Vyvolená Sestra

1. Prostě Evelína

Devět let zpět.

Ztráta rodičů. Jediné co teď měla byl její bratr, který ji každý den utěšoval a sháněl něco k jídlu. Pořádně nikdy nevylézala ze svého úkrytu před lidmi. Na slunce už zapomněla. Všechno se ale zvrtlo. Evelíně bylo pět. Její zvědavost ji vylákala jít se podívat na světlo. Celé dva roky se jen schovávala, musela něco udělat. Nechtěla žít celý zatracený roky v opuštěné tělocvičně která byla na pokraji zhroucení.
                      Vyšla ven. Oslepilo ji slunce, ale rychle si zvykla. Vyšla do první ulice. Celá špinavá s potrhaným oblečením koukala na prázdnou ulici, kde se domy pomalu hroutily. Najednou uslyšela křik. Připomínal dětský křik. Křik jejího bratra! ,,Eve uteč od sud pryč."  Ohlédla se od kud se křik ozývá. Uviděla jak někdo drží jejího bratra, který se mu zoufale snaží vykroutit z ruky. Když uslyšela jeho zoufalí křik chtěla jít za ním a obejmout ho, ale vždycky svého brášku poslechla. Po několika zoufalých vteřinách přemýšlení zahlédla, jak někdo vystupuje z obrovské létající lodi, a pomalu ukazuje na malou postavičku Evelíny. Když se k ní rozeběhl jeden z lidí v černém, nejspíš voják, bez rozmýšlení začala rychle utíkat. Běžela vstříc smrti, a ani si to neuvědomovala. Naproti ní se vynořili žrouti, kterým se docela úspěšně do té doby vyhýbala. Bratr ji říkal, že by mezi ně chodit neměla, že by ji něco mohly udělat, ale ona na to v tuhle chvíli nebrala ohled. Bezhlavě mezi ně vběhla. Oni se na ni ani nepodívali a pokračovali v cestě za tím vojákem. Po chvíli se zastavil a začal utíkat. Oni se za ním rozeběhli a jediné co chtěli je zabít ho. Evelína se jen rozhlížela a koukala co se děje. Jelikož ji bráška říkal, že ji budou chtít zabít pokud k nim přijde.

(Pět let po tom)

Thomas. Původně Markus. Seděl na své posteli a přemýšlel. Bylo to pět let zpět co jeho sestru nechal na pospas venku a ani se s ní nerozloučil. Neřekl ji jak moc ji má rád, naposledy ji chtěl pohladit po vlasech, naposledy obejmout, naposledy říct co se venku děje. Pokud přežila, musí to už vědět. Musela se dozvědět že je konec lidstva v dosahu. V tuhle dobu ji mělo být deset. Naposledy ji viděl mezi žroutama, jak tam stojí kouká na něj a pláče.
              ,,Thomasy? Jseš v pohodě?" Ozval se hlas jeho kamaráda Newta. ,,Prosím tě, nad čím přemýšlíš, není to tu tak hrozný." Řekl Minha. ,,Je tu jedna věc o které nevíte, ale nechci ji rozebírat" Odsekl a stoupl si. Odešel do koupelny kde si umyl obličej. Jedná malá slza mu stekla po tváři. ,,Tak to vyklop tohle mi na tebe nesedí, ty a brečet? Ne to nikdy. Řekni to uleví se ti." Řekl Newton a zašklebil se na něj. ,,Je to docela soukromá věc, ale je pravda že jste jako rodina."
                     Thomas si sedl zpět na postel. ,,Budu hádat" řekl Minha ,,Je to něco s Teresou?" ,,Ne" odsekl ,,A pokud budeš hádat, tak vám to ani neřeknu" Minho se zašklebil ,,Takže jsem tu už od osmy let jak víte." Řekl a zasekl se. ,,Než mě sem odvezli žil jsem ve starym městě které bylo plný žroutů a já žil v rozpadlý tělocvičně. Denně jsem chodil mezi barákama a hledal něco k jídlu. Žili jsme tam tak dva roky na to už si nevzpomínám." ,,Jak jako my?" Zeptal se pohledem zaujatý Newt. ,,No to je právě ono. Mám sestru! Malou sestru! Je jí deset! kdyby byla na živu, tak už ji má ZLOSYN. A nebo někdo z toho města." Thomasovi stekla další slza po tváři. ,,Ona je to jediný co mi zbylo" Zklamaně svěsil hlavu. Newt a Minho se jen zaraženě koukali. ,,Takže ty máš někde pět let sestru a neřekl jsi nám to" Vyklopil ze sebe Newt. ,,To je síla" Řekl zase Minho ,,Popravdě možná ji ZLOSYN má. Přece jen ti vymění jméno." Newt, se ale ještě nadechl k jedné řeči. Přerušil ho Thomas. ,,To bych ji poznal! Ale je pravda že se mohla změnit, ale ne to tolik!" 

Přítomnost.

Eve seděla na studeném písku pod stínem obrovské budovy. Prohlížela si fotku co měla s jejím bratrem, když byli malí. Eve jeho tvář měla uloženou v hlavě a věřila, že by ho poznala do dvou sekund. Po chvíli fotku strčila do batohu a vyndala flašku s vodou. Napila se a znovu ji uklidila. Rozhlédla se. Už od doby co unesli jejího bratra, se postavila na vlastní nohy a hledala jen malý drobeček který by ji k němu zavedl. Dokázala odolávat neuvěřitelným věcem, o kterých si ostatní mohli jenom zdát. Měla dobře vycvičenou kondici a byla dost silná. Jak tělesně, tak duševně. Cestou pouští ji nedělali problém ani žrouti kteří si jí nevšímali. Měla zvláštní dar. Kdyby věřila na boha tak by mu děkovala každý den, ale ona na něj nevěřila.
           Za cestu si vytvořila plno přátel i nepřátel. Eve se rozhodla za každou cenu najít brášku. Teď mu bylo sedmnáct a jí čtrnáct. Bála se, že už si ji nepamatuje.
                    Eve začala hrabat díru na noc lopatkou, kterou dostala od lidí. Prý, že kdyby se něco stalo, vždy se k nim může vrátit. Už to měla nacvičené. Vyhrabala díru, do ní dala deku, vlezla do ní a zas se zahrabala. Venku byla jenom hlava a ruce. Měla na sobě červenou bundu s odrazkamy a černé legíny, na kterých měla dlouhé normální tepláky na noc, takže jí zima nebyla. Ze zkušenosti batoh navlíkla na ruce a dala pod hlavu a do ruky si vzala dýku na ochranu. Už se jí stalo že ji ráno chyběl batoh, který se sice válel o několik metrů dál, ale nebylo v něm nic kromě fotky a tekuté namodralé látky, která byla dost dobře schovaná. Prý byla vzácná a ona ji našla u převozníků, kteří byli polomrtví a dali jí to že se toho nesmí zmocnit ZLOSYN. I když ona neměla tušení co to ZLOSYN je.
                              Za ty roky už si vybudovala autoritu na pohled. Někdo o ní říkal, že je postrach a jiní že je to jen jev který neexistuje. Někdy ji totiž zahlédli jak chodí mezi žroutama a oni si jí nevšímají. Byla to pravda. Celý týden co strávila ve městě od kud teď odcházela, našla člověka který ji chtěl jako ochránkyni něčeho, nebo někoho. Možná ji chtěl prodat. Dokonce na ni vytáhl mačetu, ale ona tohle už znala. Jen ho kopla a odešla pryč.
                                         Bylo brzo ráno. Evelína se vyhrabala a vyndala si fotku. Dala si jablko které dostala včera a šla směr na sever kam myslela, že jejího bratra odvezli. Měla kompas a občas viděla létat tím směrem obrovské létající lodě. Schovávala se před nimi, protože světla zasahovala mezi budovy. Vždy když viděla někoho v jejím věku, naložili ho a odlétli směr sever. 

Ahoj! Takže tohle je první kapitola. Pokud máte rádi Labyrint, tak se vám snad bude líbit. Tato kniha je první kterou vydávám, ale jinak už jsem si některé psala. Chtěla by jsem kapitoly vydávat každý týden. Nevím kolik kapitol napíši ale bude snad dost. Děkuji za přečtení. 

Korekce hotova 25.01.2022