Myslím, že jsem se zamilovala...

5.kapitola

Celý den jsem prakticky prokecala s Michel.
Bylo to fajn na to, jakej jsem doma měla hysterák.
Hlavně, že už je to za mnou a jsme s Michel na cestě do úschovny.
Její matka jí tam taky odložila věci. Když přijdeme do budovy, ani není poznat že je majetkem školy.
Vypadá to tu jak ve vězení.
Né že bych věděla jak to ve vězení
vypadá, ale myslím si to, protože proč by odtamtud ti vězni utíkali?
Za dřevěným stolem stojí nějaký kluk s hnědými vlasy a hodně světlou pletí. Vypadá skoro jak upír, jenom mu chybí černé oblečení.
„Jdete si pro věci?"
Michel odpoví za mě.
„Jo."
„Hned vám je donesu."
Kluk zmizí za špinavým hnědým závěsem a já si až teď uvědomím, kdo to je...
To je ten kluk z tý rvačky na chodbě. Jak to, že jsem ho nemohla poznat! Když se vrátí se dvěma mými kufry a jedním žlutým kufrem, který bude předpokládám Michel, se zeptá. „Nejste vy ty dvě nové z Angličtiny?" No to mi tak ještě chybělo…,
„A nejsi ty ten kluk co se pral na chodbě?"
řekne místo odpovědi Michel.
Jak vidím tak jí to taky došlo.
„Jo, jsem tady za trest.
Jsem William."
„My už se ti asi představovat nemusíme."
řeknu.
William se usměje a řekne.
„Tady máte."
Podá nám kufry a Michel se ho zeptá: „S kým ses to tam vůbec pral?"
Já do ní drknu a naznačím jí, že nám do toho nic není, ale William si toho všimne a řekne.
„S Jacobem Brownem.
Je to hroznej idiot."
Moment,...
Brownem! To znamená že je to
syn naší Angličtinářky!
No to snad ne. Tenhle den je fakt dokonalej!
„Už tě nebudeme rušit při výkonu trestu."
Zavtipkuje Michel a táhne mě pryč. „Měj se, ahoj!"
řeknu ještě než mě Michel odtáhne ze dveří.
Jeho odpověď už jsem neslyšela celou
ale znělo to jako...
Těšilo mě.
William je fajn.
Michel mě obrátí čelem k sobě a začne
pištět.
„Slyšelas to?"
„Co přesně?" zeptám se.
„On se pral s Brownem!
No ty bláho.
Tak tahle škola není tak nudná jak jsem si myslela."
Než stihnu něco namítnout Michel už mě vláčí po chodníku na ubytovnu.
Když tam dorazíme, zůstanu stát jako opařená…
Tohle že je ubytovna?!
Tohle je hotel!
Jestli tohle není součástí školy tak jsem asi jelen.
Je to tu stejně moderně zařízené a jsou tu použity snad všechny odstíny modré, jako u nás na škole.
„No ty bláho."
Zírá ohromeně Michel.
Já se jí ani nedivím.
Ani nechci vidět sebe jak se teď
tvářím.
Určitě stejně tupě jako na třídních fotkách na základce.
Je tu ubytováno několik dalších studentů, kteří mají zřejmě všechno učení hotové když tady lítají s
toaletákem v ruce a smějí se když ho házejí na lustr nad námi.
Mám strach aby na nás nespadnul. Jdeme ke stolu ve prostřed místnosti, abysme zjistili jaký máme pokoj.
Stojí tam starší žena, která má více vrásek než já zbytečných věcí ve svým kufru.
„Dobrý den, mohla byste nám prosím říct, jaký je volný pokoj?"
zeptá se Michel.
Paní na nás zírá a je to pěkné divný. Když po půl minutě zírání na nás
konečně řekne kde máme pokoj, otočím se na patě a následuju Michel, protože ta zřejmě z toho výkladu který nám dala ta paní něco pochopila.
Po chvilce dojdeme k pokoji 132.
Když otevřeme bílé dveře, zůstaneme zírat.
„Ja myslela že to bude
ubytovna!"
řekne Michel.
Já se ušklíbnu a dál zírám na nádherně vybavený pokoj.
Alespoň je tady koupelna, bála jsem se, že budeme mít společný sprchy.
To bych nepřežila.
Rozvalím se na velkou postel u zdi, a Michel se posadí na postel u malého okna.
„Konečne!" řekne Michel.
Začneme se obě dvě smát jak blázni. Když se konečně uklidníme, zeptám se jí:
„Hele, jak jsi to myslela s tou kamarádkou, když jsi nás představovala na Angličtině?"
Michel zrudne.
„No měla jsem pocit, že můžeme bejt kamarádky…"
zarazím ji.
„Jasně že můžeme. To jsem ti chtěla
navrhnout hned na první hodině!" Začneme se zase smát.
„Možná bysme mohli být i nejlepší kamarádky."
řekne Michel.
To mě trošku zarazí.
Známe se necelej den, ale to nevadí. Nečekala jsem, že mi půjde se tak rychle zkamarádit.
Hlavně že na základce to nešlo. Usměju se na ni, aby pochopila, že s ní souhlasím.
Michel vyskočí z postele a obejme mě tak že mě povalí na postel.
Začneme se zase smát, jako už dneska tolikrát.
„Ale na moji postel mi nelez."
prohlásí se smíchem Michel a my se
začneme smát ještě víc a hlasitěji. Najednou někdo zaťuká na dveře… „No tak holky klídek jo?"
Podle hlasu poznám že je to ta divná paní z haly.
Obě dvě ztichneme, jen Michel se sem tam ušklíbne.
„Dobře!" zavolám na druhou stranu. Michel se rozchechtá a já s ní.
Tuhle náladu udržujeme až do večera, kterej jsme strávili drby a prohlížením si sexy kluků na Instagramu.
Musím uznat že tenhle den byl asi dosud nejlepší v mém životě…