Myslím, že jsem se zamilovala...

1.kapitola

„Charlie, pojď nebo přijdeš pozdě!"
„Už jdu, hned jsem dole!"
Bože, a je to tady…
Nová škola, nové město,...
Já z toho snad zešílím.
Tak jo, uklidní se Charlie, nic se neděje…
Jenom jedeš na úplně novou školu a každá pitomost tě úplně ztrapní, jinak vůbec nic.
Z mých stresujících myšlenek mě vytrhne matčin hlas.
„Charlie pohni! Nebudu tady na tebe čekat do večera." „Už jdu, moment!" Naposledy se rozloučím se svým titěrným pokojem a seběhnu dolů po starých dřevěných schodech do skromně zařízeného obýváku. „No konečně, máš všechno?"
Co je to za otázku? Co si asi moje matka myslí že jsem dělala pět dní zpátky?
Asi mě ingnorovala, a asi si nevšimla, jak jsem včera lítala po chodbě a panikařila, jestli mám všechno.
„Jo, mám. Tak jedeme?"
O pět minut později má náš černý Jeep naložený kufr až po strop mým harampádím.
A to jsem si myslela, že
jsem si zabalila jenom to nejnutnější. „Připravena?"
Neumím moc dobře lhát, a ani na to dneska nemám náladu… „Ne."
„Bude to v pohodě, uvidíš!"
Tím si nejsem až tak jistá, proto tohle nechám bez komentáře.
Celkem se divím, že je matka tak v klidu. Nechápu to!
Když jsem šla na základku, nechtěla mě pustit.
Proto mě od ní prakticky odtrhla učitelka, za což jsem ji vděčná, protože jinak bych v její až moc sevřený náruči byla až do dnes. Možná trochu přehráním, ale takhle by to možná i dopadlo nebejt tý učitelky.
Snažím se svoje myšlenky odrazit jinam, abych nemusela myslet na tu novou školu.
Je tak daleko… Jsou to skoro tři hodiny cesty od našeho domu.
A ještě k tomu je to střední!
Když si po minutě přemýšlení všimnu, že jsme ještě nevyjeli a že na mě matka kouká, znervózňuje mě to. Jestli na mě nepřestane tak upřeně zírat, tak mě bude muset odvést záchranka, protože její litující výraz mi v tuhle chvíli moc nepomáhá.
„No tak Charlie, klid!"
„Já jsem v klidu!" vykřiknu, ale vím, že to moc upřímně neznělo.