The lord of the rings |The two Towers|

9📚

Ráno mne někdo začal budit, avšak já rozmrzele něco zablekotala a zavrtěla se.

Chtěla jsem se už konečně normálně vyspat v mé posteli v Roklince, ale nemohla jsem. Měla jsem poslání a slib, který musím splnit.

Dotyčnému už asi došla trpělivost a zařval na mne.

„Calimë! Haldir je tady!" Poznala jsem Gimliho hlas a jakmile jsem uslyšela jméno toho arogontního, namyšleného, ulhaného, prohnilého- dost to bychom tu byli dlouho než bych ty nadávky dořekla, tak jsem se prudce zvedla, v rukou svírajíc luk s šípem, který mířil na trpaslíka s rukama nahoře.

„Kde je ten, ten Yondo lócion?!" Vykřikla jsem a začala tikat po okolí.

Nějací lidé a vojáci se na mě vystrašeně dívali, někteří pobaveně a někteří mě raději úplně ignorovali.

„Calimë," ozvalo se za mnou a já se otočila s pořád nataženým lukem na Aragorna. Ten zvedl ruce nahoru a vlídně se na mne podíval.

„Není tady, Gimli tě chtěl jen probudit a nebyl to dobrý nápad," sjel přísným pohledem na Gimliho a já sklonila luk k zemi.

„Díky, dnešek bude dokonalý," prskla jsem naštvaně na trpaslíka a odkráčela jsem si to přímo k Legolasovi.

„Calimë, jak ses vyspala?" Otočil se na mým směrem, když jsi mne všiml a pohladil mě po tváři.

„Spalo se mi docela dobře, avšak Gimli má špatně způsoby buzení," řekla jsem ještě krapet vytočeně a podívala se Legolasovi do modrých očí.

„Nedivím se ti," pronesl Legolas po chvíli ticha a já jsi odešla zabalit na cestu.

***

Hodnou chvíli jsem letěla v klidu nad mými přáteli a nudila jsem se.
A když se nudím, tak přemýšlím.

Kde je Frodo se Samem? Jsou v pořádku?
A co Gandalf? Vrátí se včas?

A k tomu všemu jsem pořád nemohla přestat myslet na mou ruku.
Chvílemi jakobych bolest, kterou jsem cítila poprvé cítila znovu.
Ovšem vždy to zas na nějakou dobu přešlo. Proč ale já? V čem jsem odlišná?
Na tyhle otázky jsem neznala odpověď a věděla jsem, že je ještě dlouho znát nebudu.

Eowyn šla po boku Aragorna, Gimliho jsem zahlédla u nich a Legolas šel napřed.

Ovanul mne slabý, ale vytrvalý větřík. Naslouchala jsem mu a také jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala.

„Vrci! " Upozornila jsem ostatní, ale pro některé bylo už pozdě.

Na dva z vojáků zaútočil skřet na vrkovi a odněkud začali přibíhat další.

Koně se začali plašit spolu s lidmi, kteří byli neklidní a vystrašení.

Hbitě jsem tedy zamávala křídly a vydala se ostatním na pomoc.

Jezdci se vydali proti nepřátelům a Eowyn zatím měla z úkol odvést lid do Helmova žlebu, kde budou v bezpečí.