budeš pykat!"
„Za co? Nic jsem ksakru neudělala."
„Ale on ano." Uhodil mě. Padla jsem na kolena. Začal si stahovat kalhoty a tvrdě do mojí pusy vrazil svého ptáka. Začala jsem brečet. Dusila jsem se. Bylo mu to jedno. Pohyboval se tak rychle a tvrdě. Až po několika chvílích jsem ucítila, jak se udělal.
„Dělej ty děvko spolkni to!" zařval. Plakala jsem čím dál víc a moje tělo se zhroutilo po další ráně, která mi přistála na obličeji. Do krku mi dal prášky a já je musela spolknout a pak následoval koks. Svalila jsem se na zem a brečela a brečela. Pořád. Pak mě, ale zachránil. Moje láska.
Vylezla jsem a obmotala si ručník kolem těla. Musím mu to říct. To, že ho miluji. Moje hlava mi to nedovoluje. V jednu chvíli s ním chci strávit celý život, ale pak mám strach, aby mi neublížil. Ach bože. Celý život mám smůlu. Otvírám dveře a přebíhám do pokoje ke kufru a vytahuju si Christopherovo triko. Svoje oblečení tady nemám. Zaklepe na dveře.
„Jen, kdyby jsi chtěla mám nachystanou snídani," oznamuje mi a otáčí se k odchodu.
„Christophere promiň, já jen, jsem ještě vedle z těch drog a všeho okolo. Bude mi chvíli trvat, než si zvyknu na to, že už se tam nevrátím," říkám mu a sklopím zrak. Ukápne mi neposlušná slza. Přistupuje ke mně blíže.
„Kvůli mě neplakej," pohladí mě po mokrých vlasech.
„Chci, aby jsi věděl, že tě miluju Christophere," popotáhnu.
„Já vím lásko."
„A taky vím, že ti musely chybět ty věci..." odmlčím se a stáhnu ze sebe ručník. Stojím před ním, tak jak mě bůh stvořil.
„Saro," vyslovuje moje jméno. Z postele zvedne nachystané triko a přetahuje mi ho přes hlavu.
„Ale, ty potře.." políbí mě.
„Teď mě pozorně poslouchej. Nezáleží mi na sexu. Jsi živá semnou. Konečně uvidíš Sofii," mluví ke mě.
„Nemůžu jí vidět. Nenávidí mě."
„Co to říkáš? Tohle není pravda. Miluje tě stejně jako ty ji."
„Bojím se."
„Nemáš čeho a teď pojď na tu snídani," říká mi.
Přicházím do ještě neznáme místnosti a rozhlížím se. Je tu kuchyň a taky průměrná sedačka. Sedám si k připravené snídani. Vejce. Takovou stravu jsem neviděla půl roku. Džuš. Pomerančový. On ví, co miluji.
„Saro za hodinu vyjíždíme ano?"
„Kam?" řekla jsem vystrašeně.
„Za naší dcerou."
„Ale, já.."
„Nechci nic slyšet, prostě jedeme."
