Myslím, že jsem se zamilovala...

10.kapitola

Víkend utekl jako nic a už je zase pondělí. Nesnáším Michelinin otravný budík. Proč
mě musí budit zrovna tohle?! Budu si muset nastavovat vlastní. Dost mě štve, že
jsem Jacoba zatím vůbec neviděla... A ještě víc mě, že si musím lámat hlavu zrovna
s ním. Nemůžu ho dostat z hlavy. Jeho karamelové oči… Bože, nehroť to Charlie,
jenom se na tebe pořád dívá a zachránil tě před pádem na zem. Já to nehrotím,
Michel má pravdu, možná ke mě opravdu něco cítí. Dobře, už dost Jacoba a běž
chystat Charlie. Už i můj vnitřní hlas mě komanduje. To jsem to teda dopracovala.
Dojdu si pro věci a zapluju do koupelny. Po patnácti minutách jsem úplně hotová a
připravená vyrazit. Moment… kde je Michel? Na posteli není ale,... je tam něco
jiného. Vzkaz... Vzkaz? Odkdy se ve dvacátém prvním století nechávají vzkazy?!
Začnu číst...

Charlie, musím si jít něco zařídit. Nevím jak dlouho budu pryč, ale nejspíš se uvidíme až ve škole.
Takže na mě nečekej a jdi. Nezkoušej mi volat, telefon mám vypnutý. Nemůžu ti říct kde jsem ani
co tam dělám,... jediné co ti můžu říct je to, že to je pro tvé dobro. A až se uvidíme, nevymáhej to
že mě, prosím. Snažím se to vyřešit sama. A pokud sis položila otázku, proč píšu vzkaz, tak je to
proto, že mi na telefonu nejdou posílat SMS . Hlavně tě prosím, neřeš to s Amy. Děkuju

Co to má znamenat?! Já věděla že v tom má prsty Amy, ale tohle?! Doufám že má
pravdu a zvládne to sama. Ale pokud ne, Amy se z toho jen tak nevzpamatuje. Ale
zajímalo by mě, co má Michel společného s Amy. Celý je to divný, ale nechám to na
ní. Pro někoho můžu možná působit jako srab, ale nechci to Michel udělat ještě těžší
než to má. Alespoň si myslím že to nebude žádná blbost, když brečela. A Michel jen
tak nic nerozbrečí. Až na romantický filmy. Ale koho to nedojme?! Dbám Michelininy
rady a jdu do školy.
Když tam dorazím, projdu celou školu nejmíň stokrát, ale Michel nikde. Kde může
být? První hodinu máme Matematiku,... Matika… Amy! Než to stačím promyslet,
moje nohy už mě nesou k mé skříňce. Stojí tam Amy a Michel a něco tam řeší.
Zřejmě jsem tu školu až tak důkladně neprohledala. Michel kouká do země a Amy
má na tváři nadřazený výraz. Stoupnu si za skříňky a snažím se něco zaslechnout…
„Jestli něco cekneš…" „Neboj." řekne poraženecky Michel. Nevypadá to, jako že by
to měla pod kontrolou… „Hlavně nic neříkej Charlie, jinak...!" Amy nedopoví. Já
zírám! Opravdu jsem netušila, že je tak zlá. Alespoň vím, že nemám poslouchat
svoje instinkty, když říkají, že bych s někým mohla kamarádit. Většinou je nejlepší
ponechat věci náhodě. „Jasně." odpoví Michel která po celou dobu jejich rozhovoru
(teda po tu dobu co ho poslouchám) kouká do země. Amy nevěnovala ani jediný
pohled. To už musí být opravdu vážný. Ale nechápu co s tím mám společného já?!
Moment,... to znamená že tohle pokračuje už delší dobu! Když jsem se naposledy bavila s Amy, Michel se koukala tak, jak kdyby ji každou chvíli měla zabít. Ale teď?!
Kouká do země a nasazuje svůj poraženecký postoj… co se to děje?! Musím na to
přijít. Michel je moje nejlepší kamarádka, a ty si pomáhají. A kašlu na její prosbu o
to, abych se do toho nemotala. Pokud je Michel až v takovém maléru, musím ji
pomoct. Musím jí z toho dostat. Moje myšlenky přeruší zvonění. Amy se rychle
rozhlídne a odejde. Michel si opře hlavu o skříňku a pustí se do pláče. Tak to ne…
Rychle výročím ke skříňce a obejmu jí zezadu. Michel se lekne a odstrčí mě.
„Promiň" omluví se a obejme mě. Začne mi brečet do trička. To už musí být opravdu
vážný. Odtrhne se, vezme si učení a jde do třídy. Já za ní. Opravdu s ní není něco v
pořádku…
Michel se mi celý den prakticky vyhýbala. Nemluvila se mnou, kromě toho, když se
mě zeptala co je teď za hodinu. Co se to s ní děje? A proč se to týká i mě? Nevím
jestli to objetí u skříněk byl jenom nějakej skrat, ale je to opravdu divný. Už bych
mohla konečně přestat klást si tak hloupý otázky a začít s tím něco dělat. Ale
kdybych tak věděla co. Je to dost těžký, když chcete někomu pomoct, ale nevíte jak,
a ještě k tomu vás ten člověk prosí, abyste se do toho nemíchali. Musím na to přijít…
Když dojdeme na ubytovnu, zavřu dveře a chci začít s výslechem Michel. Místo toho
se Michel rozbrečí a řekne roztřeseným hlasem: „Tohle už dál nejde. Kašlu na Amy!
Nemůžu ti lhát, nejde to…" Já na ni jenom koukám, a čekám co z ní vypadne. „Amy
mi vyhrožuje. Prý že když se budeš dál ochomýtat kolem Jacoba, tak ti něco
udělá…" řekne s pláčem Michel. To jsem nečekala… ale proč to neřeší se mnou?
„Proč to neřeší se mnou?" zeptám se Michel. Ona jenom uhne pohledem. Mám
takový pocit, že mi neřekla nějakou zásadní informaci. Možná se týká toho, proč to
Amy vůbec dělá. Ale podle jejího uhýbání pohledem vím jistě, že ví, co mi Amy prý
údajně udělá. Ale nebude to nic hezkého, když kvůli tomu Michel tak vyvádí. „Dobře,
nebudu tě vyslýchat, ale vidím, že to moc pod kontrolou nemáš." Michel přikývne. Já
rozevřou náruč a Michel okamžitě přiběhne, a vrhne se do ní. „Promiň za to u tý
skříňky." „Vpohodě." odmlčím se. „Ale počítej s tím, že si to s Amy vyřídím." Michel
mě chytne za ramena a začne se mnou jemně třást. „Proboha, jen to ne!" „Proč ne?"
„Zvládnu to sama." „Po dnešku se jasně prokázalo že ne." „Nech to na mě." „Ne!
Když ty můžeš zachraňovat mě, já můžu zachraňovat tebe!" Michel to jak vidím uzná
a sklíčeně se posadí na postel. „Dej mi ještě čas. A když to bude vážný, řeknu ti
to…" řekne Michel. Já pozvednu obočí aby viděla, že jí moc nevěřím. „Slibuju."
dodá. Budu jí prozatím muset věřit. Ale pokud se Michel něco nedej bože stane,...
Amy si ponese následky. „Nechceš se jít dívat na úklidový pomůcky?" zavtipkuje
Michel. Já se smíchem přikývnu. Doufám, že se vše vrátí do starých kolejí a mě i
Michel nikdo nebude otravovat. Hlavně Michel. Doufám, že to Amy přejde nebo tak
něco. Ale stejně pořád nechápu,... Proč když se to týká mě, tak do toho zatahuje
Michel? Má snad fungovat jako nějaká návnada? Podniká snad Amy něco tak
hnusnýho, že potřebuje vydírat i moji nejlepší kamarádku? To nevím, ale doufám že
se to brzo dozvím...
S Michel jsme se opět koukali na řadu romantických filmů na Netflixu. Škoda že je
zítra škola a my musíme jít spát brzo. Hlavně že neděle musí vždycky utýct tak
rychle. To není fér, týden se bude určitě vlíct jako každej jinej. A já si vždy myslela,
že čas plyne stejně. Zřejmě ne. Dneska jsme samozřejmě šly spát celkem brzo.
Když zavřu oči, pořád mi v hlavě hraje ta scéna u skříněk a Amyin nadřazený pohled
na poraženou Michel. Takovou jako tam jsem ji ještě neviděla. Sice ji znám jenom
chvíli, ale už toho o sobě víme docela dost. Kromě té hrozné Amy se mi v hlavě
přehrává ještě někdo. Někdo, koho jsem už celý týden neviděla. Ten tajemný kluk s
karamelovýma očima se mi zarývá hlouběji a hlouběji do paměti. Je to vzpomínka,
kterou se mi z hlavy nikdy nepodaří dostat, ani kdybych sebevíc chtěla. Je to kluk,
na kterého musím pořád myslet a nikdy se ho nenabažím. Jen jeho pohled a už jdu
na kolena. Možná přehráním, ale miluju ho… Co jsem to řekla… Miluju? Vždyť ho
vůbec neznám! Ale nenechám si kazit krásné a nereálné sny mými výčitkami...
Zapomněla jsem si nastavit budík, takže mě vzbudí vosí hnízdo (můj nový název pro
Michelinin budík). Hned jak vstanu, uleví se mi. Michel je ještě v posteli a tvrdě spí.
Jí ten budík nevzbudil? Přejdu k její posteli a drknu do ní. Michel z úst vyplynou dvě
slova...tabule a Jacob. Co? Proč se jí zdá o Jacobovi? A co ten má společného s
tabulí? Budu doufat, že jsem asi špatně slyšela… proč to tak hrotím?! Vždyť to byl
jen sen! Řeknu do ní ještě jednou. „Co?" vyjekne Michel a já se dám do smíchu.
Michel si trochu uhladí svoje rozcuchaný vlasy. „Hahaha, váážně vtipný." druhé
slovo o kousek protáhne, jak je jejím zvykem. „Tvoje vosí hnízdo tě neprobudilo?"
zažertuju. Michel se na mě nechápavě podívá. „Já ti ještě neřekla že jsem tvýmu
otravnýmu budíku začala říkat vosí hnízdo." Ušklíbnu se. „Tak ať tě chodí budit tvůj
princ Krasoň, když ti můj budík připadá tak otravnej!" vrátí mi drze Michel. Haleluja!
Stará Michel je zase zpět! Její vtípek jí vrátím protočením panenek a ona na místo
zvedne ramena, čímž chtěla říct “Co?! Je to pravda!" „Bež se chystat vosí hnízdo, za
dvacet minut vyrážíme." řeknu stejně generálně, jako náš telocvikář. „Ano kapitáne!"
řekne Michel a obě dvě se dáme do smíchu, tak hlasitého, že snad sklo oken vyletí z
trámů. Michel se smíchem zvedne a odpotácí se do koupelny...
Ve škole si dávám na Amy dost velký pozor. Nikde ji nevidím, ani mého prince
Krasoně, což je pro mě dost velké zklamání. Přežila jsem to bez něj týden, přežiju i
další. Doufám, že si třeba Amy bude hledět svýho, protože když si budu Michel
hlídat, myslím, že se neodváží. Ale dost mě překvapilo, že dokáže bejt někdo tak zlý,
a ještě k tomu Amy. Zdála se mi jako celém milá holka. Teď už na ní mám zcela jiný
názor. Ale stejně nechápu, proč mi to Michel neřekla už dávno? Před čím mě chce
chránit? Tak za prvý by měla vědět, že chránit nepotřebuju, zvládnu se o sebe
postarat sama. Ale,... Stejnou větu říkala i Michel. A podívej Charlie jak to dopadlo…
řekne mi můj vnitřní hlas, který mi poslední dobou kecá úplně do všeho. No nic,
doufám že už mě a Michel Amy nechá na pokoji…
Celý den jsem Amy neviděla a doufám že už ji ani ještě neuvidím. Ne, vlastně ji chci
vidět abych si to s ní mohla vyřídit. Jak se říká mezi čtyřma očima. To stejné bych
chtěla udělat i s Jacobem. Až na to vyříkávání. Kde může být? Nestalo se mu nic?
Bože, já už jsem fakt paranoidní,... ale nemůžu si pomoct. Nemůžu ho dostat z
hlavy. To už se ti Charlie asi nikdy nepodaří… dopoví můj vnitřní hlas. To jsem
opravdu potřebovala slyšet. Ale na jeho karamelové oči se opravdu jen tak
zapomenout nedá… vlastně se na něj nedá zapomenout vůbec. Jen kdyby někdo
vymyslel Jacobo-vymazávač, potom možná jo. „Doufám že Amy už nikde
neuvidíme…" řekne Michel potichu když jsme na cestě do naší moderní ubytovny.
„Já tě slyšela" řeknu. „Proč se jí tak bojíš?" Michel uhne pohledem, tady něco
nehraje… musí mi ještě něco tajit. No, jako nevím kdo byl ten, kdo řekl "už žádný
tajemství!" Možná to co mi tají bude ještě vážnější než si dosud myslím. Rozhodně,
protože Michel jen tak nic nerozhodí. Když už jsme u velkých skleněných dveří
ubytovny, objeví se Amy. Sakra,... zakřikla jsem to. „Ahoj Michel." prohlásí povrchně
Amy. Nesnáším jí… „Ahoj Charlotte." Charlotte? Co jsem jí udělala? „Můžu si Michel
na chvíli půjčit?" řekne Amy. Michel už se chystá přikývnout, ale vstoupím do toho já.
„Ne! Pokud jí chceš něco říct, tak to řekni i přede mnou!" Michel se na mě udiveně
podívá a Amy zrovna tak. „Věř mi, není to nic, co bys potřebovala vědět." Věřit jí?
Dělá si srandu? Když na ní hodím varovný pohled, ať zase odkráčí a hledí si svýho,
řekne: „Fajn, Michel? Uvidíme se ve škole." řekne s malým výsměchem. „Ale líbit se
ti to nebude…" dodá potichu Amy. Michel ji zřejmě neslyšela a nebo to jen předstírá .
Chudák… musím jí pomoct.
Večer je jako každej jinej, až na to, že se Michel tváří, jak kdyby měla jít na popravu.
Čím jí Amy vyhrožuje. Štve mě, že s tím nemůžu nic udělat, aniž bych sebevíc
chtěla. Možná bych mohla,... jenže Michel se mnou o Amy odmítá bavit. Jakmile
převedu téma na Amy, ona buď na chvíli odejde z pokoje a nebo rychle změní téma.
Musím tomu přijít na kloub.