Christopher chodí tam a zpátky po pokoji a chytá se za hlavu.
„Chritophere, prosím, řekni mi, co se děje,“sedím na sedačce a hraju si s prsty.
„Ty to nechápeš, že?“ „Vypadáš normálně a musíš mít alspoň modřiny.“konečně si sedá vedle mě.
„Modřiny?“pousmála jsem se. „Podívej se na mě.“ poukazuju na svoje modřiny na rukou, na odřeniny na pažích. Vyhrnuju si triko a on civí na moje břicho. „Vidíš to?“okolo pupíku mám rány a řervené šmouhy. „Tohle ti nestačí?“ptám se.
„Mu to stačit nebude,“odpovídá a klopí zrak. Chytám ho za bradu. „Nedotýkej se mě, prosím,“bože on se bojí? Nechápu to. Svou ruku si pokladám na nohy, ale nespouštím z něj zrak.
„Saro, Saro, Saro, nevím, co to semnou je,“je tak nervozní. Přiblížila jsem se k němu. Naše stehna se dotýkaly a my jsme se pozorovali. Srdce mi buší rychleji a rychleji. Beru jeho dlaň do té své a přikládám naše ruce na moje srdce. „Cítíš to?“ptám se ho.
„Tohle není strach. Za tohle můžeš ty,“vysvětluji mu. Kouká na naše dlaně a pak se mi podívá do očí. „Co to znamená?“hledá odpověď v mojí tváři.
„Znamená to, že ty nejsi zlý. Máš to nekrásnější srdce. “ nechávám naše propletené prsty padat dolů po mojem těle.
„Jsem zatracenej hajzl Saro,“vytřeštím oči.
„Ne to nejsi, proč si to sakra o sobě myslíš?“
„Nemůžu, ti to říct. Vůbec bych se stebou neměl bavit. Měl jsem udělat to o co mě žádal. A to taky budu muset udělat,“pouští mojí ruku a zvedá se.
„Tohle nemusíš. Nemusíš mi ublížit. Něco si udělám sama dobře?“
„Saro, já nevím,“prohrábne si vlasy a natahuje se ke mně.
„Dobře, budu ti věřit. Teď už, ale musíme jít,“vede mě ke dveřím. Naklaní se a odhrnuje mi vlasy a přiloží své rty k mému uchu„Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“šeptá. Už jdeme chodbou zpátky k cele.
„Na to, že jsi sní byl tak dlouho, tak vypadá dobře,“mluví na Christophera muž v černém obleku.
„Ta děvka toho hodně vydrží,“ odpovídá mu Christopher.
„Jo, málem bych zapoměl za dva dny jdeš za Donem,“oznamuje mi ten muž. Christopher vykulí očí a mačká mi ruku. „Auu,“zasyčím. Christopher stisk uvolnil a přejíždí mi palcem po dlani.
„Půjč mi jí , já jí odvedu.“Doufám, že ho Christopher nenechá, aby mi ublížil. Slíbil ti, že nikoho nenechá, aby ti ublížil, říká mi moje podvědomí. To je pravda a já mu věřím.
„Ne,“vykřikuje až jsem nadskočila.
„Dobře kámo, klid,“směje se. „Hej chytej, to jí dej,“hází mu nějáký balíček. Sakra, co to je? drogy? prášky na spaní?
„Jasně. Už jdi,“vyhání ho Christopher. Muž odchází.
„Co v tom je?“ptám se ho.
„Heroin a Crack,“říká s klidem. Vyvalím oči.
„Pojď,“vede mě k cele. Otevírá dveře vchází semnou dovnitř. Olivie spí. Díky bohu. Sedá si semnou na zem a vytahuje balíček.
„Christophere“šeptám a koukám se na něj s vystašeným výrazem.
„Nedám ti to. Neboj,“usměje se.
„Děkuju.“pokládám si hlavu na jeho rameno a proplétám si sním ruce. Dovádí mě k šílenství. Moje podvědomí vklidu spí a mě ukápne slza.
„Proč pláčeš?“bere mě za bradu a tím se mu dívám do jeho nádherných očí.
„Bojím se,“jednoduše mu odpovídám.
„Nikdo ti neublíží. Nedovolím to,“sklání se a dává mi polibek na čelo. Ach. Co od něj mám čekat? Jsem z něj šíleně zmatená. Chci ho líbat. Toužím po něm.
„Tak moc tě chci políbit,“vydechne.
„Proč to neuděláš,“citím, jak se všechny svaly v mém těle napínají.
„Co to děláte?“ptá se Olivie. Sakra. V tuto chvíli ji fakt nesnáším. Zase jsme se nepolíbili. Otahujeme se od sebe, ale naše ruce jsou pořád spojené.
Olivie si sedá. „Máš je?“ptá se a podívá se na Christophera.
„Jo,“hazí jí balíček s heroinem. Olivii se rozsvítí oči a chytá ho a rychle rozbaluje. Zavírám oči a přitisknu se k Christopherovi.
„Budu muset jít,“oznamuje mi.
„Ne, prosím, zůstaň ještě chvíli“žadoním.
„Dobře, vypadá, že si to uživá co?“usměje se a okáže na Olivii.
„Nechci, aby se mi to stalo,“povídám mu.
„Nestane. Slibuji.“opakuje ti to pořád dokola, probouzí se mé podvědomí.
„Jsi jediný komu věřím.“
„To jsem rád,“odpovídá.
„Už musím jít je pozdě, ptali by se, kde, jsem byl,“
„Přijdeš ještě?“
„Nikdy tě neopustím,“jeho slova mě zahřály u srdce.
„Víš, mám tě moc ráda,“přiznávám se mu. Někdy mám pocit, že ho miluji, ale není to unáhlené?ptám se sama sebe.
„Já vím,“povídá. Zvedá se a otevírá dveře od cely. Stoupám si na nohy a ještě jednou se na mě otočí.
„Nemáš hlad?“ptá se.
„Ne, děkuju,“
„Zítra za tebou příjdu. Ahoj,“vychází. Chytám ho za ruku a přitáhnu si ho k sobě.
„Přísahej, že mě neopustíš,“
