Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

68. Inkoustová válka

,,Tak jsi tady nemusel postávat, flákači. Mimochodem, víš, že nemám ráda, když mi někdo zírá přes rameno."
,,Ale ano, to vím docela jistě. Mimochodem, nejsem flákač. Všechny úkoly už mám hotové."
Sirius zněl klidně.
A to Astru dopalovalo jako málo věcí.
,,Chceš říct opsané," odsekla Astra netečně.
Remus ze zasmál a pozoroval, jak se Sirius mračí.
,,To nebudu rozebírat," řekl nakonec a posadil se vedle Remuse, naproti Astře. Mohl jí tak bezprostředně vidět do obličeje. ,,A zníš jako Evansová."
,,Myslíš jako Lily. Ta zrzka, kterou James nahání, má jméno."
Astra měla v hlase zvláštní odtažitost.
,,Tím chceš říct co?"
Sirius se naklonil přes knihy a zabodl do Astry bouřkové oči.
,,Vůbec nic."
Astra se naopak odsunula a vyslala k Remusovi prosebný výraz.
Pochopil. Odkašlal si a strhl tím Siriusovu pozornost k sobě.
Díky Merlinovi.
,,Tichošlápku, co potřebuješ?"
Sirius se opřel o svou židli a usmál se na svého medovlasého kamaráda.
,,Měl jsem tu ještě nějaké starosti."
Astra se znovu zasmála.
Tentokrát velice netečně.
,,Copak, Astřinko? Problém?"
,,Očekávám, že pod ty tvé ,starosti' zapadá především ústní doučování Havraspárek, jestli se nemýlím."
,,Mýlíš. Byla to Mrzimorka."
Astra pozvedla obočí a nechala sarkasmus plout okolo svých uší. Zahájila bitvu v očním kontaktu.
Brzy ji to unavilo.
Poskládala knihy, které pracně vytahovala i z těch nejvyšších polic a zvedla se ze svého místa.
Nohy židle ostře zavrzaly o podlahu.
Sirius zavrtěl hlavou, aby vyhnal ty dotěrné myšlenky a hloupé nápady. Přestávalo ho to bavit.
,,Jdu uklidit své knížky, Reme. Počkáš na mě?"
Remus s úsměvem odkýval.
Sirisovy hádky a Astřino zbytečné popichování bylo jako nějaké divadlo. A obvykle se jim nesmál jenom on, ale i zbytek Pobertů a Tara s Lily. Ti dva si toho asi ani nevšimli.
,,Počkám. Potom půjdeme, nebo ne?"
Astra už kráčela na cestě k nejbližší polici.
,,Ano!" zavolala na něj.
Knihovnice po ní šlehla zasyčením tak hlasitým, že se Astra obávala o svůj sluch.
Siriusovy oči cítila po celé páteři.
Zasunula knihy do jedné polici a přešla k další.
Byla u okna a světlo si příjemně pohrávalo s prachem v místnosti.
Chvíli ho jen zasněně profukovala, ale potom se musela znovu donutit k nějaké - jakékoliv - činnosti.
Uklidila poslední knihu.
Bajky Barda Beedleho už měla dávno dočtené a Brumbálovy poznámky už četla nesčetněkrát.
Bez úspěchu. Celá kniha byla zaplněná úhledým rukopisem, sem tam střídaným pružnými vpisky.
Astra vytušila, že se v doplňcích střídají dva čarodějové. Popřípadě čarodějky.
Tápala, hluboce a mazlavě.
Nevěděla, kde jí hlava stojí.
,,Ahoj, má oblíbená Nebelvírko," zahlaholil Regulus za jejími zády.
Bratři Blackovi musí mít vždy dramatické vstupy. A vždy musí být vysocí, okouzlující a neskutečně dráždiví.
,,Ahoj​, můj oblíbený Zmijozele."
Astra se přes všechny zábrany usmála. Na Reguluse se prostě nedalo mračit. Vypadal vcelku roztomile, když byl bezradný.
,,Co je?" Astra zkrabatila čelo.
,,Ale, vzpomněl jsem si, jak jsi mluvila," našpulil rty a nasadil krvelačný a odporný přízvuk, ,,francouzky. Jak si se to zatraceně naučila, mi nejde do hlavy."
Astra ho následovala uličkou, zpět ke stolu.
Doufala, že už tam Sirius nebude. V hloubi duše ale sídlila zvědavost, která ji hlodala, co by se stalo tentokrát. A ano, bylo to palčivě malicherné.
,,Ale, byly jsme s Tarou přes tři roky ve Francii. To si myslíš, že jsme tam mluvily svahilsky, nebo co?"
Regulus ji dloubl loktem do žeber a Astra ze sebe vypustila slabé zachechtání.
,,Ale já to chápu. Grandiózní Astra Daressová prostě nemůže v něčem nevynikat."
Rozdrbal jí vlasy a přehodil svou dlouhou ruku kolem Astřiných ramen.
Astra si po malém okamžiku začala hrát s jeho prsty.
Byly to elegantní prsty klavíristy.
,,Na co všechno hraješ? A jen tak aby jsi věděl, nevynikám ve všem. Jsem naprosto příšerný kuchař."
Regulus se její poznámce upřímně zašklebil.
,,Hraju na čtyři hudební nástroje. A ano, hraji na klavír. Varuji tě, že nechci být obětí tvých kulinářských experimentů," upozornil ji.
Astra ho dloubla mezi žebra a Regulus se bolestivě nahnul. Nebolelo to, ale on nebyl jediný Black, který býval teatrálně dramaticky založený.
Asi to mají v krvi.
Astra s Regulusem vypluli ze změti polic a regálů a dorazili ke stolu.
Tedy, přesněji stáli od stolu dobrých pět metrů.
Oba dva Poberti k nim byli otočení zády a tak se Astra s Regulusem nemuseli vypořádávat s nakvašeným Siriusem.
,,Tak ahoj, Regu. Uvidíme se na večeři. Nebo na snídani. Nebo až ve Francii," lámala Astra s něžným úsměvem.
,,Ano, Astřinko. A prosím tě, ujisti se, že se za prvé - neopiješ. Za druhé - nebudeš líbat bezbranné čaroděje v opilosti."
Astra naborušeně zavrčela.
,,Nech toho."
Reglus pokrčil rameny.
,,Já ještě nekončil. Nebudeš tak zatraceně okouzlující v opilosti. Myslím, že by jsi mohla nejednoho kouzelníka přivést na scestí."
Astře v zádech bolestivě bodaly pohledy všech přítomných. ,,Mohl by ses ztišit?" zasyčela nenápadně skrz zuby.
Regulus se skrčil.
Byl vyšší než ona a tak toho svobodně zneužíval.
Podíval se jí do očí a na rtech mu pohrával starostlivý úsměv.
,,Ale to byla přece poklona," zavrněl smířlivě.
Astra mu nabrala bradu na svůj ukazováček a štípla ho do citlivé kůže na krku. S nezastíranou radostí pozorovala, jak si Regulus ublíženě mne postižené místo.
,,To byla rána pod pás."
,,Ty umím nejlépe. A ano, vím, že to byla poklona. Já si ji moc dobře uvědomuji. Ale nemůžeš tvrdit, že nejsem okouzlující i mimo opilost."
Regulus si promnul čelo a rty držel v pokrouceném úsměvu.
Astra si srovnala kravatu a nenuceně přešlápla. Opatrně a váhavě obrátila své tělo zpět ke stolu.
Siriusovy oči by mohly roztavit zlato.
A co hůř - nezabodávaly se jenom do nenáviděného bratra, ale i do Astry. Ignorovala ho.
Provokativně Reguluse objala. Musela si stoupnout na špičky, aby mu položila bradu na rameno.
,,Uvidíme se. A neprovokuj Siriuse zbytečně, nevyplácí se ti to. Ty s ním, narozdíl ode mě, nemusíš trávit zbytek dne," zašeptala mu do ucha.
Její dech, mrazivý a štiplavý, se mu obmotával kolem krku jako smyčka.
Zasmál se jí do vlasů. ,,Neprovokuj? Vidíš teď Siriuse? Přemítám, jestli tě škrtí nebo topí."
Astra nesouhlasně zakroutila hlavou. ,,Uvidíme se ve Francii."
Odtáhla se a zasalutovala mu.
Regulus se zašklebil.
,,Těšilo mne, pane Blacku."
,,I mě těšilo, slečno Daressová."
Naposledy jí obdaroval spikleneckým úsměvem a vykročil z knihovny. Astra se ještě chvíli dívala na jeho záda, mizející v bradavických chodbách.
Mnohem radši totiž zírala na vzdalujícího se Reguluse, než na přibližujícího se Siriuse.
Astra zvedla bradu a zastrčila si pramen neposedných vlasů za ucho. Sirius ji probodával očima a její jistota se rozpadala stejně rychle jako domeček z karet.
,,Copak?" zeptala se s předstíraným nezájmem.
Nějakou taktiku zvolit musela a lhostejnost byla mnohem lepší volbou než urputné nadávky.
Sirius pokrčil rameny, ale jako oči pořád vypadaly jako dva uhlíky.
,,Vůbec nic, Astro. Už půjdeme."
Astra pokrčila rameny, došla ke stolu a počkala, než si Remus popůjčuje knihy, které chtěl. Sirius celou tu dobu stál vedle ní a zatínal čelist.
Malý moment následovala jeho příkladu, ale potom náruživě vypustila vzduch z plic a hněvivě se na něj zadívala.
Sirius jí pohled opětoval.
,,Děje se něco, Siriusi?"
Sirius se nahlas zasmál.
Ani zrnko upřímnosti z toho zvuky nespadlo a zhrzenost by se dala těžit.
,,Nic. Já jen, že si zde tak taktně podupáváš nožkou. Jestli tady s námi být nechceš, tak ani nemusíš. No šup, utíkej za Regulusem.  Určitě jsi ho zapomněla pořádně obejmout? Anebo polibek? Ale ne, na to jsi přeci jen přespříliš uzavřená."
Astra se vážně, vážně moc snažila zachovat klidný výraz a nezajímavý úsměv.
Ke konci Siriusova monologu měla pocit, jako by se jí krev propalovala žílami.
,,Na co narážíš? A proč polibek?" zasyčela, její hlas si držel varovný tón.
Sirius ničeho nedbal. ,,Astro, věř mi, že jsem ještě volil správná podstatná jména."
I v takovéhle diskusi byla uhrančivá jeho naprosto podtrhnutá chytrost.
Kdyby teď Astra nepociťovala nutkání urvat mu hlavu, asi by to ocenila.
,,Polibek a obejmutí jsou docela nevinné. Nakonec - mohli jste spolu dělat spoustu jiných věcí. Ty už by s nevinností jen hraničily, nemám pravdu?" A potom se Sirius lenivě usmál.
Co si to o sobě ten okouzlující pitomec vůbec myslí?
Astra zvedla svou ruku a zabořila mu prsty do havraních vlasů.
Siriusovi se v očích mihlo překvapení.
Nedokázal ho ale dotáhnout k dokonalosti. Astra prudce trhla a jemu s tím pohybem zmizel úsměv z tváře.
Začala ho klidně a pomalu vláčet ke dveřím, ven z knihovny.
Sirius sebou sice škubal, ale nebylo mu to nic platné. Kdykoliv se skoro vykroutil, Astra zatáhla ještě těsněji a on neměl v plánu skončit jako plešatý bezzubka.
Podřídil se.
Když ho Astra konečně pustila, stáli před knihovnou. Chodby ztichly a dveře se se zvučným zapadnutím zavřely. Astra chodila tam a sem a snažila se popustit alespoň trochu přebytečného vzteku.
Nebylo to nic platné.
,,Na co to zatraceně narážíš?" rozkřikla se a zavrtala do Siriuse rozbouřené oči. Měla zaťaté pěsti a její chůze byla mírně křečovitá.
,,Moc dobře víš, že s Regulusem nic nemám. Moc dobře víš, že jsem s ním ani nic neměla."
Mluvila klidně, nesoudobě a spíše vrčela než artikulovala.
,,Já nechápu, o co ti jde. Siriusi, takže ty si tady můžeš oslintávat každou druhou a já nesmím ani obejmout mého kamaráda! U Merlina, já prostě nevím, co po mě chceš. Jednou jsi jako osina -" Polkla ta slova. ,,Ty víš kde."
Naklonila hlavu a zajela si rukama za krk.
Masírovala si krční obratle a nespouštěla ze Siriuse naléhavé oči.
Tenhle pohled ublíženého štěněte s vyceněnými zuby ho dostával na kraj sebekontroly.
Astra se v mdlém odpoledním světle zdála naprosto uhrančivá, výrazná a vrtkavá.
Krásná.
,,A po druhé..." Nechala otevřený konec. Doufala, že si to domyslí.
,,A po druhé?" dorážel Sirius.
Jistěže ví, co mám na mysli. Akorát se rozhodl ze mě dělat hlupáka.
,,Astro, a po druhé co?"
Potřeboval to slyšet.
Takovouhle milost mu nedopřála. Kolem rozhněvané dvojice zvolna proplouvala skupinka havraspárských studentů. V náručích nesli nespočet knih a také inkoustové nádobky.
Astra nenápadně zvedla ruku a shrábla jeden z černých pohárků.
Sirius ji nedůvěřivě pozoroval.
Astra nedbale otevřela inkoust a bez sebemenšího zaváhání vychrstla obsah lahvičky na Siriusovu košili.
Bílá látka okamžitě vpila černou barvu, stejně jako jeho kravata a oblast kolem krku. Jeho oči nabraly odstíny hlubokých a čeřivých vln. Kapky inkoustu mu volně ztékaly po klíčních kostech. 
,,A po druhé jsi naprosto neodolatelný," vyplivla Astra krotce, ale plamínky v jejích očích rozhodně nezhasínaly.
Sirius nestihl ani zareagovat, když se ozval Remusův  mělký hlas.
,,Vy dva."
Ukázal na ně.
Postavil se před Astru a Siriuse jako to dělávají učitelé, když kárají studenty. Vypadal teď jako věrohodný bratr profesorky McGonagalové.
,,U Merlinových vousů, Astro! Nechám vás tady tři minuty, opakuji tři minuty, a vy se zatím dokážete takhle,"  vztyčil prst na Siriuse, ze kterého se postupně stával chlapec s černou košilí, nikoliv s bílou, ,,zřídit. Siriusi, proč si jí zase provokoval?! Vždyť moc dobře víš, že je na tohle jako výbušnina!"
Astra si významně odkašlala.
,,Pánové, nerada vás na to upozorňuji, ale pořád jsem tady. A Reme," slabě se pousmála a přejela mezi dvěma hochy vítězným úšklebkem. ,,Myslím, že mu ta černá barva docela sluší. Nevidíš, jak mu vynikají oči, hm?" vrkla tázavě.
Remus dlouze vydechl a potom se - k Siriusově nechuti - také usmál.
,,Víš, As, myslím, že Sirius potřeboval takovéhle, ehm, jak to nazvat? Probuzení? Opláchnutí?"
Astra na Remuse přátelsky mrkla a její úsměv slabě ukazoval špičáky.
,,Ano, v tom s tebou jednoznačně souhlasím. James se bude smát na celé kolo."
Vztek - Sirusův, Astřin i Remusův - pozvolna vyprchal.
,,Uvidíme se později!"
Astra se pozvolna vzdalovala.
Sirius vytřeštil oči a rozeběhl se za ní.
,,Tak takhle ne, Krásko. Takhle bychom si ale vůbec, vůbec nerozuměli."
Přitáhl si Astru za nataženou paži, obalil jí ruce kolem pasu a pevně ji sevřel.
,,Já vím, že jsem osina - ty víš kde. A taky vím, že jsem naprosto neodolatelný," opakoval potichu, slabě přiškrceným hlasem.
Pořád ale mluvil plynule.
Astra sebou házela, ale Sirius měl přespříliš pevný stisk. Pomalu a mučivě si ji přitahoval blíž a usmíval se tak rošťácky a sladce, že by Astra potřebovala nějaké brýle, aby neoslepla z té nestydaté a nedbalé elegance.
Sakra. Kruci. Zatraceně.
,,No, to jsem si tě asi s někým spletla," sykla Astra a z posledních sil zapřela nohy o zem. Tímhle způsobila neodvratný závěr.
Sirius ji konečně přitiskl na celou plochu své hrudi a pořádně ji vyválel ve vlhkém inkoustu.
,,Vy, slečno Daressová..." dodával váhavěji, přemýšlivě pozvedl obočí. Nepřestával se na ni dívat a úsměv se také neměl k odchodu. ,,Vy také nejste dvakrát ošklivá. Úsměvy z vašich plných rtů jsou vždy nádherné a rozverné a o neodolatelnosti se tu vůbec nemusíme bavit," zapředl jí do ucha.
Astra se prudce otočila a nedůvěřivě zamrkala. ,,Co jsi to..." začala, ale Sirius ji umlčel.
I jeho dlaně byly pokryté inkoustem. (Chutnalo to nakysle a hořce a příšerně.)
Astra ho něžně kousla do palce a on ji pustil.
Jeho ruka klesla spolu s jeho koutky. Astra naproti němu stála, naprosto vyvedená z míry, oči vytřeštěné syrovým pokušením a... Musela si to připustit - štěstím.
,,Tak pojď, Reme, jdeme," zavelela a vydala se k nebelvírské společence. Ušla několik rozhodných kroků, ale poté se stejně neudržela.
Nemohla odolat.
Rychlostí blesku vystřelila zpět k Siriusovi.
Objala ho. Těsně, jako by jeho ruce dokázaly udržet svět, který se na ní valil. Chvíli vdechovala jeho vůni. Ten proklatý kořeněný obláček na jeho krku.
Siriusovy ruce nijak nezdřevěněly, naopak - spíše se uvolnily.
A držel ji tak jistě. Astra se musela vyhoupnout na špičky, aby dosáhla na jeho rameno a potom na jeho ucho, do kterého mu slabě foukla.
Sirius se trochu zasmál, ale ten zvuk zanikl v jejích vlasech.
,,To aby sis nepřipadal nedoceněný. Uvidím se se zítra ráno. Bonne journée." Hezký den.
Astra se odtáhla.
Ještě jednou - teď už vážně naposledy - se mu podívala do očí. Bouřka se v nich zvláštně uklidnila, stáhla. Jako když se nebe stáhne před velikým deštěm.
Sirius se k ní naklonil blíž.
Jeho rty se nejen přibližovaly. Jeho rty se přibližovaly k těm jejím.
Astra prudce ucukla.
Nechtěla utíkat. To mu nemůže udělat. Když už je mrcha, tak minimálně.
Něžně a bezmocně položila dlaň na jeho překvapením pootevřená ústa.
Trhavě vydechla. ,,Promiň." Znělo to jako zakvílení. (Bylo to zakvílení.)
Nedokázala se mu podívat výš, než na rty - přesněji na svou ruku.
Nehty jí rámoval černý inkoust.
Cítila, jak se Sirius nadechuje.
Nikdy by si nemyslela, že jsou lidské plíce schopny znít tak ublíženě.
Chtěla říct:,,Pokračuj, nevadí mi to." Anebo: ,,Prosím, nepřestávej." Nebo ještě: ,,Je mi to líto."
Nic.
Mlčela tak křehce, že se bála až z ní naposledy vyjede vzlyk. Slzy se nedostavovaly. A ona je za to proklínala.
Tohle nebyl ten pocit, který jednoho zachvátí, když nedostane čokoládový dezert.
Ten pocit nedoplněného celku.
Tohle byl pocit, který se nevyrovnal vůbec ničemu - pocit bezmoci, lítosti. Prázdnoty.
Astra se kousla do jazyka.
Stáli tam hodiny a minuty a dny a staletí.
Sirius pomalu, skoro opatrně, odstoupil od Astry. Její ruka zajela do kapsy, která stejně nebyla moc hluboká ani moc neviditelná.
Astra si přála zmizet.
,,Půjdeme?" Sirius se otočil na Rema, který postával u jednoho okna.
Všichni tři se snažili tvářit bezstarostně a ledabyle.
Ani jednomu se to nepodařilo.
Remus působil rozpačitě. Astra zdrceně. A Sirius - Sirius působil jako někdo, komu zrovna vyrvali plíce. Možná srdce, srdce bylo někde daleko v rohu, kam ho Astra zakopla.
,,Půjdeme."
Konejšivý tón Remusova hlasu mu nijak - zatraceně - nepomohl.
,,Já, já..." Astra si obmotala prsty pravé ruky kolem levého zápěstí. Drtivě stiskla.
,,Už půjdu, uvidíme se ve vlaku."
S těmi slovy se rozběhla do společenky a ani ti nejrychlejší běžci by ji nedostihli.
Astra byla v pasti. A udělala si jí úplně sama. Malém se líbala se Siriusem. To není normální.
Není nad po domácku vyrobenou klec, že Daressová?