Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

102. Cesta domů

Astra dlouho spala.
Spala dokonce déle, než Remus a Tara a, ačkoliv oni dva utrpěli daleko horší zranění, Astra byla podle ošetřovatelky mnohem více vyčerpaná.
Tara a Remus byly doslova nadopováni léky, lektvary a mastmi, ale jejich zranění se dala ošetřit poměrně nenáročně, právě kvůli fénixovým slzám.
Sirius se s každou minutou více a více zlobil a proklínal, byl zmatený a Astra vypadala jako křišťálový motýl a on chtěl, aby mu vmetla nadávky do tváře. Prostě jen tak.
Aby neležela.
Aby nevypadala tak ztrápeně a vyčerpaně.
Selhání organismu, metabolismu a některých funkcí. Jen vyčerpání, jsme kouzelníci a s tímhle si poradíme. Jen vám říkám, že nevím, co byste dělali v mudlovském světě, pronesla k nim ošetřovatelka ráno.
Tvářila se povýšeně, jako by to byla Astřina vina, že má Tara na krku jizvu dlouhou dvacet centimetrů.
Jako by mohla za Siriusovy monokly, Remusovy pohmožděné obratle.
Jako by snad chtěla ležet na lůžku a nemoci mluvit vyčerpáním.
V mudlovském světě ale nejsme, řekla jí Tara. A ani nikdy nebudeme.
Potom se zhluboka nadechla, ale když se ošetřovatelka nejapně ušklíbla, už si nechala další poznámku zajít.
V mudlovském světě bychom nemohli být vlkodlaky, odvětila nakonec.
To ji donutilo k odchodu.
Tara se podívala na Remuse. Jen přikývl. Jejich oči byly neskutečně upovídané - nemluvili, ale říkali si všechno.
(Astru by to určitě neskutečně mučilo. Nesnášela, když něco neví.) 
A to se jen dívali, pro Melrina.
Sirius věděl, že se o úplňku ještě nebavili, všichni teď čekali hlavně na Astřino porbuzení, ale atmosféra mezi Tarou a Remusem se nadala popsat jinak, než - li jako důvěrná. Sirius se s Tarou docela bavil, přes ta dlouhá odpoledně na ošetřovně.
Remus a Tara na ní strávili jen čtyři dny a mohli jít, ale Astra ne.
(Sirius neměl rád ten pocit, když vešel do obrovského prostoru naplněného nemocničními lůžky s tím, že bylo jen jedno plné. Ty rudé šaty, Merline, vypadala jako ďábel. Protože ďábel je padlý anděl, Bohův oblíbený, a ti jsou hříšně krásní.)
(Sirius se mimochodem ve volném čase začal věnovat studii mudlovské mytologie. Představa Boha nebo pekla mu přišla velice podivná a uhlazená.
Byl naplno zaujat, dokonce se na pár věcí zeptal i Lily - a to nechtěl.)
Tara mu jedno odpoledne vyprávěla, jak do Astry její babička pořád šla s nadávkami, které urážely její bezhlavou namyšlenost.
Že prý Zmijozel ví, co je a nepotřebuje to ostatním dokázat, protože moc je moc, nehledě na to, jak ji kdo představuje.
Jenže Astra nebyla mocná, u ní se to jako přídavné jméno snad nedalo použít. Byla mocí, čirou energií, se všemi pády a vrcholy.
Pády.
Sirius ji nechtěl opouštět.

Její kůže i rty popraskaly, její nohy i ruce vypadaly vyhuble a svaly na nich jen visely.
Astřiny vlasy byly špinavé, ale tělo jí aspoň zběžně umyla paní Laviesová, takže si nepřipadala tak špinavá.
,,Jsi unavená?" slyšela ten jemný francouzský přízvuk.
Zavrtěla hlavou.
Svět kolem ní byl strašilvě přesvícený, musela trochu mhouřit oči.
,,Odpočívej, donesu ti nějaké jídlo," pronesla k ní ošetřovatelka klidně a odešla.
Astra nevěděla, jak dlouho spala.
Ani jak vypadá, kolik je hodin, co se děje. Připadala si jako by jí někdo sežvýkal a vyplivnul.
Pokusila se posadit. Do zad jí vystřelily proudy bolesti. Promítala si v hlavě, co se stalo. Proč necítí konečky prstů a proč má jazyk jako kus popela.
Zavřela oči. Přemýšlela.
Neměla hlad. Měla šílenou žízeň. Popadla džbán vedle lůžka. Zkřehlými prsty ho jakž takž udržela.
Napila se. A pila. A pila.
Když měla žaludek plný vody, znovu si lehla. 

Probudil ji zvuk škrábání kovu o kov.
Astra otevřela oči (kolikrát je ještě bude muset otvírat, pro Merlina) a tentokrát už se neštítila prudkého svtěla.
Zaprvé, protože se cítila lépe (dost neznatelně, ale přeci) a zadruhé protože už se slunce opět přehouplo k západu.
Podvečer zahalil ošetřovnu do barvy oceli. Astře v hlavě létaly vzpomínky. Na Taru. Rema. Na Jamesův smích. Na Siriusovy vlasy, jak se v tomhle příšeří jemně lesknou.
Trochu ji bodlo u srdce.
Pozorovala paní Laviesovou, jak odmíchává zeleninovou polévku.
(Jediný z důvodů, proč by na ošetřovně zůstala. Polévky byly skvěle kořeněné a pořádně husté - vlastně takové ohřáté přesnídávky. Ale lepší.) Astra se narovnala, s náznakem úsměvu si od ošetřovatelky převzala mističku a potichu se pustila do jídla.
Když vše snědla, měla v břiše krásně teplo. Poprvé za dlouhou dobu.
Nad tou myšlenkou se usmála.
Nevěděla, na co čeká.
Na Taru, Siriuse, na své přátele. Nechtěla být sobec, ale...
Kde jsou? Proč tu vůbec leží? Najednou ji přepadl příšerný pocit.
Samota.
Do očí se jí nahrnuly slzy.
Astra chtěla vidět Siriuse. Pro Merlina, potřebovala ho. 
Ošetřovatelka začala sklízet nádobí a tak se na ni obrátila s jedním jediným dotazem. 
Kolik je hodin, jaký je den, kolikátého?
Kdy je?
15. prosince, půl sedmé večer.
Astra se málem zakuckala.
(Houby málem, určitě zírala jako vyvoraná myš. Ležela tu tři týdny?!)
Kdyby se na ni někdo díval, kdyby tu neležela tak uboze sama, určitě by zpozoroval, jak se jí kouří z hlavy.
,,Kdy budu moci odejít?"
,,Až budete dostatečně silná. A také byste měla přibrat. Vypadáte jako kostra. Dříve než za týden to nebude."
Astra nemohla dýchat.
Nemůže. Nechce.
Pobyt bradavických studentů byl ukončen pátého prosince, což znamená, že tu... Je úplně sama.
Astra přikývla, srdce jí divoce bušilo.
Museli odjet bez ní.
Ošetřovatelka odešla a když zavírala dveře, Astra by se vsadila, že nechala pootevřeno schválně.
Děkovala Merlinovi.

Obvazy na žebrech jí pevně objímaly hrudník. Opora?
Stačilo se dostat k nejbližšímu krbu.
Letax měla už od třetího ročnku schovaný ve skrýši za třetí cihlou u poslední postele vpravo. Metr nad zemí přesně.
Astra si nedávala vysoké cíle.
Prostě se zvedla v košili, ve které doteď ležela na lehátku, sebrala hůlku, řetízek a poslední prášek proti bolesti z nočního stolku a nabrala si letax do hrsti.
(Potom si ze šatů vytvořila zástěru a nasypala ho do ní, protože za sebou nechtěla zanechávat zbytečně moc stop. Na ošetřovně sice byl krb, ale Astra netušila, zda nebyl ošetřený ochrannými kouzly.)
(A rozhodně to nehodlala zkoušet.)
Bosými chodidly zdolávala žulové schody z ošetřovatelny nahoru k nejbližšímu krbu, který si byla schopná vybavit.
V prvním patře u knihovny.
Chlad jí prořezával nohy, husí kůže ji štípala po celém těle. Dýchala jen zlehka, ale cítila, jak je pro ni pohyb namáhavější. Važně musím přibrat.
Někde z chodby slyšela kyvadlové hodiny, jak odbyly jednu hodinu ranní. 
Co to vlatně tropí? Proč neleží?
Tenhle hlas umlčela.
Byla si jistá, že je Sirius stejně běsný jako ona.
Když stála naproti mramorovému krbu, oheň ji přáteslky vítal.
Otočila se k prázné chodbě a chvilku se snažila dohlédnout na její konec, tma jí však nedovolovala nic víc, než pár metrů. Když si stoupala do krbu, věděla, že tuto školu nevidí naposledy.
Obvazy jí teď nepříjemně štípaly. Převaz.
Astra ale měla ráda své rituály a protože jeden nikdy nemůže počítat s druhým dnem, zavřela oči a nechala si napsoledy proběhnout všechny možné chvíle a okamžiky, které tu strávila.
Ještě naposledy si to dovolila.
Jednou.
Brala letax z noční  košile opět do hrsti, a tak myslela jen a pouze na nebelvírskou společenku.
Nahlas (v rámci možností) a zřetelně zašeptala jediné místo, kde by teď chtěla usínat.
(Bradavické krby byly opatřeny kouzlem znemožňujícím přicestování i odcestování, ale od toho posledního plesu v domě Daressů jí to profesor Brumbál snad ještě nestihl zamítnout.
Doufala v to aspoň dost úpěnlivě na to, aby to byla pravda.
(Jediná věc, kterou teď snad mohla dělat.)
Otevřela oči. Zelené plameny.
Astra křečovitě sevřela hůlku a řetízek a konečně zvedla bradu.

Byla doma.
A zdálo se to jako věčnost, co naposledy seděla ve svém oblíbeném křesle u krbu.
A tak poslední věc, na kterou se ve své únavě zmohla, bylo usadit se do něj. Usnula snad dřív, než doopravdy opřela hlavu o opěradlo.
(Ale přesto se nemohla dočkat rána.)