정복자하트 | NamJin

XVII. Nákup, restaurace a menší kázání

Táhlo na devátou večer, v oknech se pomalu zhasínalo a dva členové o sobě zatím nedali vědět jinak než příběhem na soukromým účtu. Ten zachycoval Seok-jina s ledovou tříští v osmi stupních a horkou čokoládou na lavičce. V pozadí hrálo I feel good a nad hlavou nejstaršího byl menší odstaveček textu, pravděpodobně od Nam-joona. Tae-hyung si přesně již nevybavoval o čem, zřejmě popisoval situaci.

Na hlavě měl naraženou čepici, div neviděl na vlastní nohy a upaloval k nejbližší sámošce. Nikdy přesně nepochopil, proč měli kávu povolenou, ale energy drinky již ne. To by zas tak nevadilo, kdyby ji pil. Obvykle si tedy vše kupoval sám a lehce tím porušoval smlouvu, jelikož se měli stravovat podle jejich výživového poradce, ten taky stál kupu peněz, který jim věci těmto podobném výrazně nedoporučoval. Takže… vlastně nedělá nic špatného.

Zatlačil do prosklených dveřích jen proto, aby si doopravdy ověřil, že samolepka „sem“, tam není pro nic za nic, a na druhý pokus se už hřál v teplíčku u uzenin, kde taky nepřetrval nijak dlouho.

Chvíli jen stál u regálu s těstovinami. Prohlížel si obyčejné motýlky, snažíc se vypadat strašně nerozhodně, přitom celou dobu koukal jen na jednoho z prodavačů, který měl právě pauzu a vracel se do práce.

Ten by za hřích stal.

Zhoupl se na patách a zkontroloval obsah peněženky, jestli se náhodou hodnota částky v ní skrytá, za tu cestu magicky nesnížila. V odraze okna spatřil svou tvář. Na okamžik zalitoval svého prvotního plánu, a to jest vypadat nevzhledně. Necítil se tak komfortně. Nebyl nalíčený, to mu nevadilo, ale zkrátka rád vypadal dobře, nebo přinejmenším přijatelně. Oblečení, ve kterém byl, mu vyhovovalo. Jeho tvář vyhlížela stejně jako obvykle, možná v ní bylo i o něco více barvy. Tak co mu vadilo? Rouška pod bradou? Tu nosil tak vždy a nikdy mu to nečinilo potíže.

Zadumaně si prsty přejel po bradě. Neměl nijak velká měřítka ohledně vzhledu. Přece obvykle i na VLife byl mnohdy oblečen jak hastrman a připadal si vždy přitažlivý, nebo alespoň roztomilý. Bylo to tím, že pro jednou vypadl ze své bubliny? Jimin ani nikdo z dalších s ním nebyl, neupínal se na něj žádný zrak. Nikdo ho nepoznal, pro všechny byl normální. A to bylo děsivé. Uvědomoval si, že jeho smýšlení bylo povýšené. Ale i tak… cokoliv by teď provedl… ve slovech přihlížející by se objevovala různá pojmenování jeho osoby, v žádných by se neobjevilo: „V, Tae…“ A najednou si připadal tak sám. Musel mu snad být jeho úspěch pořád předhazován před oči, aby se necítil jak budižkničemu?

Zavrtěl hlavou a děkoval bohu, že byl sám, jinak by se možná i hanbou propad, kdyby ho tak někdo načapal.

Vzmuž se chlape! Přestaň myslet jak malý fracek! Jsi Kim Tae-hyung! Člověk stejný jak ostatní!

Nakonec vzal ruličky, protože se mu snáze jedli. Přešel tedy k tomu, co ho sem dovedlo. Se čtyřmi plechovkami jeho oblíbeného nápoje, který mu přirostl k srdci až poté, co mu byl zakázán, a tím jen potvrdil pořekadlo: „Zakázané ovoce chutná nejlépe.“, se vydal ke kase. Košík ho táhl ke dnu.
Netrvalo to dlouho, než na něj přišla řada. Položil plastový košík na pult a počkal, až z něj pracovník vyndal všechen obsah.

Měl dlouhé prsty a klouby mu z nich výrazně vykukovaly, jak byl hubený. Tmavé vlasy mu padaly do očí a zakrývaly tak celé čelo. Překvapivě měl velké oči, lépe řečeno, na Asiata velké.

„Přejete si tašku?“ usmál se na něj.

„Ano.“ Jako kdyby neměl na zádech batoh, aby si žádnou nemusel kupovat.

Mladík pokýval hlavou a přidal do nákupu další položku. Papírová taška dopadla na jeho nákup. Urychleně začal uklízet již své potraviny.