정복자하트 | NamJin

XIV. Výlet v Soulu

Hlavní nádraží v Soulu nebylo nijak pěkné. Jen tuny a tuny kovu, drátů a semaforů. Svůj účel však zvládalo na jedničku. Podle něj by nádraží, zvlášť k tomu hlavní, mělo vypadat nádherně. Je to místo, kudy mnoho turistů do hlavního města Koreje přijede a první věc by jim měla vyrazit dech. První pohled, první dojem. Pamatoval si, když byl na hlavním nádraží v Berlíně. Jeho první pocity byly smíšené. Ta budova byla úchvatná, až si nebyl jistý, zda teda do ní může vkročit. Samozřejmě mohl a docela ho potěšilo, když pár cizinců též zaváhalo. Nebyl v tom sám. A teď místo, aby se mohl pořádně rozhlédnout a nadechnout se čerstvého vzduchu, celkem ironie, rychle se Seok-jinem pospíchal do průchodu, byť byl unavený.

Poté, co se vymotali z největšího davu a nenaráželi do cizích lidí rameny, vlastně nevěděl, co dělat. Chtěl jet do Soulu, chtěl jet za Kwangem a setkat se sním, jeho kamarád to bohužel stejně necítil, takže sice byl v Soulu, ale se Seok-jinem, který mu neřekl ani půl slova o tom, co by měl v plánu. Možná si potřeboval jen něco zařídit a nechtělo se mu jet samotnému, a tak využil šance cestovat s Nam-joonem. Tady se s ním rozloučí, vysměje se mu, že si myslel, jak stráví den spolu a odcupitá pryč za svými přáteli.

Protočil nad tím oči. To by mu neudělal.

Nebo ano?

Otočil se na Jina. Ten v ruce držel telefon a neohrabaně cvakal jednou rukou něco do klávesnice. Pak se na něj taky podíval a mobil schoval do kapsy od mikiny. Oba dva vypadali, tak trochu jako bezdomovci. Sice jako velice šarmantní bezdomovci, ale pořád bezdomovci.

,,Tak co teď?" zeptal se a tím Joona trochu uklidnil. Neuteče od něj někam do tramtárie a nenechá ho samotného. Heh, teda možná.

,,Nevím." Pokrčil rameny. Už dávno nebylo babí léto a zima ťukala na dveře. Neviděl to moc na výlety po památkách. ,,Kino?"

,,To máme taky." Zamítl.

,,Hele, tak zajdem na jídlo a pak se dohodnem."

,,Tak jo."

Nebylo žádné tajemství Seok-jinovo zalíbení v jídle. Nebyl žrout, to rozhodně ne. Ten, kdo praktikoval noční návštěvy ledničky byl Jimin, ale zkrátka ho měl rád. Pak už byla jen menší hádka o tom, kam se na to jídlo vůbec půjde, a jaké místo je lepší. Nakonec vyhrál Nam-joon a seděli u zdi v menším boxíku. Měl trochu nahnáno z toho, že by je někdo poznal.

Kožené sedačky při každém pohybu nepříjemně zavrzaly a v létě to s nimi musela být zábava. A však byly tisíckrát lepší než posezení ve vlaku. Uchopil do rukou menu a trochu se zaksichtil. Neměl náladu na klasickou japonskou kuchyni, ačkoliv byla dobrá. Počkali si na servírku. Bylo zvláštní si ramen neobjednávat u baru, ale rozhodně ne špatné.

,,Za kým si to vlastně měl jet? Už jsme se o tom bavili ale tak co."

Očekával tu otázku. Po celou cestu se připravoval na její zodpovězení tak, aby z toho nevyšel jako pořádný blbec, ale jaksi to nevyšlo. Podíval s na Seok-jina, tak jako už mnohokrát, nevypadal nijak zlomyslně, jen zvědavě. Zřejmě ho ta otázka pálila na jazyku už dlouho.

Položil telefon na stůl, aby mu ukázal plnou svou pozornost, Jin ho napodobil s tím rozdílem, že si ztlumil i vyzvánění.

Okamžitě ho napadlo,, za nikým", ale raději na to rychle zapomenul.

,,No to víš no." Dal se do obkecávání a začal hluboce litovat Seok-jinova činu, a to ztlumení upozornění, protože je takhle nemohl prakticky nikdo vyrušit. On měl notifikace vypnuté po celou dobu, takže ani jeho chytrý přítel ho nemohl vysvobodit ze spárů zvědavého Seok-jina.