Poberti v Bradavicích aneb Nechte toho, vy paka!

121. Připomínka

Astra netušila, proč vzala Siriuse do ředitelny, ale měla pocit, že mu to dluží. (Siriusovi, ne Brumbálovi.)
Všechno bylo přesně tak prodchnuté historií, nasáklé prachem, světlem a zvětralou lékořicí, jak si to pamatovala. Kdyby ji občas neznervózňoval Brumbál, klidně by tu trávila víc času.
Ačkoli řekli řediteli všechno, co věděli o kletbě, cítila Astra na patře suchou pachuť.
(Všechno a trochu poupravené detaily.)
(Astra vynechala knihu na Lilyině nočním stolku, stejně jako setkání s babičkou. Také fakt, že se kletba týká Tary a ne jí.)
(Dobrá, možná šla za Brumbálem, aby ji uklidnil před úplňkem.)
Brumbál se celou dobu usmíval - tím lehkým, drobným úsměvem, který člověku na tváři vykane ve chvíli, kdy si vzpomene na něco hezkého.
Astra si opět dovolila polykat, i hrdlo měla stažené a suché. ,,To je vše."
,,Proč přesně jste sem přišli?" Podpíral si bradu a seděl jako antická socha.
,,Pro radu?" pokračoval. ,,Nebo abyste to nemuseli dusit v sobě?"
Neznělo to vyčítavě, vůbec ne.
Spíš jakoby nad tím sám přemýšlel.
Astra zatnula zuby. ,,Chtěla jsem se vás zeptat -"
,,Astro, měla bys vědet, že zahrávat si s černou magií není nic pro nezletilé kouzelníky. Už tak stačí, že je dnes úplňek... První v tomto roce. Bude silný. Jste připraveni na ledaco, ale nevíte, kam až by mohlo zasáhnout vaše selhání."
Celý týden se psychicky připravovala na to, že sem půjde.
Celý týden jí trvalo, než dala dohromdy všechno, co mu chtěla sdělit.
O věštbě, o tom, že funguje podobně jako viteály, o kterých jim řekla babička.
O tom, že chce Voldemort využít Sibyl jako jeden z nich.
O tom, že by to znamenalo smrt druhého člověka - Tařinu smrt.
V hlavě jí zněla slova, která jí řekla dnes ráno Lily. (Astra si zrovna rekapitulovala, co chce říct Brumbálovi.)
Nejsem si jistá, jestli se dají tyhle dvě kletby míchat. Není to jiná magie. Ne moc. Kdyby ji použil jako viteál, znamená to jinou krev. 
Astra měla tak akorát dost moudrého, shovívavého tónu jeho hlasu.
Ve slabém náznaku zoufalství spustila ruku ze židle dolů, pod stůl.
Siriusovy prsty vyhledaly její dlaň, sevřely ji v tiché připomínce.
Jsem tady.
Astře jeho teplý dotyk připomínal tak možná to, co může ztratit. Všechno.
Astra zavřela oči.
Její lži jí vždy připomínaly roztočenou káču. Musí se točit a točit a ve chvíli, kdy káča spadne, znamená to konec, už nikdy se znovu nedá do pohybu.
Její lži se na sebe vždy vrstvily, jakoby je sama Astra nedokázala zastavit - nepřežily by, kdyby je neživila dalšími.
,,Babička mi řekla, že je věštba o Taře."
Brumbál ustal uprostřed věty.
Zamrkal, poprvé ho Astra viděla... Nikoli vyvedeného z míry, spíše nepřipraveného.
Astra stěží polkla.
Sirius se neodtáhl a to bylo jediné, na čem teď záleželo, jediné, co ji teď nutilo říkat pravdu.
Ne kvůli sobě, své lži a prohry si hýčkala, užírala se jimi, vyčítala si je v ty nejhorší chvíle, brala je jako staré známé.
Pravdu říkala kvůli lidem okolo sebe.
Kvůli Taře, kvůli Lily, Jamesovi, Removi, Peterovi, kvůli Siriusovi a tomu, co to znamená.
Všechno.
Slova se jí zasekávala na rtech, jakoby míchala vodu s olejem.
Když vyvedla všechno, co měla v hlavě, když položila všechny karty na stůl, připadala si nahá, už neměla žádné eso v rukávu.
Řekla mu o babičce, o dýce na jejím krku, o Taře - Merline, dělala to přece kvůli ní.
Zahodila by všechnu svou pýchu, kdyby to znamenalo, že Taru zachrání.
Bylo to nepříjemné zjištění.
Ne všechno musíš dělat sama. Ne na všechno stačíš. Nech si pomoct.
,,Udělala jsem to, protože jsem jí chtěla nabídnout..."
Astra poprvé opětovala stisk Siriusovy dlaně - pevně, křečovitě.
,,Chtěla jsem přijmout její nabídku výměnou za Taru."
,,Stát se Voldemortovým poskokem?"
Brumbálův hlas nebyl vyčítavý a Astru to dusilo. Chtěla, aby na ní byl naštvaný, aby jí její bláhové rozhodnutí omlátil o hlavu.
,,Stát se prostředníkem mezi ním a... Tarou. Tím, za co bojujeme. Vámi."
Do Fénixova řádu vstoupila hned, co jí to Brumbál nabídl. Zdálo se to strašně dávno.
,,Myslela sis, že by Sibyl zrušila tu kletbu?"
,,Možná by ji přenesla na mě."
Astře samotné to nahlas znělo hloupě, přinejmenším nepravděpodobně.
,,To neudělá. Dostala by vás tam, kde vás chtěla mít celý život - vás obě, tebe i tvou sestru. Tara by se za tebe postavila stejně jako ty za ní. Proto jsi to tajila, že ano? Protože víš, že by to Tara nedovolila, že by využila toho, že do toho nejsi zatažena."
Astra stiskla.
Stiskla víc, silou, cítila, jak jí mravenčení v rameni, jak má v krku něco ostrého, skoro střepy, jakoby je teď musela polykat, dusit se jimi. Lži jsou jenom střepy.
Sirius ji stále nepouštěl.
,,Nevím," přiznala ploše.
Brumbál zavrtěl hlavou, naklonil se dopředu, vousy se mu posunuly po levandulovém saku.
(Astra by se možná za jiných okolností přistihla, jak schvaluje volbu tohoto střihu.)
,,Jediné, co se příčí krevním přísahám je jen další prolitá krev."
,,Co mám tedy dělat?"
Její hlas chutnal slabě, vyprahle, unaveně. Hořce, jako přelouhovaný čaj.
Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat?
Najednou tam Astra seděla a věděla, že je její póza rozsypána po podlaze. Že nemůže zachránit nikoho pouze tím, že si to přeje.
,,Ze začátku bych neuzavíral dohody, na které nestačíte."
,,Je to moje sestra," namítla Astra, jakoby to všechno vysvětlovalo, jakoby nebylo většího argumentu, důvodu, ospravedlnění.
,,A ty jsi její. Máte jedna pro druhou stejnou váhu. Pokud si myslíte, že by se Tara nebránila, pokud si myslíte, že by za vás - za vás všechny - neplatila krví, neznáte ji o nic víc, než já."
Astra přikývla.
Problém byl v tom, že Brumbál znal její odpověď.
Ona svou sestru znala.
Věděla, že by se Tara nezdráhala roztrhat svět na kusy, pokud by to znamenalo Astřino bezpečí.