Ne. Ne. Ne. Christopher. Jeho bezvládne tělo lží předemnou. Přestávám dýchat.
„Christophere, lásko, prosím,"dlaní mu přejíždím po tváři ve snaze, že se probudí.
„Christophere,"zavzlykám.
„Saro,"vyslovuje moje jméno. Oči pomalu otevírá, ale nehýbe se.
„Musím ti něco říct,"říká mi vysíleně Christopher.
„Nemluv, musím tě odtud ostat."
„Ne. Nemá to smysl jsem slabý,"pousměje se. „To, že jsem tě poznal, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Udělala jsi ze mě jiného člověka. Jsem lepší člověk, díky tobě. Jsi láska mého života. Dal jsem ti slib a ten teď musím porušit,"slzy mi stékají z tváře.
„Jaký slib?"
„To, že tě nikdy neopustím,"jeho oči se přivírají.
„Ne, ne, ne Christophere zůstaň semnou. Potřebuju tě. Prosím. Miluju tě, nesmíš odejít,"vzlykám slova a nevěřícně kroutím hlavou.
„Miluji tě Saro,"s těmito slovy mě opouští. Jeho karamelové oči jsou zavřené. Proboha. Co mám dělat?Já, já musím někomu zavolat. Nemám telefon. Šahám do kapsy od Christopherových riflí a vytahuji černý blackberry. Vyťukám číslo sanitky a vola.
Ne. Nesmím jí opustit. Je na to moc brzo. Musím bojovat. Za sebe. Za ní. Za nás. Nejsem připravený umřít. Mojí povinností je žít pro ní. Je to můj život. Moje duše. Moje srdce. Opět chci vidět její tvář. Úsměv. Lásku, kterou mi dává mě zcela pohlcuje. Věří mi. Máme jen sebe.
Sedím v čekárně. Čekám. Čekám. Nic. Už dvě hodiny mi nikdo nic neřekl. Bez něj jsem nic. Můj otec mě nazačal ani hledat. Je mu to jedno, kde jsem. To, co mi řekl, to, že mě miluje. Ach bože. Přiznal si, že je lepší člověk. Je to nejkrásnější pocit. Být milovaná. Odevzdal si svoje srdce. Cítím se být plná a prázdná zároveň. Potřebuju ho.
„Slečno, vy jste příbuzná pana Johnsona?"ptá se mě muž v bílém plášti.
„Ano. Teda ne. Jsem jeho přítelkyně,"vysvětluji mu.
„Dobře. Musíte se uklidnit. Pan Johnson bude v pořádku. Při operaci došlo ke vnitřnímu krváceni, ale včas jsme to zachytili. Teď je v umělém spánku,"zahrnuje mě informacemi a já hltám každé jeho slovo a vychází mi z toho jen jedna odpověď „Můžu za ním?"podívám se mu do očí a čekám, co odpoví.
„Ano můžete, ale probere se až zítra ráno."
„Dobře,"usměji se.
Vcházím do pokoje číslo 32. Je tu sám. Přibližuji se k jeho posteli a usedám na menší křeslo. Je pohodlné. Zadívám se do jeho tváře. Tak krásný. Beru jeho ruku a palcem mu přejíždím po prstech. Už jen pár hodin a znovu uvidím ty nádherné hnědé oči. Znovu mu řeknu Miluji tě s tím, že vím, že mi mojí lásku opětuje. Kdo ti to udělal?sklaním se nad ním a dávám mu jemný polibek na rty. Poté si pokládám hlavu k jeho ruce a usínám.
„Saro,"brobouzí mě jeho hlas.
„Lásko, jsi vzhůru. Už jsem si myslela, že tě nikdy neuvidím."
„Bože. Tak rád tě vidím,"usměje se a pohladí mě po tváři.
„Miluju tě,"říkám mu.
„Miluju tě. Navždy!"zase mi to řekl. Tyhle dvě slova mě přivádí k šílenství. Nikdy jsem necítíla takovou lásku. Tak mocnou láska. Tak moc ho miluji. Bože.
„Pane, musíte byste odpočívat,"přichází doktor, který se semnou bavil na chodbě.
„Měla byste odejít mada, pan Johnson potřebuje spát."
„Ne,"vykřikuje Christopher „Zůstane tu semnou, bez ní to nezvládnu,"vysvětluje.
„No dobře, ale nesmíte se namáhat,"a odchází.
„Jsi paličatá. Měla jsi mě nechat,"zasměje se.
„Nikdy tě nenechám být,"políbím ho.
