Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

64. Utržený ze řetězu

Astra si pořád pamatovala, jak se bič poprvé setkal s její kůží. S kůží, která je pro bič pouze něco, co se dá přeseknout.
Potom ale přehodnotila situaci.
Stejně jako naše srdce, stejně jako nože v našich rukou, stejně jako všechny pohromy světa - nakonec nejde o to, co jí ublížilo, ale kdo to ovládal.
Kdo by umíral ve válkách, kdyby nebylo nepřátel?
Kdo by se pořezal, kdyby nebylo masa, které se musí nařezat?
Všechno děláme z nějakých důvodů. Důvodů, které jsou obvykle naprosto matoucí.
Proč řezat do masa, když si můžu vzít mrkev? Odpověď je prostá.
Obvykle jde o to, že si lidé prostě chtějí říznout. Cítit tu moc, kterou jim nůž v dlani nabízí.
A tak vzniká bolest. Ne nástroji, ani ránami, ale lidmi.
To lidé jsou jediným důvodem, proč ještě existuje bolest. Lidé jsou jako lodě na moři. Kam jde vítr, tam poplují. Kam jdou důvody, tam jdou činy.
Kam jde bolest, tam jde její strůjce. Anebo spíše - kam jde strůjce, tam jde i bolest.
Strůjce bolesti. Není to zvláštní?

Sirius ležel na lůžku. Položený na břiše vypadal, jako by spal.
Měl otevřené oči. Hlavu odvrácenou od Astry. Její šaty lehce zašustily, když si lehla na lůžko vedle něj. Položila hlavu na bílý polštář a podívala se mu do očí. Do bouře v nich.
Astra se na něj zadívala. Tak, aby ho vážně viděla. A pořád tam byl Sirius.
Její. Sirius.
,,Omlouvám se," řekl najednou.
Astra skopla tenisky a zabalila se do bohatého množství tmavě modrého sukna. V téhle tmě už vypadalo jako černé.
,,Za co?"
Znovu položila hlavu na polštář a začala poklidně oddechovat. Myslela si, že kdyby se Sirius mohl pohnout, díval by se na hvězdy a ne na ní. Hvězdy byly mnohem lákavější výhled, než její obličej.
A nemyslela si to kvůli tomu, že by nevěděla, že je hezká. Nebyla hezká. Byla zvláštní.
Astra nenáviděla, jak je slovo hezká hraniční. Jako kdyby hezká znamenalo nějakou ohrádku a ona se nedokázala probojovat za ní.
Proto byly hvězdy hezčí. Ne, omyl. Zajímavější, nikoliv hezčí.
Hvězdy nemají ohrádku.
,,Za to, že jsi to musela vidět."
Astra chvíli mlčela. ,,Zas tak špatně bez košile nevypadáš." zkusila to.
Sirius zavrtěl hlavou. Nemohl se pohnout a tak svůj pohled směřoval na její oči. Víčka měla stažená, aby neviděl ten chaos, který by se mu v jejích očích naskytl.
Je zvláštní, jak jsou oči výřečné a při tom nemusí říct ani slovo. Je zvláštní, kolik slov nich můžeme najít.
,,Víš jak to myslím."
,,Vím. A nekladu ti to za zlé. Vždyť Tamara není první ani poslední dívka, kterou jsi kdy políbil. Myslím si, že jsi taky někdy neskončil jen u polibku, nemám pravdu?"
Mluvila, jako by se s tím vyrovnala. To ho rozhodilo mnohem víc, než fakt, že o tom ví. Samozřejmě, Sirius nebyl žádná jeptiška.
,,Neříkám, že ne."
Astra přikývla a pootevřela oči. ,,Já jsem, na tom plese, víš..." Odkašlala si a začala sama sebe proklínat za to, že takové téma vůbec nakousla.
Sirius pozvedl obočí.
,,Málem jsem políbila Reguluse."
Zase už zavřela oči, ale ze Siriusova obličeje vyvodila jasný názor.
V jeho hlavě se mihotal zmatek.
Ne. Ne, to není pravda.
A vůbec, proč mu to tak vadilo?
,,Před tím, anebo po tom, co jsi viděla mě s Tamarou?"
V Astřině břiše se převalovalo množství alkoholu a nějaké city.
Poznámka pro příště - alkohol a city jsou neblahá kombinace.
,,Předtím." Nahlas polkla.
Sirius se ze všeho nejvíc snažil spořádaně nadechnout.
,,Málem?"
,,Málem."
,,Proč?"
,,Nepřišlo mi to správné."
,,Takže se to stalo..."
,,Udělala jsem to. Málem. Vážně jsem chtěla, abych se mohla cítit-" Zvedla ruku a promnula si čelo.
,,Mluv, poslouchám." Nevědela jestli to bylo laskavé nebo naštvané. Tohle potřebovala slyšet víc, než zprávu o čokoládovém dortu.
A to bylo co říct. Teď by si dala čokoládový dort se vší grácií a bez ostychu.
,,Chtěla jsem něco cítit. Chtěla jsem vědět, že by to něco znamenalo."
Bylo to zvláštní, takhle se Siriusovi svěřovat. A možná, že i příjemné. Ale ne o tomhle. Tohle nevypadalo jako šťastné téma.
,,Ale neudělala jsi to."
,,Ne."
,,Proč?"
,,Prostě jsem se v tu chvíli. V tu chvíli jsem procitla. Nechtěla jsem políbit nikoho konkrétního." Asi. ,,Ale já už se prostě držela moc dlouho. Víš, jak se říká, že jsou psi rychlejší, když je vypustíš ze řetězu?"
Sirius přikývl a sledoval Astřin jemný obličej. Jak se jí nakrabatí rysy, když se něco snaží vysvětlit. Bylo to kouzelné, jak se její tvář snažila spolu s její hlavou.
Nečekala na odpověď a on jí odpověď stejně nedal.
Mluvila dál.
,,Prostě už mě nebavilo být zvířetem s obojkem, chápeš? Já jsem, na rozdíl od tebe, alespoň vyšla ze sálu, když už. Ale nepolíbila jsem ho."
,,A proč mi to říkáš?"
,,Přijde mi to spravdelivé. Proč bys měl být za hříšníka jenom ty?"
Sirius se slabě uchechtl.
,,Víš, všichni o tobě říkají, že jsi divoká a nespoutaná. To jim nevyvracím, mají pravdu. Ale Astro, je to až do očí bijící, jak moc se snažíš být silná, přestože jsi křehká a jemná."
Astra se zadívala na strop. ,,Myslíš, že je to špatně?"
,,Vůbec ne. Křehkost a síla je kombinace, kterou ovládá jen málo lidí."
,,A to je tedy dobře?"
,,Zaručeně. Jsi úžasná."
Ta slova chutnala silně a pravdivě. Svým způsobem nepatřičné, vyslovit je nahlas.
,,A ten rozdíl mezi mým polibkem a tvým polibkem je ten, že ty jsi se udržela. Já ne. Zvířata utržená ze řetězu jsme v jednom momentě úplně všichni. Ale uměním je držet se, i když žádný řetěz nemáš."
Nebyla to úplně pravda. Její řetěz ležel na vedlejším lůžku se zbičovanými zády.
,,Bolí to?"
Sirius se usmál. ,,Měl jsem se i lépe."
Astra protočila očima a protože ležela, zabolelo jí v hlavě. ,,Siriusi."
,,Astro?"
,,Promiň."
,,Za co se omlouváš, Astro? Nic se nestalo."
,,Já vím. Zatím. Jen chci abys věděl, že se omlouvám." Potřebovala mu to říct. Cítila se nepatřičně. V její hrudi vzplál v ten moment zvláštní pocit a ona se od Reguluse nedokázala odtrhnout.
Zvířata na řetězu. Byla jedním takovým.
,,Dobře."
,,Siriusi?"
,,Ano?"
,,Dobrou noc." Tma už jí prosakovala pod oční víčka.
,,Dobrou noc."