·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fack

snap fingers :):

Po asi deseti minutách, co Jack odešel se zase ozvaly hlavní dveře. „Ale ne. Neměl přijít tak brzo. Já nechci-" začal jsem zrychleně dýchat.

„Finne, klid! Jdi s nimi do pokoje a ať jsou zticha." chytla mě matka za tváře a já se snažil zhluboka dýchat. Zakýval jsem hlavou a šel s Borisem a Theem nahoru, do svého pokoje. „Potřebuju, abyste byli zticha. Prosím." Boris si odfrkl. „Rozkaz kapitáne." řekl Theo a já zavřel dveře. Sešel jsem pomalu schody.

„Ahoj tati." řekl jsem nervózně. On mě ani nepozdravil, odložil si svoje věci a přišel ke mně. „Je tu?" zeptal se. „Kdo?" „Tak je tu?!" zvážněl a zvýšil hlas. Mlčel jsem, koukal do země a pomalu zavrtěl hlavou, že ne. „Ptám se, jestli jsou tu!" zařval a já ztuhl. „N-ne, jen já a mamka." lhal jsem. „V tom případě, koho jsou ty boty?" ukázal na botník. A je to v prdeli.

Podíval jsem se na botník a pak na něj. Přišel ke mě blíž a podíval se mi do očí. Byl jsem, jako přikovaný na místě, nešlo se pohnout, bál jsem se. Bál jsem se toho, co mi zase udělá, když znova zalžu. „Ty mi lžeš?" řekl. Mlčel jsem. Dal mi silnou facku. „Lžeš mi?!!" zařval, chytil mě za vlasy a stáhl k sobě. Pořád jsem mlčel a snažil se nerozsypat. „Kde jsou?" otočil se na matku. „Ericu.." „Kde! Jsou!" Nevěděla, co říct. „Najdu si je sám." Hodil se mnou o zem a rozešel se nahoru po schodech.

Na nic jsem nečekal, rychle vstal a běžel za ním. On rozrážel všechny dveře a pak přešel k mému pokoji. „Ty parchante! Já ti říkal, že ho sem vodit nebudeš!!!" chytil Borise za paži a chtěl mu vrazit pěstí. „Ne!" vykřikl jsem, on se zastavil a podíval se na mě. „Je to moje vina. Boris říkal, že se budeš zlobit, ale já řekl, že přijedeš až večer." lhal jsem.

On přejížděl pohledem z Borise na mě. „Je to moje vina..." řekl jsem tišeji, ale tak, aby to slyšel. „Vážně?" podíval se na Borise. Ten se mu jen s blbým úsměvem a pohledem "bys chtěl vědět co?" díval do obličeje. „Mary odveď Theodora pryč." nakázal matce za mnou.

„Ericu prosím já-"
„Hned!" Zakřičel na celý barák. Ona se slzami na krajíčku odvedla Borisova přítele. Po té, co odešla vrazil Borisovi pěstí, vyhodil ho na chodbu a prásknul s dveřmi. „Prosím, tati....prosím!" řekl jsem, když ke mně rychle vyrazil. Chytil mě za límec a pozvedl, abych stál na špičkách. V jeho očích jsem viděl vztek, vztek, vztek a jen vztek.

Vrazil mi pěstí, pak podruhé, to se mi podlomily nohy, ale on mě pořád držel. Pak mi vrazil potřetí, shodil na zem a udělal krok ke mně. Začal si sundavat pásek. „prosím...já už to neu-" Praštil mě páskem a já zakřičel bolestí. „Ty! Se! Prostě! Nikdy! Nepoučíš! " za každým slovem přišla jedna rána. Pak odhodil pásek, já se sunul dozadu a narazil na zeď. „Jeden syn se zcvokne,-" kopl do mě. „-druhej je zasraná, bezerantská špína,-" kopl podruhé a silněji. „-a třetí je v tom ještě k tomu podporuje! A lže mi do očí!!!" kopl potřetí a nejvíc silně, jak mohl.

„Zrovna v tebe jsem doufal a věřil, že alespoň ty bys to mohl někam dotáhnout. Ale ne, ty ještě k tomu podporuješ tu nemocnou buznu! Nemůžu uvěřit, že něco jako ty je můj syn." řekl.

Sedl jsem si, opřel se s bolestí o zeď a naštvaně se na něj podíval. Všiml si mého výrazu, naklonil se ke mně, flusnul mi do obličeje, otočil se a prásknul za sebou dveřmi. Otřel jsem si flusanec a více se narovnal.

Chvíli jsem se jen díval nepřítomě před sebe. Po tváři mi stekla slza, za ní druhá pak další a další... Schoulel jsem se do klubíčka, hlavu schoval za kolena. Pomalu jsem se houpal ze strany na stranu a začal tiše vzlykat. V tuhle chvíli jsem někoho potřeboval. Kohokoli. Potřeboval jsem někoho u sebe, aby mě obejmul a říkal, že vše bude v pořádku. I když bych věděl, že nebude, tak by mi to nevadilo. Prostě jsem v tom okamžiku potřeboval lidskou společnost víc, než kdy jindy.