·ᴴᴬᴾᴾᵞ ᴱᴺᴰˢ· fack

⚖︎ of two minds ⚖︎

„Co se stalo?" zeptal jsem se ustaraně, když jsem si všiml jeho zdemolovaného obličeje. On se zarazil a asi nevěděl, co má říct.
„J-já-" „Finne kdo tě bije?" rázně jsem ho přerušil. Mlčel. „Kdo. Ti. To. Udělal." luskl jsem mu prsty před obličejem, když se už delší chvíli díval do strany.

Podíval se mi do očí a jakoby se v nich něco mihlo. „Nik-do. Tedaaa někdo j-jo, ale teď bys měl jít." Jen jsem stál na místě a čekal až mu dojde, že nehodlám nikam odejít. Zabouchl mi dveře před nosem.

Co to? Chvíli jsem se zaujatě díval do těch dveří a pak se rozešel pryč od nich. Proč se vlastně tak zajímám? To normálně nedělám. Nezajímám se o druhé. Asi bych s ním neměl trávit tolik času. Přeci jen mi to říct nechce, tak mi to asi neřekne. Kdyby mi věřil, řekne mi to. Nezajímá mě. Nezajímají mě jeho problémy a monokl, který se od včerejška třikrát zvětšil. Nezajímáš mě Wolfharde. Došel jsem na chodník a tam se zastavil.

Chvíli jsem se hádal sám se sebou, ale pak jsem se otočil a šel zpátky k domu. "Jseš fakt idiot Jacku." říkal jsem si v hlavě. Já to z něj prostě vypáčím, ať se mu to líbí nebo ne! Zazvonil jsem. Nic. Zvoním podruhé. Nic. Tak ty takhle jo? Fajn! Začal jsem ten zvonek mordovat a mačkat, jak nejrychleji to šlo. I já jsem slyšel zpoza dveří ten otravný zvuk, u kterého jsem si byl jistý, že to Finn nemůže dlouho vydržet.

Pěstí jsem bouchl do dveří, ale ne moc silně, jen aby to bylo slyšet. A zmáčkl jsem zvonek. Takhle jsem to udělal ještě třikrát. „Finnouši, teplouši, otevři Jackiemu!" zazpíval jsem hlubokým hlasem a pokračoval ve zvonění.

Takhle to bylo asi minutu v kuse a pak jsem uslyšel někoho si něco mrmlat za dveřma. „Byl jednou jeden Finnoušek a byl-" „No jo! No jo! Jen už zavři hubu prosím!!!" Přerušil mě umučeným a trochu naštvaným hlasem Finn.

„My jsme se uráčili otevřít? Ahaaa!" řekl jsem a zašklebil se. „Pojď dál." řekl. Vstoupil jsem dovnitř, vzul si boty a otočil se na Finna. Měl černé tričko s bílými proužky a dlouhými rukávy. Delší kraťasy a vypadal, jakoby měl každou chvíli zkolabovat.

„Vypadáš příšerně." „Hmm..díky." nasadil výraz, u kterého jsem nevěděl, jestli se chce rozbrečet nebo se začít smát. Asi jsem si ho prohlížel moc dlouho. „Tak jak dlouho hodláš zamilovaně zírat na chodící mrtvolu?" zeptal se Finn po chvíli. „C-co? N-ne já jen-" Finn se začal smát. „Ty se taky necháš hned vyvést z míry." Protočil jsem panenky, udělal drama queen a založil si ruce na hruď. „Tak vysvětluj." pobídl jsem ho a on si povzdechl. „Mmm... po tom, co jsi včera odešel...." udělal pomlku,
„...j-jsem šel ještě ven a tam mě zase zmlátili." podrbal se nervózně na zátylku.

Já si ho prohlédl a nechtělo se mi tomu věřit. „Finne?" zeptal jsem se ho po tom, co se už asi po páté vyhýbal očnímu kontaktu. Myslím, že mi kecá a proto to dělá. „Finne??" zeptám se znova a on se ke mně otočil zády.

Šel jsem k němu a chtěl mu říct ať mi řekne pravdu, ale když jsem ho otočil, tak jsem asi pochopil, proč se mi nechce dívat do očí. Leskly se mu a on rychle mrkal, aby zahnal slzy.

„Sakra. Promiň." řekl jsem. On stál na místě a měl sklopenou hlavu. Nevim jak, ale věděl jsem přesně, co dělat. Přesně jsem věděl, co potřebuje, udělat jsem to chtěl a taky udělal. Zvedl jsem ruce, obmotal je kolem jeho pasu, položil mu obě dlaně na záda a objal ho. Překvapilo mě, že nic nenamítal a vtáhnul mě do silného objetí, ale nevadilo mi to. Chtěl jsem, aby se cítil v pohodě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se přemohl a jednou rukou ho začal hladit po zádech. On popotahoval a chvilkami se mu třásli ramena. Tiše vzlykal.

Cítil jsem se zvláštně, že kluk se 174 centimetry utišuje o hlavu většího, hladí ho po zádech a objímá ho, ale ani mi to nevadilo. Dokázal bych takhle vydržet hodiny. Díval jsem se před sebe a přemýšlel, co dělat. On měl skloněnou hlavu a bradu opřenou o... v podstatě o moje záda. Na vlastní kůži jsem z něj cítil, že to potřebuje jako sůl. „Ššš...to bude dobrý." zašeptal jsem, zavřel oči, hladil ho po vlasech a začal s ním pomalu houpat ze strany na stranu.