Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

43. Milostné dopisy

Astra neměla sebemenší chuť jít se učit.
A u Lily bylo učení něco jako pro draka vejce - součást.
Vrátila se do společenky a naštvaně kopla do jedné z pohovek. Školní trest a teď už není rozhádaná jenom s Tarou, teď už je rozhádaná i se Siriusem.
Bravo, Astro.
Jak tak chodila po společence, snažila se všimnout nějakého detailu na koberci, prasklině ve zdi, pavučině v koutě, kterým by se mohla zaobírat natolik hluboce, že by zapomněla na svět kolem, bohužel - nestalo se.
Zhluboka vydechla a promnula si čelo.
Bez dalšího uvažování se rozešla k ložnici Pobertů.
Kdyby nad tím uvažovala ještě chvíli, asi by přišla na to, že je to zatraceně špatný nápad, ale...
Zaklepala a čekala, co de bude dít.
Uslyšela podivný šramot a potom se dveře prudce otevřely.
Stál v nich James, vlasy mu trčely do všech stran, brýle měl trochu nakřivo a úsměv se mu po tváři svobodně rozplýval.
,,Ahoj, Astřinko. Dneska sis spletla bránu, nespletla sis i ložnici?" začal nevinně.
Astra něco výhružně zavrčela a on se uchechtl.
,,Dělám si legraci. Co potřebuje naše čarostřelkyně?"
Astra se proti své vůli usmála, ale spolu s nakyslým pohledem, který měla na obličeji, vypadala spíše jako vyšinutý potrhlík.
,,Jamesánku, ty jsi nikdy neprohrál zápas, viď? Ty jsi nikdy nebyl nucen být vystaven tomu ponížení?"
James neodpovídal.
Astře se plnohodnotně zvedly koutky.
,,Ty jsi po prohraném zápase nikdy nechtěl zmizet, že? Zalézt do kouta a nevylézat."
James si odkasla a ten zvuk doléhal k Astřiným uším pomalu a klidně.
,,As, když chci zmizet, tak to prostě udělám, víš?"
Astra se na něj nevěřícně podívala.
,,Jak to zase myslíš, Jamesi?"
James pokrčil rameny a poodstoupil od dveří. ,,Já ti to ukážu. Pojď dál. Ale Sirius tady není," upozornil ji.
Astra váhavě vešla do místnosti, ve které byl takový nepořádek, že byla ráda, že se v něm sama neztratila.
,,Se Siriusem jsem se, ehm... Střetla na chodbě. A proč bych vůbec měla chodit za Siriusem? Proč mi to říkáš? A jak si myslel to s tím ,zmizet'?"
James se podrbal na zátylku svou dlouhou paží. (Byl také velice vysoký. Nejnižším ze skupinky byl vlastně Peter. Ten rostl do šířky.)
,,Moc se ptáš."
Otočil se a začal se prohrabovat ve veliké skříni, která stála u dveří do koupelny.
,,A co vlastně hledáš?" odkašlala si Astra po chvíli.
James vytáhl ze skříně zmuchlaný kus hadru, který vypadal jakoby s ním někdo vytřel celé Bradavice.
,,Ahá! Mám to!"
Astra si látku se zájmem prohlížela.
James látku rozprostřel a vyklepal, a tak mohla Astra spatřit fialovo modrý plášť, který byl na světle podivně lesklý.
,,Ehm, skvělý... A co to má vlastně být?"
James k Astře přikročil a na tváři mu proplouval smrtelně vážný výraz.
,,As, dobře mě poslouchej. O tomhle se nikdo nedozví. Stejně to ví jen Poberti. Ale, vážně - nikomu o tom neříkej. Nehodlám Brumbálovi vysvětlovat, jak, proč, kdy, a tak - ano?"
Astra přikývla a James přes ní bez sebemenšího zaváhání přehodil onu látku. Plášť se lehce zabarvil do fialova, poté zmizel.
Spolu s Astřiným tělem, samozřejmě.
Jak Astra zvedala pohled od svých chodidel (nebyla vidět, ale byla to pořád její chodidla), viděla jak se James nad její nevěřícnou, vyjevenou reakcí nadšeně zubí.
,,Působivé, že?" nadhodil nevinně.
Astra zamrkala a potom Jamese objala.
,,Velice působivé. Jamesi, děkuji ti, že mi tolik věříš. Vážně. Děkuju. Nikomu to neřeknu, slibuji."
Hluboce zavázána.
Tak si připadala, když jí James svěřil takovéhle tajemství. Byl jako střípek, který konečně zasadili do správné vázy. Pokud měla tajemství svazovat lidi, tak dostala od Jamese ta nejhezčí pouta.
,,Tak jdi." James se odtáhl a pokýval na Astru.
,,Kam?"
,,Přišla jsi se utápět v sebelítosti, no ne?" zasmál se.
Astra pokývala hlavou a brada jí sjela trochu moc doprava.
,,Máš pravdu."
Zachumlala se do pláště a přešla k prázdné posteli. Sedla si před ní a opřela svou hlavu (tu jedinou James viděl) o nohu postele.
James nesouhlasně zamlaskal.
,,Nebudu se tady koukat, jak se tady válíš po zemi s mým milovaným pláštěm. Dělej, zvedni se," poručil jí a nahmatal část jejího těla, která byla pravděpodobně jedna z jejích paží.
Astřina hlava nesouhlasně zamrkala.
,,A kam bych podle tebe měla jít, ty chytrolíne?"
James jí bez dalších slov vzal kolem pasu (asi pasu) a hodil ji na Siriusovu postel.
,,Tady nemůžu být," zasyčela, ale přesto si lehla na teplou matraci o trochu více pohodlně.
James se ušklíbl.
,,Jak znám Tichošlápka, tak se nevrátí do dvou hodin. A to jenom aby se připravil na nějakou schůzku."
Odstoupil o krok dozadu a vzal do ruky jeden z pergamenů.
,,A teď - honem, začni se v duchu - tedy, můžeš i nahlas, moc rád si to poslechnu - proklínat, jaká jsi husa, slepice či jiný pták. Nevadí ti, když se tě občas na něco zeptám?"
Astra zavrtěla hlavou.
Uvědomila si, že to James nevidí a tak se vyhrabala z pod pláště.
,,Nevadí, ptej se. Já se tu teď schovám a vylezu tak za dvě stě let."
Znovu se zabalila do pláště a na posteli teď byla vidět pouze prohlubeň.
James se vrátil ke stolu a začal něco sepisovat.
,,Co se rýmuje se slovem ,krásná'?" zeptal se po chvíli.
,,Nevím," zabručela Astra.
,,Tak dělej, snaž se."
,,Proč se to musí rýmovat? Proč prostě nenapíšeš zamilovaný dopis? Bylo by to jednodušší pro nás oba."
James se podrbal na zátylku a potom svorně přikývl. ,,Dobře. Zkusím to."
Astra ležela, poslouchala, jak James zběsile šermuje brkem po papíře a její myšlenky nechala volně plynout. (Byly jako listí na podzim - každá úplně jiná, jinak barevná, jinak tvarovaná - všechny měly společnou jednu věc.) (Byly pohozené do větru.)
,,Jak zakončit milostný dopis?" ozvalo se z druhého konce místnosti.
Astra si tipovala, že uběhlo asi dvacet minut, protože slunce bylo o něco níže.
Ze Siriusovy postele byl krásný výhled z okna. Otočila se na bok, což James samozřejmě neviděl, a opřela si hlavu o ruku. Zúžila oči a zamyslela se.
,,Nevím. Nikdy jsem žádný nepsala," přiznala upřímně. Ale od Simona jich pár dostala...
,,Aha, to jsem nevěděl. Myslel jsem si, že když jsi byla... A jsi holka a já..." Malinko se zakoktal.
,,V klidu, Jamie. V pořádku. Myslím si, že by se měl zakončit nějak ohleduplně. Víš, ne něco jako - máš příšerné vlasy," poznamenala.
,,Lily má nádherné vlasy," ohradil se James a Astra se zasmála.
,,Jo, to ano, neboj. Mohl bys napsat něco jako..." Astra se zamyslela.
,,Miluji tě?" navrhl James.
Astra si pobouřeně odfrkla. Co by chtěl dotyčný člověk slyšet na konci milostného dopisu?
,Miluji tě'? To je hloupost.
,Miluji tě' je tak silné slovní spojení, že by se s ním nemělo zbytečně plýtvat. Spoustu lidí ho v životě použije pouze zřídka, jestli vůbec.
Astra nepochybovala o tom, že by James Lily nemiloval, to ani v nejmenším. Jen bylo miluji tě trochu moc magické na to, aby se s ním plýtvalo na papíře.
Po chvíli usilovného přemýšlení měla slušnou myšlenku.
,,Co takhle - Doufám, že uvidím tvůj úsměv, Lily. Mám pocit, že je tvůj úsměv sluncem. Zastíní všechno a bez jeho objevení nezačíná nový den."
James uznale pokýval hlavou a Astra se probrala z toho hloupého, sentimentálního transu.
,,A napiš tam to Lily. Má to jistý půvab a důležitost. Ano?"
James znovu přikývl a ruka se mu po papíře jen míhlala. Když brk odložil spokojeně vydechl.
,,Ty že jsi nikdy nepsala milostný dopis? To mi nevykládej. Byla jsi zrozená se slovy místo žil."
Astra se zasmála. Čistě, jasně, upřímně.
,,To říkáš jenom proto, že ti je líto, žes to nevymyslel sám, viď?"
Jamesovy rty se roztáhly do plné šíře.
,,Trochu ano, trochu ne." Zvedl se z místa a přešel místnost. V ruce měl obálku a na ní úhledným písmem napsáno ,Lily'.
,,Jdu do sovince. Přijde jí to zítra ráno, na snídani. Bude to skvělé, As. Díky."
Obmotal si kolem krku šálu a u dveří popadl kabát. ,,Hned budu zpět, dobře? Jen to pošlu Lily." Její jméno z jeho rtů sklouzlo jako med. Něžně, sladce, a trochu mazlavě.
Astra se uchechtla.
,,Hlavně prosím tě nenaraž do nějakého nenápadného sloupu. Ta láska z tebe dělá jeden velký obláček naivity, Jamie."
James protočil očima a zapnul si kabát. ,,Ha ha ha. Budeš v klidu?" ujišťoval se, když bral za kliku.
,,Neboj, Jamesi, nemám v plánu spáchat sebevraždu skokem z okna, jasné?"
James vydechl.
(Možná oddechl, to Astra nepoznala.)
,,Dobře. Za deset, možná patnáct minut jsem zpátky, ano?"
Astra se vyhrabala z pod pláště. Vlasy měla rozcuchané kolem hlavy a tréninkový úbor byl pomuchlaný.
Musím se ještě převléct.
,,Neboj. A už jdi, nebo jí to nepřijde ani na nedělní oběd," vyháněla ho z pokoje. James se spokojeně ucululoval.