Překvápko:D Musela jsem. Sice píšu jiný příběh, ale prostě tohle je moje srdcovka a nemohla jsem to jen tak nechat být, takže jsem se rozhodla pro pár částí navíc :) Příjemný čtení. Miluju vás.
Už je to několik dní, co mě pohltila temnota. Moje tělo je studené a zanedbané. Sara. Ach. Má drahá Sara. Svůj život jsem si takhle nepředstavoval. Chtěl jsem být s ní a s mojí nádhernou dcerou. Sofia. To dokonalé stvoření pro které musím žít. Právě teď sedím u postýlky mé dcery a popíjím whisky z lahve. Je to už několikátá lahev za poslední 3 dny. Dívám se na ní a pokouším se přijít na to, jak mohla zemřít. Má její oči. Její blonďaté vlásky spadají na malinký polštářek. Opírám se o rám a nakloním se pro polibek, která pochvíli přistává na čele Sofi. Opouštím pokoj a procházím chodbou přímo do mé ložnice.
Moje tělo dopadá na postel. Snažím se vyhnat svoje myšlenky pryč, ale nejde to. Pořád vidím její bezchybnou tvář. Tak moc mi chybí. Nedokážete si představit, jak se citím. Chvěji se jen nad zpomínkou, jak moc musela trpět než zemřela. Moje srdce začíná zase hinout. Citím, jak se do mého nitra propalují démoni a snaží se, abych propadl do toho hnusného, zasraného života ve kterém jsem žil, než jsem o ní přišel. Je to pryč. Ta moje stránka, která tu byla jen s ní. Je pryč. Nadobro. Měl bych se nad sebou zamyslet už kvůli Sofii, ale nejde to. Nedokážu žít. Trápím se každým dnem víc a víc a přestávám věřit, že to bude lepší. Miloval jsem ji. Pořád ve mě ta silná láska je. Nikdy nevyhasne ten plamen, který se rozsvítil v den, kdy jsem ji uviděl.
Probouzí mě pláč mé dceri. Otvírám dveře od jejího pokoje a jdu k postýlce. Beru si jí do náruče.
„Pššš, miláčku. Tatínek je tady,“ Kolébám s ní a její tenoučký hlásek se pomalu tižší až zanikne a Sofia opět usíná ne mém rameni. Tak maličká. Ukládám ji zpět a rozhoduji se, že zůstanu s ní. Sedám si na křeslo a nohy si zapřu o rám postýlky.
Ou. Moje hlava. Zase mám kocovinu. Musím přestat pít. Ne. Je to jediný způsob, kdy na ní nemyslím. Při alkoholu v mém těle. Sofian stále spí. Sprcha. Tam jsem nebyl už dlouho. Ta by mi mohla pomoct. Smýt všechny ty špatnosti. Moje roztřesené tělo se pomalu uklidňuje pod tekoucí horkou vodou. Zavírám oči a zapomínám na čas.
„Dobré ráno princezno,“hladím ji po blonďatých vláskách. Rozevře na mě ty očička a mě se zase před obličejem zjevuje Sara. Usměje se na mě až jí dudlík vypadne z pusinky. Několik minut se dívám do jejích očí a poté si jí beru do ruk a jdu do obývacího pokoje. Na podlahu dám pár hraček a Sofii položím vedle nich.
V kuchyni si ohřívám jídlo ze včerejšího objednání a pro moje malé zlatíčko ohřívám umělou stravu. Co nadělám. Je to těžké. Být otcem i matkou. Zní to vtipně, ale není to jednoduché. Věřte mi.
„Tak teď jdeme papat,“říkám svojí dceři. Připadám si jako bych mluvil do tmi. Nikdo mi neodpovídá. Asi už blázním. Jsem sám. Napořád
