Beze slova mě opouští a práská dveřmi a zamyká celu.
Smutně si prohlížím poloprázdnou láhev Jakcka Danielse a v hlavě se mi honí tisíce myšlenek. Podvědomně cítím, že Sara je první člověk se kterým bych dokázal žít po zbytek života. Na druhou stranu mám strach s pomsty. Don mě nikdy nenechá odejít, příliš dlouho jsem pro něj pracoval a vím toho tolik, že mě určitě čeká jistá smrt. Je mi jasné, že už není moc času na rozhodování. Zítra se musím rozhodnout jestli zůstanu nebo utěču se Sarou.
Sedím. Opřená o chladnou zeď v cele a vnímám jen tmu, která mě oplývá.
Představuji si svého otce u našeho domečku. Co asi dělá?
Z mého přemýšlení mě vyrušuje jemné pohlazení. Trhnu sebou. Ucítím závan alkoholu a už teď je mi jasné, že Christopher pil. Zvedá mě a bere mě za ruku a vyvádí mě z cely. Zamyká Olivii a otáčí se ke mně.
Vstupujeme do místnosti. V téhle části domu jsem ještě nebyla. Narozdíl od ostatních pokojů tenhle byl krásně zařízený. Béžové stěny a krásné obrazy na nich pověšené, mě uchvátily. Malá knihovna ke které se přibližuju je přeplněna anglickou literaturou. Sestry Bronteovy, Shakespeare. Nádhera.
„Sedni si,“přikazuje mi a já se odtrhávám od pohledu nad knihami a jdu směrem ke stolu. Usedá těsně vedle mě a potichu mi šepty „Ničeho se neboj. Utečeme spolu. Všechno jsem naplánoval. Za pár dnů odlétá Don vlastním vrtulníkem z ostrova a bude se vracet až příští víkend. V té době zůstane na ostrově jen omezený počet strážců a my spolu zmizíme!Vše ještě důkladně promyslím a bude třeba do toho zapojit i Olivii. Teď už musíš zpět do cely a ráno se probudíš s velkými bolestmi a já se postarám o to, aby všichni uvěřili, že jsi nemocná,“napětím jsem ani nedýchala a v okamžiku, kdy se jeho rty lehce střetly s mými jsem měla husí kůži po celém těle.
Vede mě zpátky do cely. Hned potom co zamkne odchází a mě zase pohltila tma a usínám.
„Vstávej Saro,“příjemně mě někdo hladí po tváří a já s úsměvem otevírám oči.
Christian se nademnou sklání a dává mi letmý polibek na rty pod kterým se zachvěji, odtahuje se a sedá si vedle mě. „Dokážeš předstírat, že je ti špatně?“
„Doufám,“s obavami ho beru za ruku a lehám si do jeho klína.
„Řekl jsem si, že jsem tě včera přetáhl tak, že se nemůžeš ani postavit,“koukám na něj s vyvalenýma očima. „Nekoukej na mě tak,“zasmál se.
„Tak přetáhl jo?a chtěl bys?“šibalsky se usměju.
„Ani nevíš jak,“přiznává a červená se. Bože.
„Musíš být opatrná na to, co řekneš, jak se budeš chovat. Je dost možné, že se tě
budou vyptávat. “
„Budu,“přitahuju si ho k sobě za triko a políbím ho.
„Asi bych měl jít. Může někdo přijít.“
„Dobře.“
Zvedá se a jde pryč. Zamyká, ještě jednou se na mě podívá a odchází.
„Páni,“vydechuje Olivie.
„Co?“nechápavě zvedám obočí.
„Je jako vyměněný. Je jiný než býval,“povídá mi.
„Má plán.“ „Utečeme. Společně.“
„Cože?on utěče?kvůli tobě?“
„Asi ano,“nejistě odpovídám.
Z našeho rozhovoru nás vyrušuje muž s pistolí. „Zvedni se a pojď semnou.“
