Myslím, že jsem se zamilovala...

11.kapitola

Už je středa. Bože, to to letí… Teď mluvím tak, jako bych to vůbec nebyla já. Za
poslední dobu se toho odehrálo na můj vkus až moc. Nejdřív Jacob, pak Michel a
teď Amy. Chudák Michel. Nemám absolutně tušení jak se teď cítí, ale moc růžově
asi ne. Měla bys přestat o věcech mluvit, a konečně začít něco dělat….sprdne mě
můj vnitřní hlas. A má pravdu. Už i on je chytřejší než já. Tak mě napadlo, že za
celou dobu co chodím na tuhle školu, tak jsem si nenašla žádný kroužek. Ale přežila
jsem to bez něj do teď. Stejně mám na programu mnohem lepší a důležitější věci.
Například Michel… a dost! O Michel v mým pitomým pubertálním mozku nepadne už
ani slovo! Michel mě vytrhne z mých myšlenek… „Tak co Zlatovlásko, připravena na
další Kraso jízdu?" zavtipkuje Michel. Protočím panenky a nasadím malý přátelský
úsměv. Kraso jízdu?… cesta do školy, kde ji má přepadnout Amy mi moc krásná
nepřijde. Ale to je jedno. „Hele,..." řekne Michel a pak dopoví „tak mě napadá…" zas
se odmlčí „nechtěla by ses přihlásit na nějakej kroužek?" Opravdu začínám silně
pochybovat o tom, jestli nejsou naše mozky nějakým způsobem propojené. „No,...
Přemýšlela jsem o tom." řeknu po pravdě. Michel se usměje a řekne: „Tak jdeme do
školy! Podíváme se tam po nějaký tabulce. Kdyžtak se zeptáme Ashley." Řekne a
nasadí temný výraz. „Alespoň někdo normální…" řekne tiše, ale ne dostatečně.
Nechám to bez komentáře. Můj pohled na Amy se dost zásadně změnil. A i pohled
na tuhle z prvu nevinnou školu. Snad už mě nic nepřekvapí…
Celou cestu můj naivní mozek zamořují temné myšlenky. Michel na mě něco mluví,
ale já to moc nevnímám. Jsem zkrátka uzavřena ve svém tragickém světě, ze
kterého mě jen tak někdo nedostane. Vždycky jsem si myslela, že jsem optimista,
ale ukázalo se… že ne. „No a představ si, že ta kuchařka jako prý byla v podmínce
za to, že prý podala nějakýmu významnýmu zahraničnímu studentovi studený a
podle něj hnusný jídlo! No chápeš to?!" řekne Michel s výrazem plným úžasu a
nepochopení. Ani se jí nedivím. Pousměju se při představě, jak za lesklým
moderním stolem sedí nějaký nafoukaný kluk, který nad jídlem povrchně krčí nos.
Neuvěřitelné, kam až jsou lidi schopni zajít kvůli takové prkotině. „No to se
podívejme! Černá ovce mezi bílým stádem." řekne otráveně Michel. Když se ohlédnu
jejím směrem, uvidím tu povrchní blondýnu s kovem místo zubů. Řekla bych, že se jí
Michel už tak nebojí. Ta blondýna kývne směrem k Michel a naznačí mi, abych ji šla
z cesty… Tak na to může rovnou zapomenout! Už jsem Michel ohrozila dost. Když si
Michel všimne mého bojového výrazu nahne se ke mě a pošeptá mi: „Jdi najít tu
tabulku, já si tě pak najdu." „Ale…" začnu vzdorovat. „Vpohodě! Je to jenom blbá
blondýna,... co by mi mohla udělat?!" řekne Michel, a já musím poraženě uznat, že
má pravdu. Vydám se teda do rozlehlé školní budovy. Po pěti minutách marného
hledání konečně uvidím velkou modro-bílou nástěnku. Konečně! Když k ní dojdu,
začnu pochybovat o tom, jestli se v tom vůbec význam. Je tady tolik kroužku… Když
začnu pozorněji zkoumat ty malé papírky, někdo mi zaklepe na rameno. Otočím se s dojmem že je to Michel, ale není… „Ahoj!" řekne povrchně Amy. Já se jen ušklíbnu.
„Přišla jsem ti dát malou radu." prohlásí slavnostně. Nakrčím nos. „Poslouchám…"
Amy se ke mě nahne. Ucuknu. „Drž, se, ode mě, DÁL." To poslední slovo hodně
zdůrazní. „Fajn!" vyletí ze mě bez většího rozmýšlení. Amy se vítězoslavně ušklíbne.
„Ale…" dodám. Amy se ke mě nechápavě otočí. „Cokoli, COKOLI, co se bude týkat
mě, budeš řešit se mnou… Michel z toho vynech." řeknu s přísným výrazem. Amy se
zasměje. „Jasně." řekne, ale moc přesvědčivě to neznělo. Nevěřím jí ani nos mezi
očima. Otočí se na svých až příliš vysokých podpatcích, mávne svým hustým
ohonem vlasů a slavnostně odkráčí. Přála bych jí, aby se na těch podpatcích
skácela před nějakou louží. Už to vidím… A nemůžu popadnout dech. Bylo by to k
popukání. Když ta bestie zmizí za velkým krémovým sloupem, objeví se Michel. Než
se jí stihnu na cokoli zeptat, řekne s úlevou na tváři: „Vyřízeno!" Ohlídnu se ke
sloupu. „To vidím." řeknu tónem, který se mi zdá skoro až cizí. „Ne vážně! Nebo,
alespoň v to doufám." Chvilku mlčíme. „No,... tak co ty kroužky?" zeptá se Michel
aby změnila rychle téma…
Než jsme se dostali k prvnímu kroužku a promýšlení toho, jestli by nás to vůbec
bavilo, zazvoní. Když dorazíme do třídy, máme zpoždění. Všichni studenti už sedí
plně připraveni na svých místech. Protlačíme se s Michel úzkou uličkou mezi
lavicemi, až na konec třídy k naší lavici. Posadíme se, vytáhneme si matiku a náš
ohromě milý učitel začne novou látku. Nějak jsem to nepobrala. Je to na mě moc
složitý, ale podle výrazu všech studentů ve třídě soudím, že v tom asi nebudu sama.
Modlím se, abych už tuhle příšernou hodinu měla za sebou. Než se naděju, znova
zazvoní. Studenti vyběhnou ze třídy, a zůstaneme tady jenom Michel, já a učitel.
Michel už má sbaleno, já se totiž balím pomaleji. „Děléééj!" protáhne to naschvál
Michel. „Jó pořád!" odseknu. Vyjdeme z učebny o něco dřív než učitel. Řítíme se do
další učebny. Když dorazíme, zjistíme, že v učebně ještě nikdo není. Michel se
sekne ve dveřích. Dívá se do prázdna, proto jí mávnu rukou před obličejem. Ona
zatřese hlavou a vykřikne: „Hned jsem zpátky! Zatím mi prosím nachystej učení" a
vyběhne tryskem že třídy. Co to má znamenat?! Kam tak pospíchala? No nic,
nebudu uhánět svoje myšlenky něčím, co mi stejně Michel potom řekne. Začnu
chystat sobě i Michel na Angličtinu. Po minutě chystání se třída začne plnit studenty.
Ach jo, Michel kde jsi? Zazvoní. Studenti se usadí a navážou mezi sebou novou
konverzaci. V tom se do dveří přiřítí Michel s úsměvem na tváři. Takhle šťastnou
jsem ji asi nikdy neviděla. Posadí se a začne se potichu chychotat. Než se jí stihnu
zeptat na to, co jí je, vejde do třídy učitelka Brownová. Mám sto chutí za ní jít a
zeptat kde je její hezký, nádherný, úžasný,... syn, kde je její syn. Mám co dělat
abych se udržela na židli. „Dobrý den třído. Takže, nebudeme dělat žádné dlouhé
úvody a rovnou se vrhneme na další látku." Jakmile to učitelka Emma dořekne,
všichni studenti sborově vzdychnou a většina praští pěsti do stolu a nebo se praští
čelem do sešitu. Unikne mi ze rtů malý smích. Učitelka si povzdychne a začne na
tabuli psát novou látku. Já aniž bych dávala pozor, tak se ohlídnu k Michel. Ta má
pořád malý a nenápadný výtlem. Co jí je?! „Pst! Michel!" pošeptám a drknu do ní loktem. Přestane se smát a nasadí svůj typický úsměv. Typický říkám proto, že
jakmile se takhle usmívá, znamená to, že má nějakou "úžasnou" zprávu. „No…"
zahihňá se. „Vyklop to." řeknu až moc nahlas. Třída včetně učitelky se na mě otočí.
„Pardon!" řeknu provinile. Učitelka protočí panenky a odvrátí zrak zpátky k tabuli.
„Dobře. Ale slib mi že mě nezakopeš na školní zahradě." Překvapí mě to. Jak může
vědět, že jsem nad tím uvažovala. „Fajn" řeknu „a teď to vyklop!" „Takže,..." odmlčí
se Michel. Já na ni jen napjatě zírám. Doufám že neudělala něco, kdy budu mít
důvod ji zakopat na tom až moc hezkým trávníku. „Přihlásila jsem nás…" zasměje se
Michel „na roztleskávačky!" Co?! Tohle,... Tohle jsem nečekala. Opravdu jsem
nečekala že udělá takovouhle blbost. „Konkurz mají zítra. Musíme se naučit nějakou
sestavu a hlavně, umět alespoň hvězdu." Co?! Pořád tomu nemůžu uvěřit. „Tak co?"
zeptá se mě Michel, jako kdyby neviděla můj aktuální výraz. „Já…" Když se nad tím
zamyslím, tak jsem vždycky chtěla chodit na roztleskávačky, ale na staré škole to
bylo za dost velké peníze, soutěže, kostýmy… „Já, jsem na roztleskávačky vždycky
chtěla." řeknu tak potichu, jak nejvíc to jde. Obejmu ji a stisknu jí hodně pevně. Až po
chvilce si uvědomím, že se na nás upírají oči studentů. Rychle se odtrhnu a oni po
chvilce taky. Michel řekne: „Já věděla že z toho budeš mít radost, ale nečekala jsem
že tak velkou." Usměje se a já taky. Ani nemám tušení jak vypadá v tuhle chvíli můj
obličej, ale umím si ho představit. Určitě jsem v tuhle chvíli rozzářená jak sluníčko….
Po hodině vyjdu ze třídy a Michel hned za mnou. Ta si vesele poskakuje a já mám
chuť taky. Dojdeme k tabulce. Michel ukáže prstem na jakousi kolonku. Jsou tam
napsaná naše jména. Takže ona to opravdu myslela vážně?! Tak to jsem nečekala.
Charlie, už bys kolem toho mohla přestat dělat takový Haló! řekne mi můj diktátorský
vnitřní hlas...
Den uteče jako nic. Ze dne se stane další den a my už s Michel stojíme před velkou
tělocvičnou na ten konkurz. Zatím se zkouší tady, protože se naše velká školní
tělocvična s hradbovitými lavičkami rekonstruuje. Škoda. Ke dveřím přijde nějaká
učitelka. Na škole jsem ji v životě neviděla. Já jsem si myslela, že nás bude trénovat
ten generální učitel. Máme štěstí. Učitelka nám otevře a pustí nás dovnitř. Když se
za námi zaklapnou dveře, řekne: „Jmenuju se Emily Watsonová. Jsem tady nová, a
vy taky, ale říkejte mi Em." Em? Zvláštní… Do moderně vybavené tělocvičny vejdou
další dvě holky. Předpokládám, že jdou taky na ten konkurz. Postaví se k nám do
řady a Em na nás spustí: „Takže, nejdřív se rozcvičíme." Zdá se být v celku milá. Ale
zdání klame, jako například u Amy. Mohla bych už o ní přestat mluvit, jenže se mě i
Michel dostala pod kůži, a to myslím hodně hluboko. Po krátké rozcvičce jdeme dělat
nějaké cviky. Které nejspíš potřebujeme takzvaně k přežití. „Začneme základními
kotouly, a pak přejdeme na hvězdu, a kdo se nebojí, tak zkusí přemet." řekne klidně
Em. Vykulím oči. „Já se zabiju." řekne Michel. „Jdi ty, zas tak tragický to určitě
nebude!" Začnu ji chlácholit. Michel polkne naprázdno a přejde k žíněnce. „Teď ty
M…" „Michel" dopoví a usměje se. „Díky. Michel." pokyne učitelka rukou k žíněnce.
Michel se předkloní a udělá za mě perfektní kotoul. „Hmm… Dobré. Další!" Dobré?!
Jestli tomuhle říká "dobré", tak mě rovnou vyhodí. „Tak teď třeba ty." Ukáže na mě.
Jsem Charlotte…" „Charlie" přeruší mě Michel. Teď si o to pohřbení na školní
zahradě hodně koleduje. „Tak pojď Charlie." Pokyne mi učitelka. Přejdu k žíněnce,
ohnu se a nějakým zázrakem udělám kotoul a postavím se. Kdysi jsem trénovala,
ale to už je dávno. Když jsem chtěla chodit na roztleskávačky ale nemohla jsem, tak
jsem si to alespoň vynahradila doma na zahradě. Všichni začnou tleskal, i učitelka.
„Výborně! Než vyzkouším další, běžte si zkoušet hvězdu a kdo chce i přemet." „Já ti
říkala, že ti to půjde, ale že takhle…" šťouchne mě Michel do ramene. Zasměju se a
pustím se do zkoušení. Takže hvězda… Nejdřív z toho vznikne hodně nepovedená
hvězda, ale na druhý pokus ji udělám. Potom si můj naivní mozek usmyslí, že bych
na tu učitelku udělala dojem, kdybych zkusila hvězdu na jedné ruce. Než ztihnu
vzdorovat, nějak se převratím a když Michel řekne "Wow" tak nějak usoudím, že se
mi asi povedla. „Jak to děláš?!" Pokrčím rameny a jdu zkoušet přemet. Zřejmě se
cvičení vyplatilo protože ho udělám na desátý pokus. Z cvičení mě vyruší Emyliin
hlas: „Takže, seřaďte se na ty hvězdy a jdeme na to!"
Celou hodinu mi prakticky všichni tleskali. Absolutně netuším za co, ale Em řekla, že
prý mám zaručené místo u nich u roztleskávaček. Jsem opravdu šťastná, až na to,
že prý u Michel ještě neví. Nepředvedla tak fascinující výkon jako já. Opravdu
netuším co bylo na mém výkonu tak fascinující. Podle mě potřebují tak zoufale
nějaké nové členy, že vybírají i ty největší antitalenty. Jako jsem já. Em nám ještě
řekla, že se všichni, včetně dlouholetých roztleskávaček sejdeme v pondělí v té
samé tělocvičně. Hrozně se těším, protože prý tam bude i kapitánka týmu. Jenže prý
je tam už dlouho, a tak se celý tým poohlíží po někom, kdo by zastoupil její místo.
Když dojdeme s Michel na ubytovnu, jen lehneme na postel a nezmůžeme se ani na
to, abychom se převlíkly do něčeho pohodlnějšího. Ještě nikdy mě takhle nebolely
svaly a to to byl první trénink. Ty roztleskávačky nejsou taková procházka růžovým
sadem jak jsem si myslela. V tom z Michel vypadne: „Musíš mě trénovat." Její oči
koukají na bílý strop. „Co?" „Říkám, že mě musíš trénovat!" „To nejde! Já jsem úplně
neschopná!" „Slyšíš se vůbec?! Vždyť jsi zvládla dva přemety za sebou?!" „To
zvládne každej." „A dost." vyskočí Michel z postele. „Vždyť jsi byla lepší než všechny
ty holky a já dohromady!" „Nebyla jsi tak špatná." řeknu. Michel si dá ruce v bok a
nasadí pohled který dává jasně najevo "To myslíš vážně?!" „No dobře," uznám „ale
celkem ti to šlo!" Michel už to vzdá a posadí se znovu na postel. Pak si sedne a
řekne: „Ale budeš mě trénovat?" Chvilku mlčíme a pak prolomím ticho: „Fajn."
Čekala jsem objetí nebo tak něco, ale Michel se jenom rozvalí na posteli a vypustí ze
sebe dlouhý výdech, ve kterým zní „děkuju." Máš zač. Odsekne můj vnitřní hlas a já
mu alespoň pro jednou dávám za pravdu.
Celý večer se prakticky jenom válíme na posteli a říkáme si drby o věcech ze školy,
který Michel díky její stíhačkovitý povaze zjistila. Ale musím uznat, že se to občas
hodí.
Například mi řekla že Oscar z Angličtiny prý měl dostat C z testu, ale ukradl heslo na
Wi-Fi a přepsal si známku. Bohužel přitom nechtěně naboural školní systém a
nesmělo se díky němu měsíc do školy, než všechno opravili. Jak říkám opravdu užitečný věci. Těším se na víkend, ale především na pondělí. Myslím, že plány na
víkend jsou dost jasný. Trénink. Trénink. A trénink. Nevím jestli jsem v tom vážně tak
dobrá, a nebo si to Michel jen myslí. Ale úplně se mi nezdá, že by ji učitelka lhala.
No uvidíme v pondělí a snad o víkendu Michel nezmrzačím...