정복자하트 | NamJin

XVIII. Komunikace

„Zlato? Jsi doma?" doléhal k němu ženský hlas. Skrze dřevěné dveře se ozývalo klapání podpatků a vše různé zvuky způsobené člověkem, kvůli kterému se změnila ne jedna věc. „Proč mi neodpovídáš, když mě slyšíš?" strčila hlavu do jeho pokoje a zamračila se, tak jak to uměla jenom ona.

„Uhm, promiň. Myslel jsem, že to bylo na tátu." Omluvil se zběžně, ačkoliv svým slovům nedával nikterak velkou váhu, prostě jen... aby se neřeklo. Vypl telefon a položil ho displejem na stůl, což bylo podle slov jeho sestry vražda.
„Copak zním jako tvoje máma?" jako tvoje máma, co leží pátým rokem v zemi? Měla chuť dodat, ale raději se kousla do jazyku.

„Co? Jasně, že ne?" zasmál se. „Jen mi prosím tě neříkej zlato. Nemám to rád."

„Promiň, nedošlo mi to." Přišla k němu a obmotala mu ruce kolem těla. „A co takhle..." hraně se zamyslela a očima zabloudila ke stropu. „prdelko? Hm?"

„A co mi takhle říkat mým jménem, hm?" sundal ze sebe její paže, díky kterým se cítil jak ve svěrací kazajce.

„Jak bylo v práci?" změnila téma a sedla si naproti němu na kraj postele. Porozhlédla se po pokoji a kousla se do rtu. Její dříve krásné rty, obvykle potřeny saténově rudou rtěnkou, byly vyprahlé jak pustiny, do kterých už měsíce nezavítal déšť. Na dolním byly vidět otisky zubu, jak si je mnohdy až do krve mnula a žádný balzám k uzdravení nepomáhal. On si toho nevšiml. Stejně, jak si nevšiml, že si začala česat pěšinky doprostřed, jen kvůli tomu, protože se jí jednou zmínil, že se mu to líbí.

„Dobře." Pokrčil rameny. „Měl jsem noční, takže asi za hodinu do ní znovu vyrazím." Svěsil nohy z postele, a tak tedy k ní seděl bokem a nemusel čelit jejímu pohledu přímo. „Vypadáš unaveně. Nechtěla by sis jít na chvíli lehnout?" zvedl se a došel ke skříni. No... byla to bílá skříň se zdobnou vlnkou na jejím vrchu, tedy dětská pro dívky. Patřila jeho sestře, když byla malá a jaksi ji zdědil i on, a byla jeho i poté, kdy pokořil věk dvaadvacet. Nebyla moc prostorná, košile se mu na ramínka vešly jen tak tak, že si pod ně na polici nemohl dát žádné jiné oblečení, takže musel využívat tu nejspodnější, původně na punčocháče a spodní prádlo. Nebylo potom tedy divu, že v ní mohl mít do komínku jen jeden pár kalhot, a pak nezbývalo nic jiného než se tam pokusit nahňásat další kusy. Proto měl i komodu, v ní se ukrývaly věci, které nepotřebovaly být perfektně vyžehlené a nevadilo u nich, když byly tu a tam pomačkané.

Otevřel její dvojité dveře a vytáhl z ní pracovní úbor. Po chviličce se na dívčiným klíně objevila bíla košile z let, kdy si ještě myslel, že vyšší střední nebude velký problém.

„Klidně se prospi. Říká se, že nejlepší čas na spánek je dvacet minut, ale někde jsem slyšel, že je to půl hodina." Sklonil se a vytáhl jedny černé džíny. „Ale hodina je už prý moc, to se člověk dostane už do toho hlubokého spánku, a když se poté hodině už probudí, je ještě unavenější."