„Nech mě,“zakřičím na něj, když mě utahuje proazy na zápěstí.
„Hele, takových jako jsi ty jsem tu měl tolikrát. Přestaň se chovat děvka,“s těmito slovy lana stahuje ještě víc.
„Udělala jsem ti něco?“
„Nemluv na mě,“okřikne mě a odchází z místnosti. Je tu tma, ale jdou rozpoznat kontury nábytku. Vidím, že se ve vedlejší místnosti svítí. Je tam Christopher a další muži. Proboha co semnou bude. Zaslechnu jejich rozhovor.
„Tak kdo si s tou malou děvkou zašuká jako první?“ptá se nějaký muž.
„Nikdo s ní šukat nebude,“okřikne je Christopher. Tato věta mě zahřeje u srdce. On mě unesl a teď mě chrání?kladu si otázku sama sobě a snažím na ni najít odpověď.
„Co to do tebe vjelo? Je to normálí kurva, která je tu kvůli Helen“zase odpovídá můž. Helen? žádnou Helen neznám.
„Aaaa už vím. Pán si ji chce nechat pro sebe,“připojí se další podle hlasu poznávám, že je to mladík.
„Prostě ji nechte na pokoji dobře?“
„Ano šefe,“odpavídají zároveň. Šéfe? on je šéf čeho ? sebe? sexu ? gangu ?
Dveře se pomalu otevírají a já ucítím tu známou vůni. Je tady Christopher. Rosvítil lampičku a já konečně uviděla kde vlastně jsem. Místnost byla menší než jsem si myslela. Byla jsem přivázaná k posteli. Naproti mě byli dveře a vedle nich skříň. Malý stoleček v rohu pokoje byl pokryt vrstvou prachu a právě na něm byla lampička, která osvítila pokoj.
Christopher přešl ke mně a naklonil mi hlavu a nalil mi do krku vodu.
„Pij,“okřikl mě.
„Nekřič na mě pořád,“řekla jsem tiše a to už jsem ucítila facku na mém obličeji. Ne ne ne on mě uhodil.
„Už jednou jsem ti řekl, že ty mi nebudeš říkat co mám dělat. Je ti to jasný?“
„Ano,“odpovídám a do očí se mi hrnou slzy.
„Prosím mohl bys..“nedokončila jsem větu.
„Co?“štěkne.
„Bolí mě to,“pokračovala jsem a v hlavě jsem si představovala situaci co jsem chtěla udělat. Ne neudělam to nechci mu ublížit. Jsem normální. Ten můž tě právě uhodil a unesl tě a ty mu nechceš ublížit moje podvědomí se mi směje a chytá se za halvu. Neudělám to. Rozhodla jsem se. Udělám něco lepšího.
Nechávám volně padat slzy z mých očí.
„Prosím,“žadoním ho.
„Co po mně chceš?“ptá se mě.
„Rozvaž mě,“prosím ho.
„Ne,“stroze odpovídá.
„Tak mi ty lana alespoň povol.“
„Nemůžu,“a klopí zrak dolů.
„Dobře, tak si sedni,“snažím se být milá. Musím ho nějak zpracovat.
„Cože?“ptá se.
„Nechci tu být sama. Bojím se.“
„Nemusíš se bát nikdo ti neublíží,“jeho hlas je mohutný a já mu věřím. Usměju se.
„Kromě mě,“dopovídá větu. Vykulím oči. „ale zatím to nemám v plánu.“
„Ale už jsi mě uhodil,“dívám se na něj.
„Zasloužila sis to,“rychle odpovída.
„Bojím se,“vyznávám se mu.
„Čeho?Mě“v očích má zděšení.
„Ano, vlastně ne. Já nevím. Bojím se jich. Tech mužu, co stebou mluvili. Bojím se, že mi ublíží. Nevím proč, ale věřím ti i když jsi mě unesl, uhodil, zavřel do místnosti, svázal a odešel bez jediného slova,“kouká na mě jako kdybych řekla že za chvíli spadne meteorit.
Najednou si sedl ke mně, ale dostatečně daleko.
„Proč?“ptá se. Nechápavě se na něj dívám.
„Co proč?“
„Proč mi věříš?“
„Myslím, že jsi jiný. Nejsi zlý jen nevíš co se životem.“Nesouhlasně kývá hlavou.
„Nemám srdce Saro,“řekne mi a přito mě pozorně sleduje, jak zareaguji. Zázrakem dostávám svou ruku z lana a zvedám ji k němu.
„Co to děláš?“je nervozní. Moje dlaň už je u něj a už cítím teplo jeho kůže.
„Nedotýkej se mě,“okřikne mě. Svou ruku ihned stahuju dolů. Sleduje mě.
„Kdo je Helen?“ptám se ho.
„To by jsi měla vědět ty,“odpovída.
„Neznám žádnou Helen.“už nic neřekne.
„Ublížíš mi ?“
„Ano. Ne. Ano. Nevím.“
„Nechci abys mi ublížil,“a zadívám se mu do jeho krásných hnědých očí.
„Taky ti nechci ublížit, ale musím,“odpovídá jako by ho to bolelo.
„Tak to nedělej.“
„Musím.“
„Proč?“
„Musím jít,“řekne rychle.
„Neodcházej.“
„Ještě příjdu.“
„Slibuješ?“
„Saro, nech toho. Já jsem tu od toho abych ti ublížil a né abych...“nedokončí větu hlasitě vzdychne a otevírá dveře.
„Já tu děvku zabiju a je mi jedno jestli je to její dcera,“probouzí mě ze spánku křik nějákého povědomého hlasu.
V tu chvíli se rozráží dveře a v nich stojí Sam. Kurva. Drží v ruce zbraň. V další místností za ním stojí dva muži předpokládám, že ti co se bavili s Christopherem. Ohlížím se po místnosti jestli ho neuvidím, ale není tam.
„Koho hledáš ?“řve na mě.
„Nikoho,“zamumlám.
„Teď z tebe vyšukám duši a pak tě zabiju,“říká to tak jistě jako kdyby to plánoval. Přechází ke mně a bere mě za ruce, ale zjišťuje, že jsem uvázaná. Jsem ráda, že mě Christopher uvázal nazpátek.
„To se mi líbí, možná to použiju,“šibalsky se usměje a lana mi stahuje z rukou. Využila jsem situaci a koplá jsem ho.
„Ty děvko jedna zkurvená,“řve na mě. Utíkám pryč z toho pokoje. Ti dva muži se ani nepohnou, ale proč? Jsem zmatená. Běžím chodbou a do někoho narazím.
