Stalker /DOKONČENO/

Either all or no one

Ráno jsem zavolala na to číslo.
(S- stalker)
Hovor
S: Už jsem si myslel, že byste ji nechali zemřít
G: Nikdy
S: nechci na vás být až příliš zlý. Máte 48 hodin na to, abyste ji našli. Do E-mailu ti přišli souřadnice. Přijďte tam. Víc se dozvíte na místě.

Spojení se přerušilo a já zůstala ztuhlá s mobilem u ucha. Do obýváku přišli ostatní.
I: Ehm... Ginny? Co se stalo?
G: Lenka...
D: Víš kde je?
G: Ne...
D: A víš vůbec něco?
G: Máme 48 hodin...
I: Jenom?!
Otevřela jsem počítač s tím, že si najdu ty souřadnice.
G: Máme tam přijít. Víc se dozvíme tam.
I: A co se píše v tom dodatku?
Podívala jsem se zpátky na počítač. Nahlas jsem přečetla pár řádků textu.
G: Nezapomeňte, že nikomu se nedá věřit. Mezi vámi je zrádce. Někdo, kdo mi vydal Lenku. Znáte se krátce a kdykoliv vám někdo může vrazit kudlu do zad. Hodně štěstí.
I: Byla jsi to ty že?! Zradila jsi nás! Zradila jsi Lenku!
G: Ne! J-já...
Ikon vzal do ruky nůž. Přitiskl mě ke stěně. Nůž mi dal ke krku.
I: Já tě zabiju!
Z očí mi začali téct slzy. Bolí to? Ne. Mám strach? Trochu. Proč brečím? Možná... je mi líto, že mi nevěří. Pomohla jsem mu s tou žádostí o ruku... proč si myslí, že bych je zradila?! Proč mi nevěří?
Nůž mi přitlačil ještě víc ke krku. Zavřela jsem oči. Tohle je konec?
Da: Nech ji být!
I: A kdo mi v tom zabrání? Uvědom si, že jsi jedinej komu na ní záleží!
L: Není jedinej.
I: Proč vám na ní tak záleží?
Da: Nevšiml sis toho, že se nám snaží pomáhat jak jen to jde? Ona je snad jedinej člověk z týhle skupiny, o kterým 100% vím, že není zrádce.
L: No dovol.
Da: Sorry Luky
D: Guys ale už bychom měli vážně jít... Teď jde o každou minutu.
Iky mi od krku oddálil nůž.
G: Nachystejte se. Za cca za deset minut jdeme.

Vyšla jsem schody do druhého patra. Z Davidova batohu jsem vytáhla jednu mikinu.  Oblékla jsem si jí. Přišla jsem blíž k oknu. Zadívala jsem se do dálky. Doufám, že Lenku brzy najdeme.

Asi po pěti minutách jsem za sebou uslyšela Davida.
Da: Ginny? Jsi v pořádku?
G: Ano. Naprosto v pořádku.
Da: Moc to tak nevypadá...
G: Mám o ni strach. A zároveň... proč mě chtěl zabít?
Da: Právě teď jde jeho snoubence o život. Je určitě hodně rozrušenej.
G: Já vím
Da: Ty hele... není to náhodou moje mikina?
G: Hm... myslím že ne.
Da: Takže si jí vůbec nevzala z mého batohu viď?
G: Vzala. Ale teď už je moje!
David se mírně pousmál. Musím říct, že ten jeho úsměv miluju. Sice ho neznám tak dlouho, ale cítím se s ním v bezpečí. Objala jsem ho.

D: Davide?
Da: Ano?
D: Kluci tě nutně potřebují. Jinak za chvilku už půjdeme.
David se otočil a šel do vedlejší místnosti.
D: Ginny?
G: Hm?
D: Hele... promiň za Lukáše. On to tak nemyslel...
G: To je v pohodě
D: Já jen... čekal jsem, že ho vyhodíš nebo tak něco.
G: To bych neudělala...
D: Já jen... díky.
Dan se trošku pousmál. Z dolního patra se ozval hlas Verči.
V: Tak už pojďte!
Rychle jsem objala Dana.
G: Ještě není za co děkovat

Právě jsme dorazili na místo určené souřadnicemi. Byla tam stará opuštěná továrna. Když jsem byla dítě, tak ještě fungovala. Netuším, co se tady mohlo vyrábět, ale pamatuju si, že jsem vždy měla zakázáno sem chodit. Do teď ani nevím proč.

Na dřevěných vratech dopis. Dan ho otevřel a četl.
D: Devět lidí, devět klíčů. K Lence však vede pouze jeden. Budete se muset prodírat ostnatými dráty, abyste se každý dostali ke klíči. Snažte se o ně nepořezat, protože jsem je na neštěstí namočil do jedu.
PS: další souřadnice (už k Lence) bude mít někdo z vás u svého klíče. Jinak vám dám ještě přátelskou radu. Klíče si ponechte, budou se vám ještě hodit.

Otevřeli jsme dveře továrny. Před sebou jsme uviděli devět dlouhých mřížových kójí plné ostnatých drátů.
M: Vždyť se tam pomalu nedá projít! O to nejde se nepořezat!
L: Upřímně bych chtěl vidět toho člověka co to připravoval, jak v tomhle projde bez škrábnutí.

Každý jsme otevřeli jedny dveře kóje. Začala jsem prolézat mezi dráty. Každou chvíli jsem měla o něco víc zranění. Asi po půl hodině jsem došla ke klíči. Super! Jsou tady i ty souřadnice. Aspoň něco pozitivního.

Čím dál tím víc drátů se mi zabodává do břicha. Vždycky jsem se učila skrývat strach, smutek a bolest. Ale jak zvládnu tohle netuším. Vylezla jsem z kóje. Opřela jsem se o zeď. Myslím si, že na tom nejsem nejhůř že všech.

Už jsou všichni venku. Nejlíp jsou na tom Maty, Barča a Peťa. Já, Verča a kluci jsme na tom o něco hůř.
G: Jdeme domů?
Da: Jako rád bych, ale nejsem si jistej, jestli minimálně ty zvládneš chodit hele.
G: Jo, v pohodě.
Sotva jsem vstala, zamotala se mi hlava a já sebou málem švihla.
Da: Tomuto říkáš naprosto v pohodě?

Ani pomalu nevím jak jsme se dostali domů. Ošetřila jsem si svoje rány. Hned na to jsem je ošetřila i ostatním.
G: guys asi by jsme si měli jít na hodinu lehnout. Já chápu, že jde o Lenku a taky mám o ní strach, ale ztratili jsme hodně krve a většina z nás se pomalu jen plazí.
Všichni poslušně poslechli a šli si lehnout. Já jsem se šla podívat za Davidem.
Da: Proč to pořád děláš?
G: Co?
Da: Proč jsi na všechny tak milá. Iky tě ráno málem zabil a ty děláš jakoby se nic nestalo.
G: To víš... buď mi všichni a nebo nikdo.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Servus✌️ doufám, že se vám tato kapitola líbila. Můžete dát ⭐️ nebo napsat komentář. Už se pracuje na další kapitole😉.