Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

116. Procházka s Blacky

Velká síň šuměla tichým hovorem a voněla po bazalce a sušené šunce.
Týden poté, co se vrátili od Potterů, kde nechali prázdnou spíž a dárky pod stromečkem, se nesl ve znamení testů, testů a zase jen testů.
(Díky Lily a Removi - a knihám na jejich stolech - byla schopná aspoň hrubě odhadnout, z čeho druhý den píšou. Pak - po zatracených sto letech, konečně přišel konec týdne.)
V pátek po večeři se připletla ke stolu zmijozelských - v smaragdově zelené košili, kterou milovala, a vzala si jí, protože účel světí prostředky - a posadila se vedle Rega.
Věnoval jí pouze vědoucný pohled, utřel si koutky úst, a když na něj laškovně mrkla, zakoulel očima a odvedl ji z jídelny.
(Znal ji dost dobře na to, aby věděl, že čím déle tam budou sedět, tím víc bude Astra provokovat.)
Objala ho a jeho objetí bylo pevné a tiché, bylo to jakoby se ponořili pod hladinu moře.
Držel ji dobré dvě minuty a Astra se sama sebe ptala, co všechno se v sídle Blacků událo přes vánoční prázdniny.
Studenti kolem nich do jídelny odcházeli a přicházeli, a asi by je i ignorovali, kdyby si nestoupli před hlavní vchod.
Astra Reguluse vzala za ruku a pohodlným krokem ho dovedla k jednomu z výklenků v chodbě.
Kámen kolem nich se zdál příjemně tichý, jakoby byl připraven na to utajit všechna jejich tajemství. Světla svic a pochodní matně hřála.
,,Očekávám nějaké nabídky na vyloupení Gringottovy banky nebo tak něco," broukl, když ji pouštěl.
Astra se zakřenila.
Teplo jeho těla ji pozvolna opouštělo a pod hedvábnou látkou košle cítila, jak jí zimou naskakauje husí kůže.
,,Potřebuju si s tebou o něčem promluvit. Máš zítra ráno čas? Hagrid by potřeboval vyvenčit jednoho zatoulaného psa."
(Nakonec se všichni shodli, že bude lepší, když Siriuse vezmou v jeho druhé podobě. Bude tam - přesně jak chtěl, - ale Regulus nebude muset podezřívat každý Astřin krok.)
,,Na venčení psů je docela zima, ne?"
,,Neříkej mi, že tvá choulostivá pleť trpí na studeném světle."
,,Moje choulostivá podstata trpí vedle tebe, takže..."
Její úsměv mu rozzářil oči, ale Astra pořád sledovala, jak přes tu dobu, co se neviděli, zestárnul.
Jakoby ho někdo připravil o část jeho lehkmyslnosti, ukradl část toho přezíravého výrazu.
,,Kdy se sejdeme?"
,,V deset?"
Merline, chtěla dospat alespoň část toho, co nestihla přes týden, ale tušila, že by na to potřebovala minimálně měsíc.
Kolem procházela skupinka zmijozelských a něco na Rega houkli - něco ve smyslu, že pokud chtějí, vyklidí mu pokoj, aby se nemuseli mačkat v tom výklenku.
Regulus jim odpověděl dost jednoznačným gestem spoléhajícím především na výřečnost prostředníčku, takže sklapli.
Když zacházeli za roh, Astra po nich vrhla úsměv ostrý jako břitva.
,,Teď neusnou," zamumlal Reg a pletichářsky jí rozcuchal vlasy. ,,Docela ti to sluší, ale nevěděl jsem, že se Siriusem budete ten typ párů, co se stejně stříhají a oblékají," podotkl s ironickým úsměvem.
Bratři Blackovi by mohli na těchto úsměvech stavět kariéru.
Astra ho plácla přes ruku.
,,Máme to ostříhané každý jinak - a já pochopitelně vypadám mnohem líp, než on, a to, co jsme nebo nejsme se Siriusem hoď za hlavu. Přijdeš?"
Regulus zvedl zápěstí a mrkl na hodinky.
Asi někam spěchal, protože přikývl, pohladil ji po rozcuchaných vlasech a odvětil: ,,Nemůžu se dočkat, dědičko Daressová."
Potom se rozeběhl směrem ke schodům.
Astra si v tu chvíli přála, aby zůstal déle.

Sakra sakra sakra.
Probudila se v deset a tři minuty a v deset hodin a deset minut už sbíhala dolů z kopců bradavických pozemků.
Její nohy se po tak bryskním vstávání zimou třásly, jakoby ani Astřino tělo nechtělo opustit teplo přikrývek její postele.
Ne, tohle rozhodně není počasí na procházku.
Sirius - ve své psí podobě - běžel vedle ní. Jeho černá, lesklá srst, kontrastovala s čerstvým sněhem, který přes noc napadal.
,,Jestli nejde o to vyloupení banky, doufám, že máš moc dobrý důvod, proč se sejít v tomhle posraným pošasí," začal Regulus a velkoryse přehlédl její pozdní příchod. Pří-běh-chod.
Měl na sobě tmavě modrý kabát, díky kterému ještě víc vynikala barva jeho očí.
Astra zamumlala nějakou hloupou omluvu a zapnula si poklopec u svých kožených leteckých kalhot, spolu s řádkou knoflíků na svém rudém kabátě.
(Byl vyšívaný tenkými stříbrnými a zlatými nitkami a padl jí jako ulitý. Jeden z posledních kousků malé rodinné firmy v Irsku. Schovávala ho ve skříni, až na něj přijde čas a Astra dnes ráno cítila, že bude potřebovat barvu, ve které se cítí živá a jistá. Rudá. Ten kabát byl také opatřen podobným kouzlem jako Simonův smaragdový svetr. A opět za něj zaplatila neskutečnou sumu, ale to mohlo být na účtu Daressů podobnou újmou jako pár galeonů.)
Zastrčila si vlasy za uši.
Promnula si oči. 
Teď už se čekající Regulus neubránil a na jeho nesmlouvavý výraz vyplul pobavený úšklebek.
,,Mám se ptát jestli sis čistila zuby, nebo teď prostě vytáhneš kartáček a pastu?"
Astra ho dloubla loktem a vykročila směrem k Černému jezeru.
,,Jsem velice vznešená dáma, Regulusi, nehraj si se mnou, víš, že nevyhraješ," odvětila plným hlasem.
,,Dárek k Vánocům?" trhl bradou ke kabátu.
I neznalý musel vidět, že je ten kus oblečení mistrovským dílem.
Astra se zazubila. ,,Ode mě pro mě."
Regulus si odfrkl. ,,Někdy se mi zdáš skoro malicherná."
Slyšela v tom pobavení.
Usmála se a koutkem oka kontrolovala Siriusův plavý krok.
Nechtěla na něj moc upozorňovat, na druhou stranu, šli venčit jeho.
Pes vedle jejich nohou šel lehce, jakoby se ani nedotýkal země.
,,Jak se jmenuje?"
Sníh neslyšně křupal pod podrážkami jejich bot, až se konečně dostali ke zmrzlé ploše Černého jezera.
Voda byla tak tmavá, že se jí ten led zdál doopravdy černý.
Naštětsí nefoukal vítr, takže když se hýbali, nebyla jim zas taková zima.
Ačkoli se dnešní počasí chovalo více než vlezle.
Mysli, mysli... ,,Jmenuje se Pivoňka," oznámila Astra s význammným úšklebkem Siriusovým směrem.
Pes neznatelně zavrčel.
,,Je to jeden ze psů, které Hagrid dočasně hlídá, ani nevím proč. Včera, když jsem za ním zašla, se mi ten pes hrozně zamlouval, tak jsem si řekla, že bych ho mohla opět poctít svou přítomností."
Snažila se na Siriuse neusmát, ale nešlo to, a tak věnovala ten rozzářený výraz Regovi.
Regulus ironicky přikývl, pohladil Pivoňku po hlavě a jeho oči sledovaly každý Astřin krok. Jeho pleť byla hladká a bílá, stejně jako ta její.
Zimní slunce zmizelo za popelavými mraky.
,,Není Pivoňka jméno pro fenku?"
,,Kvůli tomu tu nejsme," ukončila Astra předčasnou debatu. ,,Chceš, abych to okecávala, nebo mám jít rovnou k věci?"
Regulus jí věnoval jeden jediný pohled a Astra se musela opět usmívat.
Oplatila mu ho. Vypadám jako někdo, kdo se rád poslouchá? 
Výmluvně pokrčil rameny.
Merline, chyběl jí.
Ačkoli v žaludku cítila to podivné smutné prázdno, když zjistila, co všechno Regulus udělal, aby ochránil sám sebe i své blízké, když zjistila, že v září chodil na některé jejich hodiny na Brumbálovu žádost, aby mohl dohlížet na ni a Bellatrix, když si včera večer znovu přečetla dopis, který už mohla citovat nazpaměť, nemohla sama sobě lhát v tom, že ho nemá ráda, že jí na něm nazáleží.
(Čtení toho dopisu bylo mimochodem trochu sebemrskačství.)
Chyběl jí a co hůř - měla ten neodbytný dojem, že se od ní úmyslně vzdaluje.
,,O prázdninách jsem zjistila něco o jisté věštbě a..."
Polkla, sliny jí drhly v krku.
Její hlas zněl jí samotné dost nejistě.
,,As, jestli mi teď řekneš cokoli, co by mohli použít proti tobě, je dost možné, že..."
Zastavil.
Astra se k němu obrátila čelem.
Kousal se do rtu. ,,Jsem jeho... služebník."
Při těch slovech se - sotva viditelně - hněvivě otřásl. Sirius, u Merlinových vousů, se začuchal dobrý metr od nich, u jedné stopy na sněhu, a Astra by ho nejraději zahrabala do jedné ze zledovatělých hroud kolem.
Nenápadný jako sněhulák v červenci.
,,Říkám ti to, protože ti věřím, ať jsi Smrtijed nebo ne. Říkám ti to, protože po tobě chci, abys riskoval stejně jako teď riskuju já."
Regulus vážně přikývl.
Astra opět vyrazila, ale vytáhla ruku z kapsy a zahákla se do něj v tichém, váhavém objetí, když šoupali nohama po ledové hladině.
Neodtáhl se.
Jezero se zdálo obroské, větší, než jak si ho Astra pamatovala ze září. Tiché a věčné.
A ona mluvila.
Hleděla přitom do dáli, jakoby viděla až někam za holé koruny stromů.
Mluvila o věštbě, o potencionálním vztahu Voldemorta a Sibyl, o Lilyiných domněnkách.
Mluvila o dracích, o tom, že se k ní možná vrací, jakoby si dračice uvědomovaly, co pro ně znamená a co ony znamenají pro ni - i s tím se mu svěřila, Merline.
Neřekla to nikomu jinému než oběma Blackům. Skvěle, Astro.
Chodili dlouho.
A Regulusův dotek byl někdy těsnější, někdy napjatý, potom trpělivý.
Mluvila o Bajkách Barda Bedleho. O myslánce. O letu s Iris.
Řekla mu také, co přesně od něj potřebuje. Tvářila se přitom, jakoby odhalení Voldemortových plánů znamenalo něco stejně jednoduchého jako zavazování tkaniček.
V tu chvíli už jí studený vzduch v plicích klouzal jako olej.
Ta slova byla v její hlavě těžká, neobratná, a ještě horší bylo je říkat nahlas.
,,Pivoňka chodí jako královský pes, ne jako zatoulaný vořech," poznamenal, když chvíli beze slov pozorovali černé tělo psa, který neslyšně cupital před nimi.
Astra se posumála. ,,Můžu tě ujistit, žes pyšnější zvíře neviděl."
Znovu ticho.
Astra stiskla zuby, aby jí nedrncaly o sebe.
Regulus mlaskl a jedniným pohybem obmotal svou zimjozelskou šálu kolem jejího krku.
Astra začala něco namítat, ale Regulus jí položil dlaň přes pusu.
Zmlkla.
,,Sluší ti, je zima a Sirius bude vzteky bez sebe."
Astra mu věnovala vyčítavý pohled, ale teplo, které se ve vlně drželo - spolu s Regovou vůní - nebyla schopna odmítnout.
,,Proč ho pořád provokuješ?"
,,Aby na mě nezapomněl," odpověděl s úšklebkem, ale jeho oči byly měkké a jemné, nikoli prohané.
Jakoby to bylo možné.
Astra zvedla oči v sloup.
Pivoňka začal hrabat díru ve sněhu a oba dva je ohodil sprškou studeného prašanu.
Astra zaklela a zabočila s Regem doleva, mimo Siriusův dosah.
Mlčení mezi nimi bylo pohodlné a důvěrné.
,,Schůzka bude pravděpodobně od neděle za týden. Udělám, co budu moct," řekl když se vraceli na místo, kde začali svou úžasnou procházlu.
Daressová, příště se sejdete u krbu.
,,Schůzka? To si jako neléváte punč a diskutujete, koho chcete zabít?"
Ta poznámka měla odlehčit situaci, ale ve chvíli, kdy uviděla Regův zranitelný výraz, zkousla jazyk.
Regulus si slabě odkašlal.
,,Něco na ten způsob. Někdy tvoje babička přinese i zákusek či sušenky."
Astra stiskla jeho paži silněji. ,,Promiň."
Regulus zavrtěl hlavou. ,,Nic se neděje. Je asi lepší se na to dívat takhle, než se tím nechat potopit. Aspoň teď se na to takhle dívám."
Pokrčil rameny.
Jeho kabát, hrubý a tlustý, ji hřál do holých dlaní, které ji samou zimou bolely, jako by v nich měla zabodané jehly.
Regovy rudnul nos i tváře.
Je Siriusovi zima?
Pivoňka kolem nich běhal, jazyk mu vlál z tlamy, a chomáčky horkého dechu mu visely před čumákem vždy jen do té doby, dokud opět nezabral silnýma nohama.
,,Takže teď budeme prostě čekat?"
Astru ta otázka sobecky trochu uklidnila, na druhou stranu věděla, že je nečinné čekání horší než posun kupředu, i v negativním smyslu.
,,Dokud nebudeš vědět, co chce dělat, doporučil bych ti moc neprovokovat. Nikoho. Ani Bellu, ani tvojí babičku. A asi by ses se mnou měla přestat stýkat."
Jejich kroky se přesunuly na sněhovou pláň a Regulus s ní pomalu zamířil k hradu.
,,Aspoň veřejně," dodal po chvílli.
Astra se na něj úlevně zakřenila.
Mlčela a dávala si v hlavě dohromady věci, které si chtěla ujasnit nebo přeřadit.
Měli by čekat na Rega? Na informace, které možná nikam nepovedou? Měla by vůbec čekat ona? Chce pomstít rodiče nebo pouze zpomalit válku? Chce vůbec? Stojí za to život, který konečně měla? Nebuď sobec.
Astra byla sice exhibicionista, měla ráda, když se hlavy otáčely, snažila se sama sebe přesvědčit, že je odvážná, ale celý život tušila, že je jejím dobrým zvykem utéct, ne zůstat.
Když zůstaneš na místě, zabije tě to, vzpomněla si na lekce šermu v sídle Daressů. Sníh na chvíli připomínal mramor a Astra najednou vnímala své tělo, bdělé a v očekávání.
V rukou jí chybělo ostří.
Neměla čím se bránit, ani kam utíkat.
Jediný člověk, před kterým celý život utíkala, byla ona sama.
A teď si to představovala.
Že by jednou neutekla.
Jednou by se zbavila babičky - aspoň toho, co znamenala. Zabít ji by bylo jako useknout Voldemortovi pravou ruku.
Jistě - přerušit tok jednoho plánu znamená, že se zrodí nový, ale nic lepšího neměli.
Mohla by se stát bystrozorem, bojovat.
Konečně pro něco bojovat.
Budoucnost se jí najednou zdála jasnější, ale ještě víc nedosažitelná.
To si to prostě nakráčí do sídla Daressů?
Co bude dělat? Pozve babičku na čaj a jako pozdrav prohodí Avada Kedavra?
Vyšli na vrch kopce a Astra viděla šedou siluetu hradu, drobná světýlka v oknech.
Zakručelo jí v břiše.
,,Snídal si?"
,,Ne, trpím kvůli tobě hlady."
Protočila očima.
,,Jasně, že jsem snídal. Jsem spořádaný synek, dokonce i trička si skládám do barevných komínků."
,,Jistě, a košile si věsíš podle barev. Káva není jídlo, Regu."
Teď protočil očima on.
,,Nasnídáme se, až přijdeme do hradu."
Astra nechtěla namítat, že přijdou na oběd, a tak mlčela.
,,Pivoňko!" zavolal Regulus na psa.
Pivoňka se nadále vesele věnoval stopám. Ignorant.
Regulus pískl na prsty, Astře zalehlo pravé ucho.
,,Děkuju, teď jsem asi ohluchla," poznamenala kysele.
Regulus se zářivě usmál. ,,Není zač, možná jenom řekni svému milovanému hafánkovi, aby přišel, jinak zmrzne. Má mokrý kožich. Měla bys ho osušit, až ho budeš Hagridovi vracet."
Astra pokrčila rameny. ,,Ať si zmrzne, když je tak odvázaný ze skákání do sněhu."
Pivoňka najednou v mrknutí oka vyběhl na kopec a varovně zavrčel, přičemž líným, vznešeným krokem směřoval k bráně.
,,Ten pes tě má obmotanou kolem prstu!" smál se Reg.
Astra ho svalila do sněhu a nacpala mu sníh za krk. Měla mokré ruce, tál jí v dlaních.
Regulus zařval a znělo to jako pětiletá holčička.
Astře se rozproudila krev v žilách, radostně začala utíkat za Siriusem - Pivoňkou.
,,Až tě doběhnu, nepřej si mě!"
Nevšímala si ho, jen se smála, řehtala se na celé kolo.
Slyšela, jak se zvedl, doplnil to nějakou barvitou kletbou, přičemž ze sebe oklepal bílý poprašek.
Astra doufala že ji nedoběhne.
Vážně v to doufala.
Rychleji. Rychleji.
Už byla na prostranství před branou, směle ukrajovala půdu pod nohama, tep jí splašeně pulzoval pod kůží.
Siriuse neviděla.
Kde je ten pes? Kde je Sirius?
Rychle.
Běžela, co mohla.
Ale Regulus měl dlouhý krok, byl rychlý, možná rychlejší než ona.
Zrovna když zahlédla první studenty, sevřel ji v pevném obětí.
Smál se, ale v jeho očích viděla pohoršené jiskřičky.
A najednou led.
Sníh.
Zima.
Astra vypískla.
Jako pětiletá holčička, Daressová.
,,Regu, do háje!"
Smála se, asi, ale dost křečovitě.
Regulus si pohodlně odstoupil, znovu si otřel ruce do kalhot a...
Narovnal se a jeho oči zvrdly.
Zpoza rohu se vynořila Bellatrix.
Její tmavé oči se potěšeně zablýskaly, tvář se jí zkroutila do povýšeného úšklebku. Její černé vlasy vypadaly jako utkané ze stínů, pohlcovaly světlo pochodně za ní.
Vypadá to jako svatozář, napadlo Astru.
,,Neměl by ses zahazovat s někým jako je ona, Regulusi."
Řekla jeho jméno jako nadávku. Škoda, že není svatá.
,,S kým se zahazuje není tvoje věc."
Astra se na ni zamračila, ticho ji obklopilo jako zbroj a smích ji taky přešel.
,,Bello, nech toho." Regulus chraptěl, ale znělo to dostatečně jedovatě.
,,Měl by sis uvědomit, ke komu patříš, Regu. Na kterou stranu se stavíš?"
Přistoupila k Astře blíž.
Cítila ji - chladné tóny růže a bergamot, ale jen slabě, jakoby se vůně a s ní dobro, soudnost, kroktost vytrácely s každým krokem jejím směrem.
Bellatrix byla hodně věcí, ale Astra jí musela nechat, že ať jejím směrem házela jakékoli poznámky, stála proti Astře jako rovná rovné.
Divila se, že jí na Regovu šálu neplivla, když sklouzla pohledem k jejímu krku.
,,A na kterou stranu se stavíte vy, dědičko rodu? Komu nakonec podlehnete?"
Odhrnula jí rukáv a přejela prsty po Astřině hladkém předloktí.
Málem by se vytrhla, ale nějak nebyla schopná donutit své nohy pohybu.
,,Slušelo by ti, víš to? Představ si, jakou pozici bys měla, jakou moc by ti do rukou dali," zavrněla, její hlas se od stěn ani neodrážel, byl to podmanivý šepot, drápy na Astřině páteři.
Její oči mají barvu onyxu na slunci. 
Astra ani nedutala.
Neměla strach, ne o sebe, ale nechtěla Bellu vyprovokovat.
Ačkoli byl Regulus její příbuzný, Astra nepochybovala, že by pro přízeň Pána Zla Bellatrix udělala cokoli.
Nechtěla svým chováním ohrozit Rega.
,,Přestaň hrát divadlo, Bello." Tenhle elegantní hlas nebyl Regův.
Otočila se k Siriusovi.
Košili měl rozepnutou u krku, vlasy trochu rozcuchané, ale působil uvolněně, trochu pobaveně.
Bellatrix si odfrkla. ,,Krvezrádce mi nebude říkat, co mám dělat."
Siriusovi zacukaly koutky a Astře došlo, že se tentokrát asi vážně dobře baví.
Bellatrix to neuniklo.
Pohladila Astru po tváři, odstoupila a zahleděla se na všechny tři.
Regulus stál, jakoby mu někdo zaklel nohy do země a Sirius k Astře přišel jako nějaká zatraceně líná kočka.
,,Copak že vám nemluví, bratránci? Normálně má tu svou pusinku pěkně prořízlou."
Výsměch, to bylo jediné, co jim nabízela.
Astra zvedla bradu. ,,Přestaň hrát divadlo, Bello."
,,Baví mě hrát si - stejně jako vás všechny. A až si pro vás Pán Zla přijde, měli byste být s to předstírat, že jste se k němu chtěli přidat už na začátku," odtušila sladce.
S těmi slovy odešla.
Astra cítila, jak jí z ramen opadává ta podivná ostražitost.
Otočila se k Regovi a viděla, jak těká pohledem mezi Siriusem a Astrou.
Jeho tvář už nebyla jasná a čitelná.
Astra otevřela pusu a chtěla něco říct, ale Regulus ji předehnal.
,,Jdi se nasnídat, As."
Otočil se k Siriusovi a Astra pozorovala ten krátký rozhovor beze slov, Regův tichý, smutný úsměv. Pokořený.
,,A ty si učeš vlasy, vypadáš jako zválený pes."
Úšlebek, který svému bratrovi věnoval přes rameno, pouze potvrdil, že tam byl ten dvojsmysl úmyslně. Astra pochopila, proč ji Sirius vždy varoval, že toho Regulus ví víc, než je ochoten přiznat.

Doufám, že se máte krásně, za chyby se omlouvám! Lásku, B.