·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fack

☁︎You have me☁︎

*pondělí*

Seděl jsem na posteli, byl na mobilu, Finn seděl naproti mně a něco si čmáral do desek. Chtěl jsem vstát a dojít si pro pití. „Ale notaaak. Ještě chvíli seď." řekl a já se na něj nechápavě podíval. „Snažím se tě nakreslit." otočil na mě desky.

Podíval jsem se na to a usmál se. „Noo jako je to docela dobrý, ale já tak velkej nos nemám." ušklíbl jsem se. „Tak mi poraď Picasso." zkřížil ruce na hrudi. „Tak si sedni ke stolu a Picasso ti poradí." On tak udělal, já mu sdělil rady a začal.
*

Docela mu to šlo, ale pak už po třetí gumoval. Chytil jsem mu zběsile gumující ruku a dal mu do ní tužku. „Pomůžu ti." On kývl, já uchopil jeho ruku a začal s ní pomalu jezdit po papíře.

Pohyb pro mě nebyl přirozený, protože Finn má hrozně velké ruce a musel jsem přes něj být dost nakloněný, abych na ten papír vůbec viděl. 

Nejlepší by bylo kdyby „Hele nechceš si sednout na klín, abys na to vůbec viděl mrňousi?" zasmál se Finn. „Já nemůžu za to, že  máš obří ruce a jseš celej přerostlej." „Nene to budeš spíš ty malinkej." vycenil zuby.

Usmál jsem se taky. On popojel kolečkovou židlí dozadu od stolu a poklepal si na levé koleno. Po chvíli váhání jsem souhlasil. Stoupl jsem si před něj a sedl si jemu do klína.

Přisunul nás zpátky ke stolu a malinko si mě na sebe za boky přitáhl. Nečekal jsem to a zaraženě se na něj podíval. „Chceš snad spadnout?" zeptal se s pozvednutým koutkem a pomalu dal ruce pryč.

Malinko jsem zčervenal a tak jsem radši odvrátil pohled k deskám. Pomalu jsem chytil jeho ruku a znova s ní začal pohybovat po papíře.

Bylo to lepší, ale to by mu ta tužka v tý ruce musela držet a ne, aby se pořád viklala. Teprve po minutě jsem si periferně všiml, že se Finn vůbec nevěnuje papíru, ale mému obličeji.

Díval se na mě. Na můj profil. Štvalo mě, jak nevnímá kreslení. „Ty seš tele, ukaž mi to." vzal jsem mu tužku z ruky a začal kreslit sám za sebe. Ani na chvíli nezavadil pohledem o papír a nepřetržitě mě pozoroval. Měli jsme hlavy vedle sebe a docela blízko.

On si položil obě ruce na stůl, tím mě obklíčil a tentokrát hlavu více naklonil dopředu a podíval se na obrázek. Přejel mi mráz po zádech a naskočila husina, když jsem cítil jeho teplý dech na mém krku a on si toho určitě všiml.

Nešlo to přehlédnout. Udělal jsem posledních pár tahů a dokončil jeho dílo. „Tak mi neříkej, že je to tak těžký." zasmál jsem se a podíval se na něj. Stále mě pozoroval. Neuhnul pohledem.

Chtěl jsem už jít, tak jsem pomalu vstával, ale Finn popojel židlí dopředu a tím mě přiměl si na něj zase rychle sednout. Malinko mě přirazil ke stolu a já nechápavě otočil hlavu na něj.

Naše pohledy se střetly, bylo to jiné, než normálně. Natočil se ke mě i hrudníkem a hluboce se mi díval do očí.  Byl tak klidný,..... narozdíl ode mne. Mně mohlo z té nervozity vyskočit srdce z hrudi. Jeho pohled padl na mé rty. Můj padl na ty jeho lehce pootevřené, načervenalé, plné rty, které jsem už jednou okusil.

Tak moc bych je chtěl znova cítit na těch mých. Alespoň na krátkou chvíli. Znova ho políbit, líbat, líbat do posledního dechu. On se malinko, opravdu malinko přibližoval. Já jen zamrzlý na místě čekal na zázrak. Nepřestával se přibližovat a byl ode mě už jen kousek, když v tom se prudce rozrazily dveře.