Deník Slečny Viktorie

22. Kapitola

Cítila jsem, že se plavba za pramenem mladí chýlí k cíli. Stále jsem ale nechápala, jak pramen mladí funguje. Vždyť musí být nějaký proces. Nějak mi to nedalo, a tak jsem znovu šla za Gibbsem, který stál opřený o zábradlí Perly. ,,Pane Gibbsi?" Gibbs se na mě otočila a lehce se pousmál. ,,Co máte na srdci slečno?" Otočil se zpět a zahleděl se do dálky. ,,Zajímalo by mě, jestli je nějaký proces při prameni mladí?" Gibbs se zhluboka nadechl a začal vyprávět: ,,Říká se, že na proces musí být slza krásné mořské pany a dva kalichy Ponce de Leóna. Kalich života a kalich smrti. Do obou kalichů se nalije voda pramene mladí a do kalichu života se přidá slza mořské pany. Ten kdo vypije vodu z kalichu smrti zemře a daruje svůj život tomu, kdo vypije vodu z kalichu života." Gibbs se odmlčel. ,,A Barbossa má slzu a kalichy?" Zeptala jsem se s nejistotou. ,,Slečno to nevím. Ale podle mého kalichy ani slzu nemá. Kalichy mají být v malé truhle na lodi Ponce de Leóna. Leónova loď je ukrytá. Málo kdo ví kde je a těžko se hledá. Pochybuji, že by to kapitán věděl. A slza mořské pany se těžko získává. Musí se nejdříve mořská pana chytit a donutit ji, aby uronila slzu. Říká se, že každá mořská pana byla mučena na suchu kde ji postupně vysychala kůže... až uschla úplně. Ne každému se povede slzu získat. A slzu Barbossa určitě nemá, jelikož jsme žádnou mořskou panu nechytali." Znovu se odmlčel a poté se na mě podíval. ,,Je to divné. Jelikož mám zvláštní pocit, že se blížíme k cíli. Jakoby kapitán věděl, že pramen hledá ještě někdo jiný a o všechny věci se mu postará." Vzhlédl ke kormidlu kde Barbossa stál. ,,Víte. Já mám taky takový pocit, ale začínám se bát...." Gibbs pohlédl znovu na mě a kývl. ,,Já také." Smutně jsem si oddychla a šla jsem si jako vždy sednout na příď lodi.

——————
Uběhlo několik dní, co jsem si povídala o prameni s panem Gibbsem, když v tu chvíli loď zakotvila a Barbossa dal příkaz sundání člunů.
Barbossa po jeho příkazu přešel ke mně a s radostí se usmál. Dotkl se mé tváře: ,,Krásná tvář." Lehce naznačil úsměv a já si nejspíš byla jistá o čem to mluví. ,,Pane Pintele! Svažte slečnu a s panem Raggetym ji vezměte s sebou a hlídejte ji!" Pintel s Raggetym přešli ke mně a s úsměvem přikývla ,,Ano pane." Svázali mi ruce a vlekli ke člunu.

Dva čluny naplněny piráty pluly temnem, které se ještě víc zatemňovalo.
Pluli jsme dlouho až najednou voda začala mizet. Čím dal jsme pluli, tím méně bylo vody, až čluny začali spodní částí dřít o zem. ,,Stát!" Zavelel Barbossa a čluny se na povel okamžitě zastavili. Měla jsem hrozný strach. To temno ve mně utlačovalo veškerou radost, jakoby jsme měli všichni okamžitě zemřít ve smutku a neštěstí.
Chtěla jsem vidět Jacka. Ještě jednou ho obejmout a políbit. Říct mu, že ho miluju. A....
Z mé myšlenky mě probudil Raggety, který do mě strčil ať vystoupím a jdu vpřed. Všichni vypadali, jakoby je nic netrápilo tak, jako mě. Bylo to zvláštní. Měla jsem několik teorii. Například, že mám čistou duši bez ohavných činů. Ale proč bych měla já, jako čistá duše takhle duševně trpět.

Mé smutné a depresivní myšlenky zmizeli hned po tom, co jsme vyšli na krásnou zelenou mýtinu kde byla uprostřed skála z které tekla voda a naplňovala maličké jezírko pod ní. Na skále jsem si všimla nápisu AQUA DE VIDA.
Barbossa se zákeřně pousmál a vkročil do jezírka a postupně pokračoval pod skálu. Ostatní ho následovali, až na mě. Stála jsem tam jak přibitá do té doby, než do mě někdo strčil. Já tedy následovala ostatní do jezírka pod skálu. Bylo to kouzelné místo.

Když jsme všichni postupovali dál a dál do jeskyně, až jsme měli vodu po pas. Zdálo se mi že voda přibývá, ale zdání mě klamalo. Bylo to naopak. Voda ubývala a my, jakoby jsme vystupovali z vody.
Ocitli jsme se v malinké jeskyni, která už nikam nevedla. Na Barbossovi bylo poznat, že si neví rady. Takže povolal toho nejslabšího. ,,Viktorie! A teď nám řeknete, jak se dostaneme k prameni." Všichni ode mě udělali dva kroky a koukali na mě. Já vykulila oči. Barbossa si hrdě stoupnul a šklebil se. ,,Jak to mám asi vědět." Odpověděla jsem lehce nervózní. Barbossa přešel ke mně a do ucha mi zašeptal. ,,Jestli to nedokážeš. Můžeš si být jistá, že ještě dnes budeš mrtvá." Ve mně zamrazilo. Podívala jsem se mu do oči. Poznala jsem, že to myslí vážně. Měl v očích malé plamínky zla. Udělal krok vzad a upřeně na mě zíral. Já se rozhlédla po jeskyni. Nic mě nenapadalo, a tak jsem se začala smiřovat s tím, že dnes můj život vyhasne.

Naposledy jsem projela očima po jeskyni, když jsem si všimla, že strop je divně lesklý. Jak kdyby voda, která nestéká. Jak kdyby plula po stropě. Barbossa už byl připraven mě odprásknout. Já si toho všimla a okamžitě jsem zareagovala. ,,Moment! Podívejte." Zdvihla jsem svůj pohled vzhůru a všichni mě napodobili. Barbossa přešel blíž a stropu se dotknul. ,,Voda." Řekl tiše si pro sebe. ,,A co teď?!" Podíval se upřeně na mě a začal se zákeřně usmívat. Já pokrčila rameny a začala jsem přemýšlet. Napadali mě různá slova, která by mohla bránu otevřít. Zkusila jsem: Ponce de León, pramen mladí, slza mořské pany,...
Ale pak jsem si vzpomněla na nápis na skále. ,,AQUA DE VIDA" řekla jsem do vzduchu a voda ze stropu mě jak kdyby vcucla a já pomalu vystoupala na povrch. Ostatní udělali to stejné a vyděšeně vystoupali za mě.

Když jsem se rozkoukala v prostoru, uviděla jsem půlkruh kamene, z kterého kapaly kapičky vody. Okolo bylo pár zelených rostlinek a potůčky. Barbossa udělal krok vpřed a popostrčil mě ať jdu s ním. Když jsem vystoupila na sluneční světlo, které prosvítalo skulinkami uviděla jsem něco, z čeho jsem se zděsila.

,,VIKTORIE?!"