Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

100. Rychlá kořist

Astra ani nemusela vcházet do pokoje, aby věděla, že to není jen tak.
Zná ji celý svůj život, to si její sestra vážně myslí, že je tak naivní?
Astra seběhla do knihovny, kde seděla Lily.
Nikdo jiný tam nebyl.
Dnes bylo tak nevěrné počasí, že si všichni radši zašli na šálek horké čokolády, na chvíli do pokoje, kde by mohli být se svými drahými polovičkami.
To pro Astru neplatilo.  Byla unavená po plese, její záda ještě teď, po lišejníkovém lektvaru z krásnohůlské ošetřovny, pálila a spáleniny jako takové se ještě nezahojily. (Lišejník prý pomáhal proti zánětům a jizvám, ale rozhodně ne Astřinu žaludku. Napoprvé lektvar vyzvracela a Sirius ji musel přemlouvat, aby vypila druhou dávku.)
Siriuse dneska neviděla a byla radši, protože by ho kvůli úplňku musela okázale ignorovat, čímž by ho pobouřila a musela by mu to vysvětlovat a...
To se jí rozhondě nechtělo. Ještě teď viděla za zavřenýma očima draky.
Lily se nesmála.
Seděla a působila neskutečně smířeně a silně. Čekala.
Astru to překvapilo.
Takhle ji moc neviděla. Jako by si kolem sebe Lily vytvořila ochrannou bariéru.
A byla překvapivě bez Jamese.
,,Kde je to stvoření?"
,,Kdo? " zeptala se Lily, která nedržela knihu, ani nic nepsala na svitek pergamenu.
Držela čelo přitisknuté ke sklu a dívala se do nebe, jako by v něm měla snad něco vyčíst.
Nebe mělo barvu oceli - normálně by si to Astra užívala, protože by to znamenalo příznivý vítr, ale dnes ne.
Dnes bylo nebe všechno, jen ne přátelské.
,,James tu se mnou není celý den. Upřímně, od snídaně jsem ho neviděla. Ty snad Siriuse ano?"
Astra pokrčila rameny.
Nechtěla rozebírat Siriuse, ale neodpustila si to.
,,Jak to s ním souvisí?"
,,Vůbec nijak."
Lily zvedla hlavu k hodinám.
Půl šesté.
,,Půjdeme."
A tohle řekla Lily, ne Astra. Znělo to rozhodně.

Tara viděla, jak se vzduch venku postupně mísí s tmou, jako když se maluje vodovkami a voda se postupně obarvuje.
Venku vládlo ticho a tma a Tara si nemohla pomoci, ale tohle byla její oblíbená kombinace.
Dýchala strhaně, ale tyhle momenty si užívala.
Jestli si někdy užívala svou vlkodlačí podobu, bylo to ve chvíli, kdy věděla, že je na hranici.
Kdy nebyla nic a všechno a kdy byla doopravdy naposledy člověkem.
Byla bestií nosící lidskou kůži a věděla to, někde hluboko to věděla stejně zřetelně jako své jméno.
Vzduch se zdál těžký. 
Ale chvíli, kdy se cítila úplně nejvíce dobře a špatně dohromady, napjala se v ní struna bolesti.
Teď.
To slovo bylo křehké a zlomilo se ještě rychleji, než si ho Tara pomyslela.
Na zádech jí vyrašila nová bolest.
Jako by se to neodehrávalo Taře, ale někomu úplně jinému.
Nebolelo to, ne tak, jak bolívá zlomenina, ne. Jako by si to hrálo s jejím bytím, podrývalo to její existenci, lámalo její myšlenky.
Tara zařvala.
Nelidsky.
Kdyby byly na stromech ptáci, odlétli by.
Ale tady ne, ne dnes, ne s ní.
Tara zavřela oči a chtěla si vyškrábat nervy z těla.
Cítila na kůži drápy místo nehtů, potom postupně i srst.
Oblečení už dávno neměla.
Seděla nahá v jeskyni.
Každá proměna byla horší a lepší, než ta předchozí.
Když došlo na záda, na obratel po obratli...
Znovu zakřičela.
Ano. Nebyla to bolest.
Možná to byla jenom opětovná ztráta její existence, co ji tak drásalalo.

Když se probudila, civěla na tmavé nebe.
Vítr ji kolébal.
Vlčice měla hlad - jako by nejedla sto let.
Její nohy byly oslabené, její oči ale perfektně ostřily kořist.
Vycenila zuby.
Její srst se leska stejně jako stříbrná plocha měsíce.
Barva tekutého stříbra.
Tihle byli vzácní.
Tmu protrhlo urputné zavytí.
Jde se na lov.
Vlčice možná nebyla silná, ale měla hlad. Touhy překonávají kdelijaké věci.
Rozeběhla se.
Její končetiny neslyšně dopadaly na lesní půdu. Běžela rychle a tiše, vypadalo to skoro jako tanec. Měsíc se šeredně usmíval. Měla hlad. Její dech byl ostrý a suchý.
Hvězdy se jí míhaly nad hlavou jako střípky rozbitých vzdechů.
Její kroky čechraly listí. 
Byla volná, byla volná, byla volná. Potom se zastavila.
Zavyla a poté dlouze zavětřila. Zornice se zmenšily na velikosti špendlíkové hlavičky.
Nebyla sama.
Možná ale po této noci bude.