„Jak může být mrtvá?“ptám se ho.
„Je mi to líto.“
„Zabil jsi ji?“mlčí.
„Tak kurva zabil jsi ji?“začínám brečet
„Saro..“nepokračuje a já už vím, že to byl Christopher zvedám se z krásně jemného písku.
„A co Don?toho jsi taky zabil?“řvu na něj.
„Proboha přestaň řvát. Vždyť se nic nestalo.“
„Nestalo?Jseš vrah. Nesnáším tě ty hajzle!“bežím pryč.
„Saro, Saro,“slyším, jak řve zamnou, ale utíkám dál.
Už ho nechci vidět. Ne teď. On zabil Olivii. Proboha. Je to običejný vrah a já ho stále miluji. Přibíhám do haly a vidím toho muže. Chytnu ho za rameno „Saro, co se děje?“ptá se mě.
„Kde je Olivie?“řvu.
„Nekřič, já nevím. Zeptej se Christophera.“
Něco mě napadlo. Cela. Otevírám mříže. Kurva. Olivie.
„Bože Olivie.“sedám si k jejímu bezvládnému tělu. Červená skvrna na její mikině v místě, kde se nachází srdce. Neznala jsem jí tak dlouho, ale tohle si nezasloužila. Byla tak mladá. Za všechno může Christopher. Nenávidím se za to, že ho miluju. Měl pravdu je bezcitný.
Sara to nechápe. Olivie nebyla taková, jaká si myslela. Teď mě nenávidí a já přestávám věřit, že mi někdy odpustí. Musel jsem jí zabít. Jednou to pochopí, že jsem to dělal pro ní.
Slzy mi tečou proudem. Olivii hladím po tváři a snažím se najít odpověď proč?nic neudělala. Uslyším Christophera, jak křičí. Rychle se zvedám a utíkám do nějkáké místnosti zavírám se tam a zamykám. Nechci ho teď vidět.
„Saro, kde jsi?“křičí. Přichází ke dveřím za kterými se nacházím. Můj dech je zrychlený a spouštím se dolů na podlahu.
„Zlato, prosím, otevři ty dveře,“Christian žadoní.
„Běž pryč,“zakřičím.
„Lásko, nech mě ti to vysvětlit, prosím,“
„Nechci nic slyšet,“v mojí hlavě je jen slovo lásko. Proč mi tak řekl?
„Saro, kurva, otevři ty dveře,“kopl do nich a mnou projela ostrá bolest v zádech. „Au,“zaječím.
„Pusť mě. Je ti něco?bože prosím“
„Jsem v pořádku. Jdi pryč!“
„Nejdu,“nechávám ho za dveřmi.
Uběhly už hodiny a já nepromluvila ani slovo, ale slyším, jak dýcha. Vím, že tam je. Chybí mi. Jeho vůně. Rty. Objetí. Musím s ním mluvit. Chci vědět, co se stalo. Proč to udělal. Zvedám se a odemykám dveře. Leží opřený o stěnu a spí. Dívám se na jeho tvář. Skláním se hladím ho po lících. Probouzí se. „Saro..“
„Prosím, pojď,“vstává a jdeme do pokoje.
„Proč jsi to udělal?“
„Víš, ona nebyla taková za jakou jsi jí měla.“
„A?“
„Řekla Donovi o našem vztahu,“
„Cože?a proč jsi mi to neřekl?to jsi jí musel hned zabít?“
„Nezlob se na mě prosím, nechtěl jsem, ale Don mi řekl, že tě nenávidí“
„Já to nechápu.“
„Saro, prosím. Odpusť mi. Nemůžu o tebe přijít.“
„Christophere, víš, jak je to těžký?zabiješ mojí jedinou kamarádku, teda myslela jsem si, že byla. Nevím jestli to zvládnu.“
„Opravdu mě nesnášíš?“v očích má strach a já se ocitám na bodu mrazu. Miluju ho.
„Samozřejmě, že ne.“
„Jsi jediný člověk na kterém mi záleží.“
„Já vím. Jsi pro mě vším, ale jsem už unavená z toho všeho.“
„Ty mi nevěříš?“
„Věřím.“
„Tak proč se takhle chováš?“
„Christophere už mě pochop sakra. Nevím kolik je hodin, jaký je den. Nevím jak dlouho tady jsem. Někdo mě unesl, zmlátil, před mýma očima jsi zabil mého nejlepšího kamaráda. Dále vydíral, zavřel do cely, zabil mojí kamarádku. Víš jak se citím?zabíjíš mě. Jsem úplně vyčerpaná,“dokončuju svůj dlouhý monolog a pohlédnu na jeho tvář. Po obličeji mu padá slza. Já jsem rozplakala mého muže. Nejsilnějšího muže, kterého znám.
„Omlouvám se,“tohle mě úplně odrovná. Přicházím k němu. Má sklopený zrak. „Podívej se na mě,“povídám mu. Nic. Nehne se ani o centimetr. Chytám ho za bradu a tím si umožňuju pohled do jeho ztrápených očí. Co jsem to provedla? Zaslzené oči, plné bolesti.
„Christophere, mluv semnou,“
„Je mi to líto. Kéžby jsi mě nikdy nepotkala.“
„Ne, ne, ne. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jen jsem ze všeho unavená.“
„Nesnesu pohled na tebe. Když jsi smutná.“
„Miluju tě Christophere Johnsone,“políbím ho.
