Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

125. Vzpomínky z medu

,,Když mi tu usneš, budu si povídat s támhletou břízou."
Rem se uchechtl. Zvedl hlavu.
Tara se také  usmívala, zářivě, oslnivě. (Nic krásnějšího v životě neviděl.)
Leželi u rybníka a Tara mu ukazovala penízky světla na vodní hladině, to jak si na ní hrálo slunce.
(Nebyli tam sami, James se Siriusem šli prozkoumat zákoutí březového lesíku nedaleko a Astra s Lily si šly zaplavat, viděl je jen jako dvě drobné tečky na lince horizontu.)
Tara ležela na dece vedle něj, kniha před ní byla položená hřbetem vzhůru, přestala ji číst už před několika minutami.
Teď se na něj jenom dívala, hlavu podepřenou o ruku. Ležela na břiše a linie její páteře se vlnila jako dračí ocas, na jejích zjizvených lopatkách a na kříži, které pokrývala krajka světlé kůže, se leskly kapičky potu.
Tetování - fáze měsíce - na krku ostře kontrastovalo se světlým odstínem její pleti.
(Vybrala si u tatérky - flegmatické čarodějky s kůží jako ty nejkrásnější omalovánky - stříbrný inkoust a Rem se vždy musel přesvědčit, že se mu to nezdá, že je to vážně stříbrná barva, nic víc, žádná hrozba dorůstajícího měsíce nebo řetízek z pravého, pálivého stříbra.)
,,Řekl bych, že by to ten nebohý strom za chvíli omrzelo."
,,Možná." Přimhouřila oči a zase se na chvíli podobala své sestře. Na chvíli.
Naklonila se k němu, nijak vyzývavě, spíš jakoby ho neslyšela.
Žlutá jí sluší, blesklo Removi hlavou, když sjel pohledem na její plavky. Polkl.
,,Co jsi to říkala?"
Tara se pousmála. Škádlivě, tento úsměv zbožňoval.
,,Že tu knihu zavrhuju. Snažila jsem se ji přečíst - začít a skončit - už třikrát a dospěla jsem k závěru, že bych ji možná napsala lépe i já sama."
,,Tím naznačuješ, že -"
Znovu úsměv, plachý, nejistý. ,,Že se teď můžeme společně nudit, protože ty už tu asi hodinu zíráš na támhletu větev," kývla bradou k bříze po jeho pravé ruce.
Sluneční světlo z jejích očí vytvořilo nekonečné zelené gejzíry, její kůže se leskla - hladce, Rem si říkal, jaké by to bylo, kdyby se jí dotkl, kdyby jí přejel rukou po obratlích, kdyby se dotkl její nohy... Vlasy Taře splývaly na ramena v dlouhých, medových pramenech, vypadaly jako zlaté provazy.
Rem si stále opakoval, že není možné, aby byl někdo takhle krásný, takhle jedinečný, nový, čistý, pak si vzpomněl na Siriuse, když ho poučoval o dívkách.
(V pátém ročníku? Ve čtvrtém?)
Když miluješ něčí osobnost, všechno na člověku je najednou krásné, jiné, jedinečné. Proto mám taky doopravdy rád jenom vás tři. 
Pláž byla prázdná a ani to moc nebyla pláž, spíš taková malá písčitá část jinak travnaté planiny u drobného rybníka.
,,Aspoň nečtu o -", Remus shlédl na knihu na kostkaté dece a povytáhl obočí, ,,Lykantropech a podružných neduhách jejich těl."
Tara pokrčila rameny. ,,Vždycky chci být připravená na to, ti vysát hnis z ucha."
Remus protočil očima a přitáhl si ji blíž.
,,V tom případě bych se měl této hrozbě také postavit čelem, ne?"
Byla jeho kůže stejně horká jako ta její? Možná budou muset jít do vody, pokud si nechtějí spálit ramena.
Zapletla si své prsty do jeho, byl to důvěrný pohyb, šlachy na předloktí se jí zavlnily. Když druhá paže putovala k jeho krku, zatajil dech.
Miloval když se ho takhle dotýkala - utěšovala napětí pod jeho kůží, jakoby ho uzemňovala, jakoby měl pod kůží svíjející se blesky a ve chvíli, kdy se ho Tara dotkla, se změnily v žár - stále výrazný a silný, ale příjemný pocit.
Její zrychlený dech. Její vůně, její ústa, růžová, plná, hebká. Její oči a husté, krátké, hnědé řasy kolem jejích očí - vypadaly jemně jako chmýří pampelišek a stejně tak se chovaly, když se mu omylem otřely o tvář.
Srdce mu opět utichlo - tak moc rozbouřené, že ho neslyšel.
Políbila ho, na to místo, kde se mu scházely klíční kosti. Jemnými, něžnými polibky přešla k hraně jeho brady.
Remus byl jako na jehlách - nervózní a uvolněný zároveň -, jakoby ho její rty paralyzovaly, necítil nic jiného než místa, kde se ho dotýkala.
Opřela si své čelo o jeho.
Celé jeho zorné pole zaplňoval Tary obličej - skoro neviditelné pihy, jizvička v oblém obočí.
Tařin šťastný, bezstarostný úsměv.
Remus se neodvažoval pohnout.
Když se její úsměv roztáhl, aby ho mohla konečně, konečně, políbit na ústa - čekal na to, jako hladovějící na drobky od stolu - zafoukal vítr a Taru, jako zlatý prach, jako to chmýří pampelišek, vzal s sebou.