·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fack

✰human contact✰

„Takže," začala Sadie, naklonila se, s mírným bouchnutím se opřela rukama o stůl a všichni naskočili leknutím.
Seděli jsme v ateliéru, v klidu si kreslili, někdo měl i sluchátka a ona nás musí takhle vyděsit.
„Kristapána musíš tak křičet?!" zanadával Jaeden a začal gumovat místo na obrázku, které kreslil ve chvíli jejího příchodu. Ona protočila očima a nadále se věnovala svým novinkám.

„Jelikož je pátek," porozhlédla se s menším úsměvem. „A vy určitě žádné plány nemáte," pokračovala, „Tak bychom mohli něco podniknout, co myslíte?" dokončila myšlenku a sedla si vedle Soph, která se na ní jedním koutkem usmála. Sadie se na ní taky pousmála a tiše se pozdravily. Nevím, jestli to o nich ještě někdo ví, ale asi ne. Žádná pusa, žádné obejmutí, prostě jen tiché "ahoj" Tak předpokládám, že to ještě nikomu neřekly.

„Nevím, jestli budu moci. Mamka říkala, že bychom někam měli jet." řekl Noah. Tím mě vytrhl z myšlenek a vrátil k počátku konverzace. Sad se na něj otočila se zklamáním v očích.
„A kam jako?" nadzvedla obočí a kousla si do jablka, co měla Soph v ruce.
„Jak to mám vědět? Jediný, co je mi schopná říct je, ať si nedělám plány a to je vše." zamručel Noah a Sadie ho už nechala být.

„Víš Sad, já-" řekl Jaeden, ale Sadie ho přerušila.
„Ani na to nemysli." varovala ho.
„-asi to taky nedám." dokončil Jaeden větu.
„Já taky ne." řekla Mills.
„No tak fajn.." povzdechla si zrzka. Znova kousla do jablka a poté jí Soph rukou uhla, aby už více nesnědla. „Kdo další má nějaké jiné plány, než jet někam "jak to mám vědět" nebo ležet v posteli, koukat nepřítomně do stropu, povídat si sám s sebou a nudit se?" rozhlédla se ještě s plnou pusou po ostatních, kteří do teď nic neřekli. „Nikdo?" Nikdo nic neřekl.          „Skvělý." polkla. „Kampak byste chtěli zajít?  Můžeme jít pak ke mně a udělat si filmovou noc, jako u Jacka." navrhla s nadšením v hlase.

„No já nevím Sad." váhal jsem a sfouknul gumu z mého papíru. „Víš, jak to dopadlo minule."
„Ano Jackie, ale já vím, že naši dnes doma nebudou. Takže se nemusíme bát, že tě tentokrát někdo, krom nás, uvidí ve vycpaný podprsence." štípla mě s úšklebkem do tváře a já jí ruku okamžitě odstrčil. Wyatt se snažil zadržet smích, Soph malinko zaskočilo při dojídání ohryzku a po chvíli se rozesmáli všichni.

„A to to měl být jen poklidný filmový večer." zamumlal jsem si pro sebe a pokračoval v obrázku přede mnou.
„No tak Jacku, bude sranda." pošťouchl mě Wyatt a stále se culil, jak idiot. Podíval jsem se na něj a protočil očima.
„Fajn.." souhlasil jsem po chvíli.
„Super!" vypískla Sadie a tleskla dlaněmi.
„Já taky můžu... myslím." řekl tišeji Finn. Podíval jsem se jeho směrem a on rychle otočil hlavu na Sadie.
„Takže nás je pět." řekla a my kývli.

Při jejím vysvětlování, a říkaní nám její plán na dnešek, jsem neuhl hlavou a nespustil oči z osoby tři místa ode mě u velkého společného obdélníkového stolu. Finn se chová čím dál, tím víc odtažitě. Je tichý, nezapojuje se do konverzací a od pondělí se mnou neprohodil sebemenší dialog. Asi mi trochu dochází, že to je kvůli naší "hádce" v pondělí, kdy jsme.. nebo spíše já jsem ho požádal, aby jsme na to zapomněli. Ale on je přece mistr v zapomínaní ne? Sám chtěl zapomenout celou věc, co se stala u mě doma tři týdny nazpět, tak co ho tak užírá za živa, že vypadá, jako by se měl každou chvíli rozsypat?

Momentálně netuším, jak na tom je psychicky, ale když to vezmu po fyzické stránce.. Už v pondělí jsem si všiml modřin, monoklu, hojícího se natrženého rtu, kruhů pod očima a k tomu všemu ty berle... Asi to doma jednoduchý nemají. Jenže nevím, jak bych se ho na to měl zeptat. Právě problém toho všeho je naše mlčení. Nemluvíme spolu. Nemám šanci se ho zeptat na stav doma. A navíc jsem chtěl na vše, co se ten týden stalo, zapomenout a nevím, jestli se tohle do toho počítá.
*