Říkám Co Vím

Hlas

Už jsem cítila jak se mi uvolňují svaly a padám mírně dozadu. Začala jsem zhluboka dýchat abych zase neomdlela. Newt se na mě trochu vylekaně podíval, ale ne kvůli tomu že jsem málem zase omdlela, spíš kvůli tomu že jsem neomdlela.

"Jsi vpohodě? Potřebuju ti ještě něco říct" zeptal se Newt a pomaličku s eke mě přibližoval.
Jenom jsem přikývla a podívala se mu do očí. Viděla jsem jak se mu hrnou slzy do očí, jeho oči se třpytily jako skleněné kuličky.
"Minho a Thomas byli v labyrintu a zabili jednoho rmuta"
"Cože?! Co tam ten grind dělal!" Vstala jsem naštvaně
"Klid" dal před sebe ruce Newt a dal mi je na ramena abych se posadila
"Proboha, dneska jsem s ním mluvila. Proč mi nic neřekl!" Zase jsem vstala na nohy
"Klid holka, klid" zase mě posadil Newt
"To snad-" zase jsme se hodlala postavit na nohy ale Newt mě přidržel, moc to nezvládal takže si sedl za mě na lavičku a ruce dal kolem mě tak aby mě zmáčkl a já se nemohla hýbat. Kopala jsem nohama a křičela jsem. Newt měl co dělat abych se mu ze sevření nevyvlékla takže mě nestíhal utěšovat. Byla jsem plná vzteku a smutku, netuším co to do ně vjelo, ale nedokázala jsem se ovládat.

Po asi dvou minutách jsem se nějak tak uklidnila. Začala jsem brečet a házet hlavou aby se mi vlasy dostali do obličeje a aby zakryli moje slzy.
Newtovi už pomalu docházeli síly. Když mu došlo že už jsem se nějak uklidnila, dal ruce zpátky poděl těla a otočil se ke mě zády. Já se o jeho záda opřela a zaklonila jsem hlavu. Slzy mi stékaly po tvářích a já je nestíhala sušit. Newt si dal obličej do ruk.

Newt vstal a jelikož jsem byla opřená o jeho záda tak jsem se zády svalila na lavičku a nadále jsem tak ležela a dívala se do nebe. Newt se hbitě a vyděšeně otočil jestli se mi něco nestalo, ale když si všiml že dál ležím a vypadalo to tak jako kdyby jsem ani nezaregistrovala že už o něho nejsem opřená. Podíval se na mě smutným výrazem a odešel.

Ležela jsem tam celou noc, i když jsem usla tak jsem se za chvíli hned probrala a takhle to bylo celou noc. Zdáli se mi noční můry o Benově smrti, hrozně to bolelo. I když si řeknu proč mě to tak mrzí, vždyť jsem věděla že umře. Právě to pro mě bylo to nejhorší, to že kvůli tomu že jsem jenom spala tak jsem ho nechala umřít, vlastně jsem ho zabila já... Ten pocit mě užíral, hrozně mě z toho bolelo u srdce. Co když to takhle bude i s ostatním, třeba s těma na kterých mi záleží víc a to že mi na Benovi hodně záleželo.

Benův hlas jsem slyšela ve svojí hlavě. Vzbudilo mě to, ale nedokázala jsem si vzpomenout co to bylo. Zamyslela jsem se nad tím a snažila se přijít na to co říkal, naráz se to ozvalo znovu, tentokrát ale už dost dobře vím co říkal. Bylo to něco v tom smyslu že mám dávat pozor na Minha a Thomase a potom dodal "však sama víš co se v tomhle celém stane, co se stane v tomhle filmu je v tvých rukou"

Začala jsem zrychleně dýchat a nevěřila tomu co jsem právě slyšela. Ben má pravdu, všechno můžu změnit, teda pokud mě ZLOSIN zase nepotrestá...