정복자하트 | NamJin

XIII. A jedem

„Kámo, neodložíme to?"

 „Ty voleeeee," protáhl ono nemilé oslovení na dvojnásobnou délku trvání a posunul pravou nohou koš blíž ke zdi. Ten se místo poslušného navrácení na své místo překulil na stranu a padl bokem na zem. Místo krve z něj sršely odpadky. Nam-joon se jen o něco více zamračil.

„Odložili jsme to už minule."

„Já vím, ale dneska je tak hnusně."

„Tak půjdem někam do tepla."

„Mně se prostě nechce ven, když venku prší."

„Fajn, nevadí. Zajdem jindy." Urychleně ukončil hovor bez slov pro loučení a odhodil telefon na postel. Koutkem oka zaznamenal, jak kouzelná krabička sklouzla z peřin na zem s menším zařinčením. Chvíli jen tak stál v pokoji, než došel k oknu a s trhnutím zatáhl závěs. Místnost propadla do šera, příjemného pro Nam-joona. Yi Kwang. Od té doby, co podepsal s Big Hits smlouvu, a že to už byla doba, se s ním viděl maximálně čtyřikrát, což činí průměr jejich setkání čtyři měsíce. Kdyby to tedy fungovalo tak, že co čtyři měsíce, to společná návštěva herny nebo kina, ani by se moc nezlobil, sice jen... Kwang studoval vysokou školu a do toho pracoval, měl to náročné a měli to od sebe pěknou střeku. Jenže se naposledy viděli před třičtvrtě rokem, a jak se zdálo, Kwang nejeví zájem o další setkání. Připadal si jak debil. Už se těšil, jak sejde dolů za kluky bude odpovídat na jejich otázky typu: „Co tu děláš? Ty nikam nejdeš?" Samozřejmě se nemohl zlobit na ně za to, že se zajímají. Bylo kvůli tomu taky dost problémů. Přemluvit Se-jina, aby mohl opustit město a jet několik stovek kilometrů do jiného, a to sám, nebylo nikdy lehké. O to víc, když to bude už po páté, co měl jet, a přitom nikam nejel. Připadal si pak tak hloupě. Pro Nam-joona cesta za Kwangem znamenala mnoho věcí. Vstávat před sedmou, aby se mohl umýt a připravit se (moc takhle necestoval, takže když už ano, tak ať to aspoň stojí za to), pak netrpělivé čekání do osmi, aby mohl opustit dům a telefonování Kwangovi, aby už taky vstával. Vždy s tím měl problém. Celý den zarezervovaný jen pro ně a pak náhlé bum, vše v háji. Necítil se snad opuštěněji.

„Kurva..." chtěl nadávat více, to by mu ale jeho hlas nesměl říct pá pá. Takové šaškování a pro co? Tak jestli ho nechce vidět, tak proč mu to neřekne rovnou? Ušetřil by ho mnoha nepříjemných situacích. Sedl si na postel a hřbetem ruky si utřel neposedné slzy. Nemyslel si, že ta dálka bude v jejich přátelství problém. Asi to mohl čekat. Nahlas popotáhl a snažil se zklidnit dech. Několikrát se mu zadrhl v krku, přitom vydal nevítaný zvuk.

Snad neprobudí kluky.

Zatoužil o tom, aby si někomu mohl vylít srdíčko. Nebylo však komu. Kluci byli nejlepší, ale tohle nebyla záležitost, kterou by jen tak vykvákal prvnímu příchozímu, i když možná i ano. Většinu věcí prostě zažil s ním. Pomáhal mu při zařizování jeho prvního koncertu pod pseudonymem Rap Monster, tehdy rappoval pouze album Mono, které v jeho životě sehrálo důležitou roli. A ačkoliv nikdy nebyl člověk, co by se bližnímu svěřil s každou maličkostí, obvykle si vše podstatné nechával pro sebe, teď mu ta možnost chyběla. Chyběl mu Kwang. Jejich vztah dost ochladl, vlastně to už nebyl ani jeho největší kámoš, BFF, ale zkrátka – dost pro něj znamenal. Ale on pro něj asi tolik už ne... Zvedl se a postavil koš na své místo. Nepořádek do něj, ač s nechutí, vrátil a vyhodil do něj i pár posmrkaných kapesníků.

„Půjčíš mi nabíječku na notebook? Tu svou nemůže najít a - ou shit..." vešel náhle do pokoje Seok-jin. To by nebyl život, kdyby mu neházel klacky pod nohy. „Co se stalo?" vypadal dosti vykolejeně, jako kdyby nikdy nepočítal s tím, že i Nam-joon může mít špatný den.