Odjíždíme z našeho domku v Římě. Už dlouho jedeme autem a já přestávám věřit, že vůbec někdy zastavíme.
„Jak dlouho ještě pojedeme?"
„Saro, vydrž. Za chvíli budeme na letišti,"rozčíleně mi odpovídá. Proboha. Tohle nesnáším. Ty jeho změny nálad a navíc mám hlad. Pořád. Je to k nevíře, kolik toho sním.
„Na letištš?"doposud jsem neměla tušení kam, že to jedeme, ale na letiště? Co když letíme zpátky do Ameriky. Za otcem? Ten určitě pracuje a je s Eleanor. Jako obvykle. Myslím, že ho ani nenapadlo mě hledat. Co si musí myslet ve škole? Jsem v posledním ročníku a doufám, že se nestane to, že mě vyhodí. To by byla moje budoucnost v háji. Chtěla jsem jít na vysokou. Studovat a pak jít pracovat.
„Nad čím přemýšlíš?"ptá se mě Christopher a vzhlédne k mé tváři.
„Nad ničím, jen přemýšlím, co dělá můj otec."
„Aha,"rychle se otáčí od mých oči.
„Christophere?"řeknu tázavím hlasem. Nic neříká a dál sleduje cestu. Do očí se mi hrne krev a Christopher znervozní. Tak tomuhle opravdu nerozumím. Mého otce nikdy nepotkal.
„Víš, že mi můžeš říct všechno a neopustím tě, že ano?"beru ho za ruku. Vytrhne se mi. Nerozumím mu. Bolí mě představa, že mi něco tají. Hlavně to, že mi to nechce říct. To mu snad nedokazuji svojí lasku tak moc, že mi nevěří.
„Nebudu se stebou o tom bavit ano?"nepříčetně mluví. Vlastně křičí. Zastavujeme a já s největší rychlostí popadám svůj telefon a oevírám dvěře a vzápětí jimi prásknu.
„Vrať se sakra,"řve na mě Christopher.
„Ty si laskavě uvědom doprdele ským mluvíš, jsem tvoje snoubenka, tak se podle toho chovej,"se zvýšeným hlasem na něj mluvím a přitom mu zírám do očí.
„Neřvi na mě kurva,"křičí zpátky. Natahuje ke mě ruku a stahuje mě k sobě.
„Nesahej na mě."
„Saro, ty mě budeš poslouchat a já ti říkám drž hubu a pojď semnou,"chytl mě za předloktí a silně ho stiskl.
„To bolí, Christophere,"zasykla jsem.
„Mlč ti říkám,"dal mi facku. Co se to sním děje. Z tváře mi stíkají slzy. Proč se to děje? Nechápu ho.
Letíme. Mlčky sedím a kolena mám přitažené k tělu a brečím. Pořád. Nedokážu se na něj ani podívat. Neomluvil se. Za nic. Naděje zhasíná. Pořád se jenom hádáme. Náš plmen pomalu, ale jistě zhasíná a s tímhle člověkem. S Christopherem. Miluji ho. Stále. Nikdy nepřestanu jen...
Koukám z malého okýnka. Christopher si sedá vedle mě a bere mě za ruku. Nevytrhávám se mu, jen zavírám oči a čekám. „Nechtěl jsem,"hladí mě.
„Proč se tak chováš?"
„Vždycky zpanikařím a nevím, co dál. Bojím se abych o tebe nepřišel."
„Ale ty to nechápeš?Děláš všechno proto abych ti utekla,"
„Ty chceš odejít?"
„Christophere, sakra, miluju tě, ale ty mě ne,"mlčí.
