정복자하트 | NamJin

XV. Kdo si počká, ten se dočká

,,Víš, co bysme spolu mohli?"

„Co?"

„Udělat cover."

„Cover?" otočil k němu hlavu a nadzvedl lehce pravé obočí, což podle stránky jenženy.cz umělou pouze jedno procento populace."

„No jo...to je taková věc, že zazpíváš písničku jiného umělce."

„Já vím, co je to cover." Odpověděl trpce a o něco víc se narovnal. V dlaních svíral už druhý prázdný hrnek od čaje, ačkoliv v nich neměl žádnou zálibu. Obsluha po nich netrpělivě pokukovala a Nam-joon se začal cítit nevítaný.

„Není to špatný nápad... půjdem?" zvedl se z místa. Přes levou ruku měl pohozenou mikinu, kterou si během posezení v restauraci sundal, v té druhé peníze za úhradu. Černovlasá žena k nim během vteřiny přiběhla. Byla trochu roztržitá. Zřejmě nečekala, že by si jejího okatého zírání všimli. Byl by rád, kdyby tomu tak bylo.

„Jo...jasně." Přikývl. Bylo už blbé ho přemlouvat, když platil.

„Máš dva tisíce pět set?"

„Co? Jo, počkej." Vytáhl z kapsy peněženku a začal si prohlížet její obsah. „Dva tisíce sedmdesát." Informoval ho.

„Na." Nečekal na jeho odpověď. Když už mají odejít, tak ať to odsejpá. Placení bylo... komplikované. Nebyli pár, takže si každý platil svoji část, zároveň si nebyli ani nijak extra blízcí, i když v jejich vztahu byl ohromný pokrok, takže jim připadlo neslušné si rozdělovat podobně účet. Dohodli se
tedy tak, že každý zaplatí objednávku toho druhého.

Zatímco Nam-joon ušetřil, protože Seok-jin nakonec nebyl taková kyselina jako se zdálo, Seok-jina peněženka se lehce prohla pod tíhou Nam-joonových nápojů. Ne, že by mu to nějak ztížilo den. Peněz měli oba dva na rozdávání. Bohužel ne sebou...

„Takže s tím coverem..." Strčil si dlaně do klokaní kapsy, dost se za tu dobu ochladilo. Šli směrem k centru, aby se náhodou neztratili. To podle něj nebylo možné, neznal sice celý Soul, ale znal možnosti cesty, už jen tím bylo možné se prakticky dostat kamkoliv. „Nebyla by lepší samostatná
písnička?"

„Myslíš, že se shodneme na tématu a všech těch dalších blbůstkách?" zeptal se ho Seok-jin pochybovačně.

„Silně o tom pochybuju, ale zkusit to můžem. Když tak to vydáme s tím, že je to naše starší dílo, tudíž před debutem. Skupina BTS by s tím nebyla spojovaná ale jen my."

„Jako po právnické stránce," krátce zatleskal, což zřejmě mělo znamenat ,,perfektní", „ale lidi to tak brát nebudou. Což nemění nic na tom, že absolutně nechápu, kam tím míříš. Je přece jasné, že to bude skvělé. Budu tam já."

„Naše princezna má nosánek trošku nahoře." To, že se to do jejich konverzace moc nehodilo, mu bylo jedno. Byla to pravda. Chvíli šli za sebou jak káčátka kvůli zúženému chodníku, tím rozhovor utichl, proto jeho zpáteční navázání vypadalo zvláštně.

„Nech toho." Chvíli Nam-joonovi trvalo, než mu došlo, čeho by měl dojít. Zprvu chtěl něco říct ve smyslu, že se jedná pouze u humor a nemusí být hned naštvaný, ale pusa mu sklapla. Seok-jin byl taky kluk jako on, lépe řečeno muž. Valná většina fanynek ho brala spíš jako jemného chlapce, za což si Seok-jin mohl sám. Měl si svou personu na internetu lépe představit, a co věděl, ani mu to nijak nevadilo. Rád byl před armys ten roztomilý, ačkoliv pro ně byl roztomilý i jeho oslí smích, takže to nebylo nijak zvlášť těžké. Zkrátka, jemu by rozhodně vadilo, kdyby mu každý předhazoval, že je zženštilý a přirovnávali k princezně. Jenže Seok-jin je rád princezna. Sakra, teď se do toho zamotal, nebo lépe řečeno, Seok-jin to všechno zamotal se svou rozdvojenou osobností, kdy mu v jedné chvíli něco leze na nervy a v druhé to vyžaduje.