Myslím, že jsem se zamilovala...

12.kapitola

Týden pryč a Jacob nikde. Neměla bych myslet na něj, jenže jsem jeho
karamelovýma očima svůj pubertální mozek nezatěžovala celý týden. Jenže teď mě
trápí něco jiného. Michel. Nebo ne že by mě to trápilo, ale spíš že mám trochu strach
jestli Michel neodvezou sanitkou s několika zlomeninama. To by asi před setkáním
roztleskávaček nebylo úplně nejlepší. Ale Michel není tak marná jak si zřejmě ta
učitelka myslí. Ale pokud dobře vím, tak větší slovo má kapitánka týmu. Což ani
nevím kdo to je. A to bych měla. Ale s tím si já ani Michel nemusíme dělat starosti,
protože to konec konců v pondělí obě zjistíme. Z mého myšlenkového světa mě
vytáhne Michelinina prosba: „Prosím tě, co si mám vzít na sebe? Nechci si totiž
všechno zaprasit." Tak to mě dojalo. Michel totiž chodí pořád více méně v tom
samým. Dlouhá průsvitná sukeň, bílý crop top a k tomu kruhy. Jak říkám, jako
domorodec. Až na ten crop top. „Haló!" vykřikne Michel. „Jo já slyším! Asi nějaký
tepláky nebo legíny." řeknu i když vlastně ani nevím co by si měla vzít. „Tak jo. Ale
spíš asi tepláky." řekne se smíchem Michel. Když mi to dojde, přidám se. Pořád mi
nedochází, že ona není ten typ člověka který nosí úplý věci. Narozdíl ode mě. Michel
se oblíkne do svých pestrobarevných tepláků a svého bílého crop topu a řekne:
„Můžem?" Moment… Já vlastně ani nevím kam bysme mohli jít trénovat! No vím
určitě kde ne… tady v pokoji. Bychom spřerážely všechen nábytek. A to bychom se
u tý škodě ani nedoplatily. Protože naše studentské úspory nejsou moc velký. A ani
se nemůžeme divit. „Je tu menší problém…" ani nedopovím a Michel už tahá telefon
z kapsy. To je fakt neuvěřitelný. Otočí ho displejem ke mě a já na malé mapě uvidím
malou šipečku, která ukazuje na malý parčík uprostřed města. Michel vypne telefon
a vítězoslavně prohlásí: „Tak jdeme?!" „Ehm...jo!" Michel se jak bývá jejím zvykem
doslova vyřítí že dveří. Když jdeme po chodbě, vyhlížím tu partičku kluků… Támhle
jsou. Drknu loktem do Michel. Ta se na mě oboří ale pak se podívá mým směrem a
pochopí. „Kde je Krasoň?" řekne šeptem. Místo odpovědi se jen pousměju a pokrčím
rameny. Kde může být? Už je skoro dva týdny pryč. Ale těch kluků se ptát nebudu,
ani Willa, toho by to akorát vytočilo. Když už jsme u toho… Co proti němu má? To
opravdu netuším a ani nemám potřebu to vědět… Doufám že Michel zase nebude
tak akční a nepůjde za těma klukama. Ta už udělá krok k nim ale moje ruka ji
zastaví. Michel se na mě koukne a pochopí, že nebude úplně nejlepší nápad brát
spravedlnost do svých rukou. Nebo se jí něco stane… a všichni víme co. Otočí se na
patě a zamíří do haly a odtud k velkým skleněným dveřím. Pak se zastaví, vytáhne
telefon a malá šipka na obrazovce nás začne navigovat k parku…
Po deseti minutové cestě, kde jsme se trochu ztratily, dorazíme k cíli. No, ty
navigace nejsou tak úplně přesné jak by se od nich očekávalo. Když jdeme kolem
laviček a stromů, Michel vypne telefon a skočí ze zaprášeného chodníku na trávník a
sedne si. Já vedle ní. Je opravdu hebký. Jemná tráva se dotýká mezery mezi mými riflemi a botami. Michel se pousměje, vyskočí a řekne: „Tak… nejdřív rozcvička!" Já
se s úsměvem zvednu a dám ruku za hlavu abych si prokřupla krk…
Po krátké rozcvičce začneme s těžšími cviky. Dělat kotouly a takové ty základní věci
asi nemá smysl. Proto jsem přešla ke složitějším věcem. Řekla jsem Michel ať udělá
hvězdu. Ta na mě hodila výraz který měl naznačovat "To si snad děláš srandu ne?"
ale na pátý pokus to zvládla možná líp než já. Pokud jí v pondělí Em řekne že to je
"Dobré" tak místo Michel na školní zahradě zakopu ji. Michel hrdě zvedla hlavu a
zeptala se: „Tak co Trenérko?" s tím že třetí slovo výrazně zdůraznila. „No,... Bylo to
dobré" prohlásila jsem se smíchem. Michel se rozběhla a povalila mě na jemnou
trávu. Obě jsme se začaly smát jako nikdy. Takhle šťastnou Michel jsem už dlouho
neviděla, a proto jsem tak ráda že je zpátky. V tu chvíli jsem myslela jenom na náš
povedený trénink a Jacoba spolu s Amy jsem hodila za hlavu. Když jsme se konečně
sebrali a vstaly z trávníku, lidí na nás konečně přestali upírat jejich nechápající
pohledy…
Po náročném tréninku plného Micheliných neohrabaných pádu na krásně posekaný
trávník, jsme se vydaly zpět na ubytovnu. Celou cestu jsme sledovali malou šipečku
navigace na displeji Michelinina mobilu a u toho se bavili o různých věcech které
Michel zjistila když opět prováděla svoje "Stíhačkování". Jakmile jsme dorazili k
ubytovně, uviděly jsme opět tu otravnou blondýnu s okovy v puse opřenou o velké
skleněné dveře. Michel hrdě zvedla bradu a kráčela Amyiným směrem. Amy se na ni
překvapeně podívala a já spokojeně následovala Michel a její od trávy zašpiněné
černé tepláky. Jakmile jsme dorazily na pokoj opět jsme se začaly smát. Michel se
smála tak, že se otřásaly všechny zdi. Vtom na nás někdo zaťukal. Přestaly jsme se
smát v domnění, že to je ta stará paní z recepce. Když se nic neozývalo, šla jsem
otevřít. U dveří stála Amy na jejích příšerně vysokých lesklých podpatcích. „Nerada
ruším vaši,..." Amy se naklonila na stranu aby viděla na Michel. „...hezkou chvilku."
Amy se ušklíbla. „Jen jsem vám chtěla říct, že se na vás těším v pondělí." Amy na
nás mrkla, otočila se na těch stožárech (nový název pro Amyiny podpatky) a
odkráčela si to od našich dveří. Když jsem zavřela, Michel nasadila výraz, který
jasně říkal "Co tím ta figurína myslela". Já jen pokrčila rameny. Michel mávla rukou a
řekla: „Přece si zrovna od NÍ nenecháme pokazit den!" a hodila na mě její od trávy
zašpiněné tepláky.
Víkend jsme strávily koukáním na romantické filmy na Netflixu a debatami o tom,
který pár je nejlepší. Našly jsme tam i film, na kterém jsme byli s Michel tehdy v
sobotu v kině. Jakmile nadešla scéna v dešti, Michel mi ukradla balík kapelníků a
položila si ho vedle sebe hned u na půl snězeného kyblíku vanilkové zmrzliny. Moje
druhá dimenze mě do sebe opět vtáhla a já na obrazovce Michelinina notebooku
neviděla Jacka a Rose… Ale sebe a Jacoba Browna, jak za mnou běží v dešti a
když ke mě doběhne, políbí mě. Moje zasnění mě vneslo do naprosto jiných míst
než byl náš pokoj na ubytovně. Připadala jsem si že opravdu stojím v dešti a že ke
mě běží můj princ, princ jehož karamelové oči se mi zaryly nejen do paměti, ale i do
srdce. V tu chvíli jsem si přála jen jedno, aby to byla pravda Z mého vesmíru nikdy nestanoucích se myšlenek mě vyvede Michelinino zakašlání.
Tomu říkám opravdu krásné probuzení do reality. Vytrhla jsem Michel z rukou balení
kapesníku a dojatě se Michel opřela na rameno.
Část neděle jsme strávili učením na testy a prostě všeho co po nás všichni tak přísní
učitele chtěli. Ovšem kromě naší Angličtinářky. Alespoň vím po kom je Jacob tak
milý. Soustřeď se! napomene mě můj vnitřní hlas. Jak říkám všichni mě pořád
komandujou.
Zbytek dne jsme uklízely náš pokoj, protože jakmile se dvě holky jako my dívají na
několik romantických filmů za sebou, tak to v pokoji nadělá celkem nepořádek. S
Michel jsme si rozdělily práce, já sbírala posmrkané a zaslzené kapesníky z podlahy
a Michel šla vyhodit všechny dojezené kbelíky od zmrzliny. Potom jsme ještě
umývaly fleky od trávy z Michelininých tepláků. Večer jsme opět hodnotily pomůcky
na úklid, protože romantiky bylo na nás už dost.