Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

67. Průběh

Zbytek měsíce?
Velká mastná šmouha slitá ze zvuků, krátkých rozhovorů a pravidelných návštěv knihovny.
Astra se učila.
Četla.
Povídala si s Lily a Tarou.
Jedla a pila a jakožto každý normální člověk - snášela líbající se dvojice na chodbách. Sirius si někdy vážně nemohl vybrat vhodnější místa.
Nenáviděla se za to, že ani po takové době nevymazala z hlavy obraz Siriuse a Tamary.
Přestála i Halloween, což si připsala na seznam věcí, za které by měla dostat čestný kouzelnický řád.
A ano, Halloween byl hrůzostrašný.
Poberti se opravdu vyznamenali.
Neobarvili vlasy profesorům, ani se nepokoušeli oholit Filchovu kočku. Celý den byli zalezlí v hloubce hradu a až na večeři se ukázali s potutelnými úšklebky na rtech. Předvečer všech svatých vzali vážně a ochotně do svých rukou.
Astra si vzpomněla na ten výraz, když jednotliví členové famfrpálového družstva vletěli do Velké síně a pokropili všechny přítomné dračími slinami, zvratky a jinými tělesnými tekutinami.
Nejen, že to bylo nechutné, ale ještě k tomu promyšlené.
James jí nabízel, aby letěla s nimi, ale ona ho rázně odmítla. To se radši nechala ztrestat. Celá Velká síň ještě teď zapáchala tou odpornou směskou hniloby.
Astra se zhluboka nadechla a vyhnala vzpomínky z posledních týdnů.
Och, pro Melrina, tohle si vážně nemůžu vzít na sebe.
Zahodila další košili zpět do skříně.
Líně se opírala o svou postel a balila do Francie. V hlavě měla neroztříděný nepořádek a v krku sucho. Její kožená taška se povalovala na posteli a její žalostný obsah na uskladnění nepotřeboval ani zvětšovací kouzlo, jak málo věcí v ní leželo poskládaných v úhledných hromádkách. Astra si opřela čelo o mírně chladné dřevo své postele.
Takhle ne.
Objela pohledem celou ložnici. Lily, dokonce i Tara, která byla obvykle sbalená na poslední chvíli, měla svá zavazadla volně odložená u truhlic, čekající na odjezd do Evropy.
Astra s toporným zavrčením kopla do páru bot, který se válel na zemi. Sehnula se, aby zvedla nějaké kousky oblečení, ale nohy vypověděly poslušnost. Dosedla na tvrdou podlahu a zírala do prázdna.
Simon.
Francie.
Sirius.
Simon.
Oblečení.
Jeden měsíc.
Holky. Kluci.
Bradavice. Krásnohůlky.
Zatraceně.
Zatraceně, krucinál, Melrine. 
Heslovitě si projížděla své povinnosti.
Jen tohle, potom to můžeš vzdát. Co je na tom tak špatného?
Vzdát se, protože věděla, že ji to bude stát veškeré ovládání a starosti. Zatraceně.
Nedokázala své myšlenky poskládat do odpovídajícího tvaru, vzorce. Vydechla a zvedla se ze své dosavadní pozice. Byla zoufalá hned v několika směrech.
Tohle zvládnu.
Jednoduchým pohybem hůlky naskládala všechno oblečení do tašky. Skříň teď sice byla kompletně prázdná a její taška zase přebytečně plná, ale to jí nijak neburcovalo. Astra si zastrčila hůlku do vlasů a opětovně vyrazila vstříc ke knihovně.

,,Ahoj, Reme," pokynula Astra unaveně chlapci s hlavou zabořenou v knize.
Remus jí opětoval unavený úsměv a sjel pohledem na hromadu knih, které si Astra položila na dřevěný stůl. ,,Ahoj, As."
Astra sfoukla prašnou cestu na hřbetu knihy.
,,Jak se máš?"
Astra se zašklebila a posadila se naproti Removi. Jeho kůže už nabrala opět normální barvu.
Astra se v duchu proklínala, že si nevšimla zhoršení jeho zdravotního stavu.
Na druhou stranu - ona měla o úplňku jiné starosti. Tara dostala dvojnásobnou dávku uspávajícího lektvaru a Astra tak mohla celou noc poklidně spát.
Šok přišel až k ránu.
Když se Tara probudila, už ve své lidské podobě, její tělo si nedokázalo přivyknout na výkyvy energie, které Taru bodaly do uší a tepaly v její hlavě.
Musela nějakou energii vydat, jinak by se asi zbláznila. 
A tak, k Astřině smůle, dvě hodiny běhaly kolem jezera. Sice už potom Lily i Astra padaly únavou, ale Taře to vážně pomohlo, což bylo přednější.
,,Aspoň zhubneme," podotkla Lily.
Astra se nad tou vzpomínkou musela zasmát.
,,Ale, docela dobře. Můj mozek si musí zvyknout na fakt, že do té zpropadené Francie jedeme už zítra."
Remus pokýval hlavou a přeměřil si Astru pochybovačným pohledem. ,,Takže jsi v pořádku?"
Astra si odfrkla.
,,Neměla bych se spíše ptát já, co říkáš?"
Remus se zasmál a pokrčil rameny.
Astra si vyndala pergameny a chvíli pracovala na úkolu do Bylinkářství.
Potom se na Remuse znovu pootočila.
,,A Lily s Tarou tu..." Nechala té větě vlastní smrt.
Remus očividně pochopil. ,,Byly tu. Teď šly..." Zamyslel se. ,,Á, už vím. Šly myslím do společenky."
Astra odkývala.
,,Jestli přemýšlíš nad tím, jestli by jsi nemělajít za nimi, bránit ti nebudu. Jen se kloním k názoru, že se Lily s Jamesem můžou hádat i bez naší přítomnosti."
Astra se ledově zasmála a ten zvuk se rozléhal po knihovně.
Paní knihovnice po ní hodila zřetelně nepříjemným pohledem a tak radši opět sklapla.
,,Promiňte," špitla.
Znovu se otočila k Remusovi.
Spiklenecky na ní mrkl a Astra se ponořila do úkolů.
Dostali jich vcelku pomálu, vzhledem k blížící se návštěvě Francie. Učitelé se nijak nenamáhali a studentům to více naž vyhovovalo.
Astra se rozhodla, že si je všechny radši odbyje ihned. Dopsala je už předevčírem, ale Bylinkářství rozhodně nebylo její silnou stránkou.
Její příprava na hodiny se skládala z konverzací s Lily a Tarou, kterým takovéhle botanické nesmysly nedělaly sebemenší potíže.
,,Reme?"
,,Ano?"
,,Jak správně zasadit Mandargoru?"
Remus zaklapl tlustou knihu a Astra si nenápadně přelétla název. Měsíční účinky na organismy živočichů. Nekomentovala to, ale v hlavě se jí ta podivná četba obtiskla zcela jasně.
,,Mandragory už jsme dokonce zasazovali, As," podotkl Remus káravě. V jeho očích ale svítila laskavost.
Remus byl protě naprosto úžasný člověk. Bez debat a jakýchkoliv diskuzí - byl.
Astra líně protočila očima. ,,Vždyť mě znáš."
,,Ale ano," odsouhlasil s šibalským úsměvem a pokorně jí vysvětlil požadované téma.
Astře se ruka po pergamenu jenom míhala.
Po nějaké době jí začalo pálet v zápěstí a tak jím proklepala. Inkoust se rozletěl do všech stran.
,,Taky vás rád vidím, studentíci," zavrčel hlas za nimi.
Astra se na Siriuse nevraživě zahleděla.
Na lícní kosti se mu leskla kapka inkoustu.
Merline, čím jsem si to zasloužila?
Astra na něj neměla náladu.