Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

37. Krátký let

Astra nemohla správně přemýšlet.
Hádku, kterou si schovávaly posledních několik měsíců, odbyly v deseti minutovém shonu o čas, kdy už nestihla ani přemýšlet.
Radši by poslouchala Tařiny nadávky než vidět Taru utápět se v beznaději.
Pravdou bylo, že ona jednoduše nemohla vychrlit všechna svá tajemství z jednoho prostého důvodu - sama se jich obávala.
Nechtěla si nahlas říkat, co všechno za svůj (v celku krátký) život udělala špatně.
Řítila se chodbou jako vítr a nedbala na smrtící pohledy lidí, do kterých vrazila.
Přišla k hlavní bráně a zastavila se. Nádech, výdech. Klid.
Opřela se o kamenný sloup a nechala ten mrazivý pocit prostoupit její tělo. Krev měla vroucí, jako vosk - stejně jako vosk - i on je horký pouze, když má v dosahu oheň.
A Tara byla na ošetřovně.

Suchá tráva jí šustila pod nohama, když se plynulým krokem vydala k Hagridovi.
Na ošetřovně strávili hodnou chvíli, ale krátkou konverzaci s jejím oblíbeným šafářem by ještě stihnout mohla.
Slunce mělo příjemně protáhlé paprsky. Vzduch byl lehce chladný, ale Astra měla vždy radši studený vzduch než teplý opar.
Vítr v kruzích tančil nad její hlavou a... a Astra neodolala.
Dopis, hádka s Tarou, ten zatracený ples.
Znovu měla pocit, že se topí.
Změnila kurz a obrátila se k Zapovězenému lesu.
Krátký let přece nikoho nezabil, nebo snad ano?
Astra se pousmála, když jí vítr pročísl vlasy.
Nemusel jí říkat dvakrát.
Otočila se a zkontrolovala, že není v dohledu nikdo, kdo by mohl být svědkem její proměny a potom vkročila do lesa.
Šla docela hluboko, ale jistota byla jistota.
Stromy byly tmavé, malé, zamračené, i pružné a Astra si je celou cestu pochybovačně přeměřovala.
Jak tak šla, měla ten krásný pocit nezávazné svobody. Kdy se mohla spolehnout jenom sama na sebe. Na nikom jiném nezáleželo, nikomu jinému nic nedlužila.
Astra si poskočila a konečně zastavila. Obrátila hlavu a přejela les pohledem.
Nikde nikdo. Fajn.
Představila si svá mohutná plamenná křídla, ohnivé peří, smrtící drápy i silný zobák.
Představila si svůj ocas, který rozsekne oblohu.
Viděla své jiskřivé oči, slyšela ptačí výkřik.
Spokojeně vydechla a nechala fénixe prostoupit její tělo.
Když znovu otevřela oči spokojeně zavýskala.
Křídla byla tak mohutná, jak si je pamatovala a to se ani neohlížela na ocas.
Roztáhla je a nechala jimi proudit vítr, který byl tady, v hustém lese, jen velice slabý.
Podrobila si vzduch a zabrala křídly.
Vznášela se nad zemí a pohyby s větrem pro ni nebyly o nic málo přirozené než - li dýchání.
Ach, Merline, milovala to.
Kroužila mezi stromy, prosmýkávala se mezi větvemi, ale pořád neměla dost. Bylo to riskantní, někdo ji mohl vidět, ale ona se jednoduše neudržela. Vylétla nad stromy a slunce se jí opřelo do zad.
Volnost jí pulzovala každým milimetrem jejího těla.
Každý nádech byl příslibem svobody.
Zakroužila ve vzduchu a ocas se jí při tom pohybu spokojeně pohupoval. Spatřila les z výšky a nemohla udělat nic jiného, než se snést nad koruny stromů a proletět těsně nad nimi.
Svými křídly hladila špičky stromů a litovala každého tvora, který nikdy nepocítí svobodu, jež létání poskytuje.

Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se. Připravuji se na přijímačky a je toho teď docela dost. Všechno musí být hned a teď a dobře provedené a... Všichni, co to zažili, ví o čem mluvím. (Tedy píšu.) Nechci, aby to bylo odflákané a placaté, takže si radši dávám i na čas. Moc se vám omlouvám. Slibuji, že se to zlepší. Mimochodem - pro Merlinovy vousy, přes tisíc přečtení! Moc, moc, moc děkuji!!! Hlasy a komentáře mě strašně potěšily (minulý a přítomný čas je na místě).
Nebojte, neskončím to. Ne jenom tak, zčista jasna.
Vím, že je tahle kapitola krátká, ale musíte mi to prominout. Ještě jednou - děkuji.
Barbasy.