Velká bolest (Ereri) [✔️]

1 - začátek

Děkuji moc qxLeviAckermannxp . Díky němu by tato "kniha" nebyla 😂

Ahoj, jmenuji se Levi Ackerman a jsem hračka muže jménem Eren Jaeger. Je mi 16 let a už jsem u něj 5 let a divím se, že žiju. Hodně krát jsem byl v nemocnici a nikdo se tam o mě moc nestaral.

Teď ležím na studené zemi, schoulený ve klubíčku, jenom v tričku a ve tmě. Je mi zima, mám hlad, žízeň a nic nevidím.

Nejednou se otevřou dveře a v nich stojí Eren.
,,Jsem teď velmi vytočený, takže tě to bude bolet." Řekl a už...

Brečel jsem, křičel jsem, prosil jsem. Nic bohužel nepomáhalo. Po chvíli do mě párkrát kopl a odešel.

Rychle jsem dýchal a nehýbal jsem se. Bojím se, že přijde znova a s větší bolestí.

O 2 hodiny později

Přijde mi jako věčnost co jsem nehnutě ležel a jen dýchal. Začal jsem si pomalu sedat a když se to povedlo, tak jsem se pokusil vstát. Také se mi to povedlo!

Šel jsem rovně a narazil jsem na něco dřevěného. Připomínalo mi to dveře a tak jsem se pokusil najít kliku. To se mi také povedlo a tak jsem se pokusil otevřít.

Otevřel jsem a viděl konečně světlo.
,,Po pěti letech." Řekl jsem si a najednou mi někdo sáhl na ruku. Pomalu jsem se otáčel a viděl jsem naštvaného Erena.
,,Takže tobě to před dvěma hodinama nestačilo?!" Křikl po mě a já se musel skrčit.
,,S-stačilo..." Nešlo mě skoro slyšet, ale on má dobrý sluch. Je to přeci upír
,,Tak proč chceš utéct?! Víš, že tě vždy najdu!!" Křičel na mě.
,,J-já nevěděl, ž-e je to cesta ven." Už jsem začínal pomalu plakat.
,,Joo. Tak nám koloušek nevěděl... Už mě docela dost dlouho sereš!" Řval dál.
,,A-ale já vám nelžu." Řekl jsem a to jsem už cítil strašnou bolest na krku.

Zatnul jsem zuby, křečovitě zavřel oči a čekal jsem než se odtáhne. Už jsem ho málem odstrčil, ale to už se odtáhl sám. Díval se mi na krk a já do jeho krásných smaragdových očích. Nikdy jsem ho neviděl. Jen jako postavu v černém. Ve tmě totiž toho moc nevidím.

Ty jeho kaštanové vlasy, ty jeho smaragdové oči, ta jeho hubená a vypracovaná postava.

Podíval jsem se na jeho rty a viděl jsem jak mu má krev kapala z brady na zem.
,,Aspoň máš něco dobrého - krev." Řekl a stiskl mou ruku víc. Druhou rukou mě chytil pod krkem a začal mě dusit. Rád se díval jak ostatní trpí a na mě to miloval.

Kašlal jsem, brečel jsem, smutně jsem se na něj díval ať přestane, protože na slova jsem se nezmohl, ale nic nepomáhalo. Když už jsem ztrácel vědomí tak mě odhodil za sebe na zem a přišel ke mně.

Já jsem kašlal, zrychleně dýchal a chytal jsem se za krk.
,,Jsi tak ubohý." Řekl mi potichu a já se rozbrečel ještě víc.
,,Nebul! Stejně ti to nepomůže! Tví rodiče mi tě prodali. Nikdo tě nehledá a hledat nebude!" Křičel na mě. Vzal mou ruku natáhl si ji k sobě a kousl mě. Křečovitě jsem zase zavřel oči a doufal na konec.

Pokračování v další části