Myslím, že jsem se zamilovala...

8.kapitola

Ráno mě opět vzbudí Michelin otravný budík.
Zní jako kdyby mi kolem ucha lítaly
včely.
Když se posadím na postel, zjistím je už je Michel vzhůru.
Jako vždycky.
Počkat…
ona už je nachystaná?!
Je oblečená do svých oblíbených domorodeckých věcí a vlasy má dokonale upravené.
Proč to všem tak sluší, jenom mě ne? „Raní ptáče co?" zažertuju.
„Hahaha.
Já nemůžu za to, že mám prostě tendenci vstávat hodinu před budíkem!"
řekne s humorem Michel.
Začneme se smát.
Když skončíme, zamířím do koupelny a převleču se.
Když výjdu, Michel zapíská takovým tím laškovným způsobem.
„Tak proto se Jacobovi tak líbíš!" řekne Michel a začne se smát jako nějakej šílenej vědec.
Popadnu polštář a praštím jí po jejím dokonale nalíčeném obličeji.
„Dobře, už tě s Jacobem nechám na pokoji!" řekne Michel.
Já podezřívavě zvednu obočí a Michel dodá:
„Až vás dostanu na rande."
Jakmile to dořekne, vezmu polštář znovu a praštím jí ještě silněji.
Michel si z toho nic nedělá,
protože se směje tak, že její smích rezonuje v malé místnosti.
Já ji snad opravdu někdy budu muset zabít…
Na cestě do školy mě Michel zasypávala nikdy se nestanoucími věcmi ohledně Jacoba.
Štve mě, že se nikdy nestanou.
Ale co já vím, třeba můj princ Krasoň přijde.
A třeba to bude právě Jacob.
„Hlavně úsměv!" zakřičí na mě Michel.
„Mužeš toho už nechat?!"
vykřiknu s jemným úsměvem na rtech.
„Ne, dokud s ním nepůjdeš na
rande."
„To už jsi jednou řekla."
„Já vím, ale opakuju to, aby ti bylo jasný že toho nenechám."
usměje se Michel.
Já na to nemám co říct, proto jen protočím panenky…
Dnes máme první hodinu tělocvik. Dobrý je, že jsme rozdělený na holky a kluky.
Jinak bych se na hodině bála předklonit.
Jdeme si s Michel do skříňky pro věci, když se tam najednou objeví Amy: „Ahoj!
Dlouho jsme se neviděli!"
vykřikne Amy.
„Ahoj!" řeknu.
Amy mě obejme a Michel se na nás ani nepodívá.
Má snad něco proti Amy?
„Jak jde škola?" začne se Amy vyptávat.
„Jde to…"
nasadím svůj oblíbený výraz,
který má značit to, že nevím, jak v konverzaci dál pokračovat.
Amy to pozná a řekne:
„No tak zatím ahoj!"
„Ahoj!"
Amy zmizí za rohem.
Otočím se na Michel.
„Proč jsi ji ani nepostavila?"
Michel se kouká do země a pak odpoví:
„Můžeme už jít?"
Co to má znamenat?
Děje se snad něco o čem bych měla vědět?
„J...Jo."
vykoktám ze sebe.
Michel se rychlou chůzí řítí do tělocvičny.
Pokud mi nechce říct, co se s ní děje, tak to z ní páčit nebudu.
Ale je to opravdu divný.
Když dojdeme do tělocvičny, přivítá nás starší učitel.
Tipla bych ho tak na padesát.
Má hnědé kudrnaté vlasy a obličej mu překrývá pár vrásek.
Ale vypadá, co se postavy týče hodně dobře.
Líp než já, a to je co říct…
„Takže, pro ty, co jsou tu poprvé...
Jmenuju se Andrew Lloyd."
Tohle jméno si v životě nezapamatuju. „A musím vás upozornit že jste na hodině tělesné výchovy.
Takže se nebudete flákat.
Doufám že je to všem jasné."
řekne a všichni studenti na ráz přikývnou, jako roboti.
Musím uznat, že se s lidmi moc nemaže.
Ale na jednu stranu ho chápu.
Chce aby měli studenti co nejlepší známky.
Nebo jim chce zpřelámat všechny kosti v těle.
Za mě je to druhé řešení pravděpodobnější.
„Takže si dáme na rozběhání pět koleček."
řekne učitel.
Pět koleček?!
Tolik jsme na základce v životě neběželi!
„Tak pohyb!"
zakřičí na nás učitel.
Nemám ho ráda.
To můžu říct rovnou.
Když běžíme třetí kolečko, zdá se mi, že se přede mnou tělocvična
prodlužuje.
Už si potřebuju sednout.
Když nějakým zázrakem doběhnu, popadám dech.
Ale než se stihnu pořádně vydýchat učitel řekne:
„Vezměte si švihadla a jdeme cvičit." Bože, to nám nemůže dát ani třicet sekund oddechu?
Asi ne, jak vidím.
No vlastně vidím trochu rozmazaně, takže spíš jak slyším.
Když po hmatu na velké hromadě najdu svoje švihadlo a stoupnu si na svoje místo, tak učitel zase zavelí:
„Tak, teď budeme švihat dopředu!" Ježíši, já se zabiju!
Když nějakým zázrakem přeskočím to pitomý švihadlo asi desetkrát, učitel zakřičí...
„Teď dozadu!"
Co?
Dělá si srandu?
Poslechnu a přeskočím švihadlo opět desetkrát.
Učitel ukáže rukou STOP a
všichni se zase jako nějací roboti zastaví.
„Žáci, do konce hodiny tu s námi bude jeden student…"
učitel nedopoví.
Zpoza něj vyleze kluk z mých snů… Jacob Brown.
Ježiši!
Jacob Brown!
Proč je tady?!
Co tady dělá?!
Jacob se posadí na úzkou lavičku
v rohu rozlehlé tělocvičny.
Naštěstí daleko ode mě.
Potom si mě všimne jak ho pozoruju. Rychle se odvrátil jinam, ale on mě pořád sleduje.
Vím to, protože na něj koukám kohoutkem oka.
Vtom se zvedne a posune se na další lavičku, která je o něco blíž ke mě.
To ne!
To je snad zlej sen!
Zase se zvedne a posune se o dvě
lavičky blíž ke mě…
Jestli se dostane blíž ke mě tak… nedomyslím to, protože se
zvedne a posadí se na lavičku napravo ode mě.
Já snad omdlím…
Pořád se na mě kouká.
Jeho pohled se ode mě neodtrhne ani na sekundu.
Jeho oči jsou jako skener.
Skenují mě celou do těch nejmenších detailů.
Nahání mi to husí kůži.
„Tak, teď uděláme vajíčko.
Pro ty z vás kteří neví co to je, nám to tady Amy předvede."
učitel ukáže na Amy s povrchním úšklebkem.
Amy se rozhlídne stejně namyšleně po velké tělocvičně.
Přeskočí švihadlo nějakým divným způsobem, který jsem dosud neznala.
Ale už chápu proč se tomu říká vajíčko…
Já se na tom zabiju!
Začnu pomalu přeskakovat přes dlouhé švihadlo a když se konečně rozhodnu udělat vajíčko, zamotají se mi nohy do švihadla.
Jenže ve vzduchu.
Když padám dolů, zavřu oči, s
tím že jsem připravená na tvrdý pád na dřevěnou podlahu tělocvičny.
Ale to, do čeho spadnu není ani trochu tvrdá školní podlaha…
Když otevřu oči, zjistím, že jsem stále
nad zemí.
Když pootočím hlavu, malém vypísknu leknutím.
Nademnou je hlava Jacoba Browna a to do čeho jsem spadla jsou jeho silné paže.
Jeho kaštanové oči se dívají přímo do mých.
Jsem v nebi…
Mojí druhou dimenzi naruší holčičí hlasy.
„Uuuu…"
pokřikují všechny.
Jacob mě pomalu položí na zem a já se vymotám ze spárů mého švihadla. „Díky…"
vykoktám ze sebe konečně.
„Vůbec nemáš za co…"
odpoví mi kluk, který mě svýma krásnýma očima opět důkladně skenuje.
Posadí se na lavičku a i nadále ze mě nespouští oči.
Holčičí hlasy utichnou když učitel zavelí:
„Tak divadlo skončilo, zpátky do práce…"

Hned jak skončí hodina, se za mnou rozběhne Michel.
Naštěstí tentokrát nepiští na celé kolo. „To bylo neuvěřitelný!
Nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděla. A to jsem vždycky odsuzovala romantický knížky.
Teď to mám na živo!
To co je mezi váma, jsem ještě v životě neviděla a asi už nikdy neuvidím."
„Neuvidíš nic ani v tomhle případě."
„Ty seš asi úplně slepá Charlie.
Tys neviděla, jak se k tobě posouval z
lavičky na lavičku a díval se na tebe jak detektiv při výslechu?
V tom případě jsem asi paranoidní."
„Já to viděla, ale…"
„No tak co řešíš?"
skočí mi do řeči Michel.
„Řeším to, že z toho děláš takovou vědu, i když o nic nejde."
„O nic nejde?
Děláš si srandu, že jo?
Já už jenom čekám, až tě pozve na rande."
„To se nestane." odseknu.
„Vsadíš se?"
„Klidně!"
„Fajn…"
„A o co?"
„O to, že mě pozveš na vaši svatbu."
navrhne se smíchem Michel.
„Běž s tím už někam!
Dobře, platí.
I když je to nereálný."
„Není, věř mi." řekne podlézavým hlasem Michel.
„Uvidíme…"
řeknu, i když vím, že se to nikdy nestane.
Celý den už mám konečně za sebou a mám štěstí, že už jsem na Jacoba nikde nenatrefila.
Jsme s Michel na cestě do ubytovny, když narazíme na Williama.
Nebo spíš on narazí na nás.
„Ahoj." řekne ostýchavě William. „Ahoj!" řekneme s Michel na ráz. Opravdu jsme jak nejlepší kamarádky. Možná i jako dvojčata.
Naprosto synchronizované.
Až na věci ohledně Jacoba.
V tom se v žádném případě
neshodujeme.
„Mám otázku, proč jste potřebovaly vědět kdo je Jacob Brown?"
„Jen tak, a promiň že jsme tě otravovaly."
řeknu trochu provinile.
„V pohodě, ale nechápu proč."
A „jen tak" asi nebude ten pravý důvod…"
zeptá se William.
Teď bych se nejradši vypařila.
„No…" řeknu.
Naštěstí mě Michel zachrání.
„Jedna holka co je taky nová chtěla vědět kdo to je protože se jí líbí.
A tak nás poprosila, jestli by jsme jí to nezjistili."
Já tu Michel zabiju.
Lepší výmluvu si opravdu vymyslet nemohla.
Nejspíš si je toho, co právě řekla, moc dobře vědoma, když se na mě otočí s výrazem "opovaž se to popřít, stejně víš že to je pravda".
Ani to popírat nechci.
Má pravdu, a já se jí pak musím omluvit…
Omluvit…
Ježíši, já nezavolala mámě!
Je ze mě prozatím živá mrtvola.
Ale moment… to může být dobrá výmluva.
„Hele, promiň Williame,..."
„Wille" skočí mi do řeči, „říkej mi Wille."
„Dobře. Wille, musím jít zavolat
mámě, takže ahoj!"
Chytnu Michel za ruku a táhnu ji směrem k ubytovně.
Když dorazíme na pokoj, svalím se na postel a oddychnu si.
„Promiň Michel.
Chovám se hrozně.
Uznávám že se mi Jacob líbí, a to hodně, takže už ti nebudu
lhát. Promiň."
Michel to asi hodně překvapilo.
„Jak dlouho ti trvalo, než sis to
uvědomila."
zavtipkuje Michel.
„Dlouho, omlouvám se."
„V pohodě."
Michel si přesedne ke mě na postel a obejme mě.
„To mi připomíná, že musím zavolat
mámě."
vytrhnu se Michel z náruče a jdu si pro telefon.
Dojdu ke svému batohu.
Prohledám kapsu kam ho obvykle dávám, ale není tam.
Začnu panikařit…
Za prvý kvůli mámě, a za druhý kvůli tomu, že žádný nový mobil si dovolit nemůžu.
Obrátím celý batoh vzhůru nohama, ale telefon nikde.
„Do háje." řeknu.
„Co se děje?"
„Nemůžu najít telefon!"
vykřiknu.
„Tak sis ho někam položila, on se najde."
řekne Michel s klidem.
Budu jí muset věřit.
Začneme prohledávat celý pokoj. Podívám se všude, dokonce i do koše na prádlo.
Po patnácti minutách marného hledání někdo zaklepe na dveře.
„Kdo to může být?" řekne Michel. „Určitě ta divná paní z haly."
Když otevřu, zůstanu stát.
Nezmůžu se na slovo.
Přede mnou stojí Jacob Brown.
Za mnou slyším Michel jak potichu říká:
„Ty bláho! Já jsem to věděla!"
Ale to je mi teď jedno.
Jeho pohled směřuje do mých očí, nikam jinam.
Potom se konečně odtrhne a
řekne:
„V tělocvičně sis zapomněla telefon. Snažil…"
zakoktá se.
"Snažil jsem se tě najít, ale už jsi asi odešla.
Tak ti ho vracím."
V levé ruce drží můj telefon.
To nemůže bejt pravda.
„Dě...Děkuju."
vezmu si svůj telefon z jeho velké ruky.
„Nemáš, za co. Pro tebe cokoliv."
S těmito slovy odejde.
Slyšela jsem dobře?
On,... On opravdu řekl "pro tebe cokoliv"?
To... není... možný!
„Michel? Slyšela jsi to taky?"
Michel na to nic neřekne a rovnou se rozběhne ke mě.
Chytne mě za ruce a začneme se točit jako kolotoč na pouti.
Když zastaví vykřikne:
„Já ti to říkala!
On k tobě něco cítí.
A to něco je moje milá láááska!"
zase to poslední pro mě neznáme slovo protáhne.
Nemůžu tomu uvěřit.
Opravdu ke mě něco cítí?
Líbím se mu?
Přestanu chvíli myslet na Jacoba, vezmu telefon do ruky a výročím matčino číslo.
Byl to dlouhý rozhovor, ale naštěstí nemusím vybírat materiál náhrobního kamene.
Sice mě sprdla, že jí volám tak pozdě. Na to jsem jí odpověděla, že je to lepší než nikdy.
Ale mám pravdu.
Rozhodla jsem se, že dnes se na žádné fotky kluků dívat nechci, protože už svého idola mám.
Michel to sice mrzelo, ale pochopila to.
Vím že to zní hodně divně, ale co mají holky na střední dělat jiného kromě nekonečného učení.
Šla jsem spát brzo, protože už jsem Jacoba měla dost.
Co to kecám… nikdy ho nebudu mít dost, když mě budou paralyzovat jeho nádherné karamelové oči….