정복자하트 | NamJin

XIX. Domácnost

Trochu zneklidněn uklidil váhu a prohlédl si svou tvář v zrcadle. Byl skoro až zděšen z toho, jak za ten rok dokázal zhubnout. Byl jen pár krůčků od podváhy, ačkoliv mu svět stále předhazoval, že na dokonalém těle není místo ani pro gram tuku, a k onomu ideálů mu chybí ještě kus cesty. Kolik tedy váží Jimin? Věděl, že se bojí zbytečně. Jejich výživový poradce je obeznámen ohledně jejich váhy a nenechal by je zhubnout moc. Kdyby se to dostalo na veřejnost, byly by z toho pro ně jen zbytečné problémy a hlavně... komu by se líbili, kdyby místo člověka připomínali kostry? Někomu určitě ano, o tom nepochyboval, avšak většina by to nebyla.

Párkrát si prohrábl vlasy, to, že vypadaly poté hůř než předtím, nekomentoval. Vyšel z koupelny a div na chodbě nezakopl o Yoon-giho. Seděl na bobku před dveřmi koupelny a hrál si na telefonu Angry birds. Hru, kterou Nam-joon nikdy neměl rád, protože se u ní vždy zbytečně naštval.

„Čekáš dlouho?" překročil ho a smál se jeho trhnutí. Blondýn přepadl dozadu, a kdyby se rukama nezapřel o zem, pěkně by se praštil do hlavy. „V poho?" raději se zeptal, přece jen za to mohl on.

„Ne díky tobě." Zamračil se a za pomocí nejvyššího se postavil na nohy. Na sobě měl stále pyžamo s kosmonautem. Bylo vcelku snadné poznat, že nositel nebyl jeho majitel. Zastrčil telefon do kapsy od kraťasů, které ke svršku nepasovaly, a jeho zrak dopadl na Nam-oonovy vlasy. Ten si na ně okamžitě připlácl dlaň, avšak nijak více se o ně nezaobíral. Jeho pozornost si totiž sebraly dvě věci. Ta první byla, že jeho kamarád nevoněl zrovna po fialkách, ta druhá, o něco zajímavější, byly zvýšený hlasy z kuchyně.

„Je naštvaný už od rána." Konstatoval Suga, který zřejmě vycítil kam jeho myšlenky směřovaly, a to doslova. „Teď se jdu umejt." Protočil oči nad svým kamarádem, jenž ho nutil říkat větu, kterou naposledy říkal své mámě, když s ní bydlel ještě pod jednou střechou.

„Naštvaný? Tomuhle říkáš naštvaný?" jeho ruka automaticky ukázala k místu, kde se konal boj, jehož nebyli součástí. „Doufám, že mu aspoň rozbili počítač nebo snědli jeho tajné," u posledního slova vyžil ukazovák a prostředník pro uvozovky, „zásoby čokolády, že takhle vyvádí." Sám z toho byl rozmrzelý. Pro něj, zatím, zbytečně roznášeli špatnou náladu.

„No s tím rozbitím nejsi od pravdy daleko." Černé oči ulpěly na místě, na které Nam-joon před chvílí ukazoval.

„Fakt?" vykulil svá okna do duše, v tu chvíli spíš brány. „Nic jsem neudělal!" zvedl ruce do obrané pozice a začal hájit své jméno. Naštěstí se žádného obvinění nedočkal.

„S tebou to nemá nic společného." Mávl nad jeho chováním rukou a ušklíbl se. „Ale nemysli si. Ten nůž je pořád trochu ohlý. Nechtěl by ses už naučit používat otvírák?" dal si jednu ruku v bok a nechápavě se na něj podíval.

„Já bych ho používal, to bych ho musel, ale někdy najít." Mrmlal si pod vousy. „O co go?" vrátil se k původnímu tématu a kývl hlavou ke kuchyni.

„Wang. Nedivím se, že je naštvaný. Hele, jdu se už umýt." Otočil se k němu zády a v rychlosti zavřel za sebou dveře. Pak se ozvalo jen jemné cvak, poté, co za sebou zamkl a Nam-joon dozajista osaměl.

Wang, Wang, Wang... Jeho příjmení slyšel již víckrát, ale jak znělo jeho křestní jméno pro něj bylo záhadou, stejně jako jeho podoba. Třeba ho už někdy viděl. Třeba se na sebe mile usmáli, když Nam-joonovi upadly klíče a jeden mladík mu je zvedl. Třeba to byl kluk, kterého ani nepozdravil, ačkoliv mladší tak učinil, protože měl plné ruce práce (doslova, v ten den si nosil zbývající krabice do jejich domu) a byl na něj zároveň nakvašený, že mu nenabídl pomoc. A třeba to nebyl ani jeden z nich. Chlapec z prvního případu měl evropské rysy, přestože Wang byl s Asiat, a o tom druhém... byl to doslova, mohlo mu být tak dvanáct let maximálně. A –