정복자하트 | NamJin

XII. Noční pokec

Probudil se na samotném konci postele. Nohy mu visely přes hranu postele a krk mu také nijak nepoděkoval. Sedl si do tureckého sedu, což nebylo nijak těžké, když byl po dobu několika hodin v takovém leho-sedu přebýval.
Vyštrachal z kapsy telefon, který ho tam nepříjemně tlačil, a jistou chvíli jen hmouřil očima, jelikož i jas na nejmenší úroveň a filtr modrého světla, byl přímo oslepující. Protřel si prsty oči a setřel si nimi rovnou ospalky.

00:52

Podíval se vedle sebe. Na valné většině postele byl Jin, a však i on byl podivně zkroucen, ačkoliv v klubíčku. Nam-joon se raději nechával mazat med kolem huby sám od sebe, a říkal si, že je v také pozici, proto aby jeho maličkost nespadla a ne proto, aby se ho náhodou během spánku nedotkl.

Měl by odejít. Dobrý spánek je základem všeho. Nebyl však schopen na nějaký pohyb ani pomyslet, natož ho vykonat. V posteli bylo teplo a příjemně. Možná se až moc vrtěl, jelikož za chvíli dostal menší kopanec od Seok-jina a tiché: ,,Spi."

Jenže jemu se spát nechtělo. Nebo ano, chtělo, ale musel by se milý Jin trochu posunout, nejlépe ke zdi, aby si mohl lehnout vedle něj. Postel na to byla velká dost A co, že může jít k sobě do pokoje? Komu by se chtělo vstávat a praktikovat tak náročnou cestu?

Měsíc byl zatažen mraky, a ač nechtěl, vzpomněl si na své sólo album. Konkrétně na píseň Moonchild.

Jak se to sakra stalo?

Není to zas tak dávno, když to byl prostě jen on. Jen on a jeho hudba. Pod uměleckým jménem Rap Monster vydával písně, a přestože se těšil celkem úspěchu, lidé ho na ulici nepoznávali. Neukazovali si na něj, nefotili si ho, jako kdyby byl zvíře v kleci. V poklidu nakupoval, stravoval se podle své chutě. Dvakrát týdně šel zacvičit, ale jinak se o sebe nijak nestaral. V bytě měl nepořádek a na kuchyňské lince tuny nádobí, připravené na umytí. Skoro nevytíral a nevadilo mu spát na zemi, přestože věděl, jaké to bude mít následky. A pak bum. Byl tady.

Jeho rozhodnutí bylo samozřejmě jen a jen jeho. Nikdo ho nenutil. Přesto ho v mysli trýznila jedna otázka. Neuspěchal to? Začal se obávat, zda ten nátlak ze strany publika zvládne.

,,Tohle neznamená ,,spi"." Sedl si Jin. Nam-joonovému zalapáni po dechu se jen krátce zasmál. Jeho hlas byl chraplavý, to se u něj moc nevídalo. Bylo z něho, ale poznat, že byl vzhůru už nějakou tu dobu.

,,Nemůžu spát."

,,Shodou okolností já taky." Vydal se ku jeho příkladu a opřel se o zeď.

,,Ale to není pro naší princeznu Jin I. zdravé."

,,Být tebou mlčím."

,,Dobře."

Cítil na sobě jeho pohled. Zíral mu na tvář, jako kdyby to byl jeho jediný záchytný bod a přitom si neuvědomoval, že patří živé osobě. Opětoval mu pohled. Nenechá se zastrašit.

,,Opravdu si dokázal brečet hodinu kvůli filmu?" vypravil ze sebe ztěžka. Neuhl.

,,Lepší bulet pro někoho než pro sebe." Seok-jinovy oči byly přímo jako studny. Pohltí vás a nepustí. Bylo to jako v Mahabharatě, spadl do studny nekonečna a schovával se před příšerným drakem, jen bílé a černé myši chyběly.

,,Lepší brečet pro někoho, kdo ani neexistuje než pro sebe?"

Seok-jinův ohryzek podivně povyskočil. ,,Chceš mi říct, že příběh o šikaně není skutečný?"

,,Ne. Myslím si, že člověk by měl plakat pro sebe. Je to dobré pro srdce."

,,Hraješ na city?" pravý koutek mu vyletěl k nebi a vytvořil tak podivný škleb. Jako kdyby nic humornějšího neslyšel. To Nam-joona zaskočilo.