Vyvolená Sestra

10.Brenda

"Stoupněte si a pojďte sem. Všichni!" Řekl zase ten hlas. "I vy vzadu!" Řekl zas jiný hlas a zamířila puškou na Newta a Minhu.  Eve konečně otevřela oči protože ji Newton s Minhem zvedli. Když stáli u ostatních Eve se podívala na lidi kteří je donutili si stoupnout a jít za nimi. "Harriet?" Řekla Eve tak potichu že ji slyšeli jen Minha a Newt. "Arisi?!" Řekla najednou ta která měla víc dívčí has. Pušku sklonila k zemi a sundala si šátek. "Sonyo? Harriet?" Sonya Arise objala. Eve si taky sundala šátek. "Harriet?" Harriet se otočila na Eve. "Eve!" Harriet se ji vrhla kolem krku. "Jak jste se sem dostali proboha." "Jak to jen říct. No utekli jsme od ZLOSINU" "Bože já sem tak ráda že vás dva vidím." Řekla Harriet a otočila se na Arise. "Mam otázku. co se tady sakra děje." Ozval se Newt který vypadal dost zaraženě. "No tohle je Harriet a Sonya" "To je jedno pochopíte potom" "Tak jo tak jedeme" Nastoupili do auta. "A kde máte Vince?" "Pořád v táboře mimochodem dělal si o tebe velké starosti, je vidět že tě má rád."
 Auto zastavilo. "Tak vystupovat a jdeme za Vincem. On rozhodne jestli všichni můžete zůstat." Všichni vystoupily a pomalu šli do tábora. "Myslel jsem že jste jako armáda?" Řekl Thomas "Byly jsme a tohle z nás zbylo." Z boku přišel Vinc a koukl se na Thomase. "Prohlídli jste je?" Koukl se na Harriet a Sonyu. "No ne ale tohle je Aris a tomu důvěřuji a" Harriet to nedořekla protože ji Vinc přerušil. "To je mi jedno já mu ale nevěřím!  Prohlédněte je!" Eve se konečně vybelhala zpoza ostatních. "Vinci!" "Eve!?" "Šéfe?!" Řekl jeden z těch kteří procházeli kolem všech. Najednou spadla Brenda na zem. "Je uštknutá!" Vinc na ni namířil zbraní. "Ne! Musíme té holce pomoct!" Zakřičel Thomas a stoupl si před Brendu "Neměl si ji sem vodit a ty to dobře víš! Se žroutama by jsme nepřežili ani tři dny!" "Nemůžeme ji nějak pomoct!" "No jo můžeme ji zkrátit život!" "A dost Vinci!" Zakřičela nějaká žena a vyběhla aby ji bylo vidět. "Ahoj Thomasy dává smysl že tě poslali do labyrintu i když sem se bála že tě zabijí." "Vy.. vy mě znáte?" "Ano než jsme se rozloučili dal jsi my všechny souřadnice základen ZLOSINU." Řekla žena "Takže on byl náš zdroj?" Řekl Vinc a pomalu sklopil pistoli. "Ale jí stejně nemůžeme pomoct." "My ne ale on ano odneste ji do stanu a ty pojď se mnou Thomasy." Thomas a doktorka (žena) někam odešli. Chorche šel s nimi. "Eve? Mohu si s tebou popovídat?" "Jo jasně." Eve se dobelhala k Vincovi a sedla si s ním na kámen. "Jak jste dokázali utéct? Je to skoro nemožné." "No vlastně to bylo tak že mě přivezli a s Larou tou holkou nás poslali do nějakého pokoje. Když zavřeli dveře byly tam tihle kluci. Potom mě odvedli a připojili na přístroje. Nevím jak dlouho sem tam ležela ale probudili mě a utekli jsme ven." řekla a zadívala se do kaňonu. "A jak se ti stalo to s tou nohou." Zeptal se Vinc "No jak to jen říct. Utíkali jsme před bouřkou a uhodil do nás blesk nebo spíš mezi nás a když sem se probrala tak sem ležela na zemi a někdo mi pomáhal vstát. Někam jsme šli ale tuhle část si moc nepamatuji. Nakonec si vybavuji jak sem spadla a někdo mě chytl. Potom sem se probrala na posteli a nakonec jsme utekli kvůli ZLOSINU. Jo a to jsme se odpojili i od Thomase a Brendy kteří ještě něco udělali a nakonec jsme je viděli až u Markuse. Jo asi to zní zmateně." "Dobře a už si svého bratra našla?" "No jo Thomas je můj bratr teda alespoň myslím." "Jo to by mohl být on vlastně na tebe i sedí vlastně jste si hodně podobní jak rysy v obličeji tak povahově. Ale máte každý jiné oči. Ty je máš hodně výrazně tmavě modré až zelené a Thomas tmavé a hnědé." "A ty máš sourozence?" Zeptala se Evelína opatrně "Já? Ne." 

Po několika minutách vyšel Thomas ze stanu. "Thomasy! Mohu si s tebou promluvit?!" Zavolala na něj Evelína a vyskočila na nohu. Thomas se na ni otočil a přišel k ní. "Jo stejně teď nemam co na práci a chci si s tebou taky promluvit." Evelína stála na kraji skály a koukala do dáli. Po několika vteřinách si sedla na okraj. "Doopravdy si můj bratr?" "Já nevím asi ano.... a jak sem tě opustil nebo co se stalo." "No bydleli jsme v rozpadlé tělocvičně. Denně jsem se schovávali a ty jsi chodil na povrch a hledal něco k jídlu. Někdy jsme byly o hladu a někdy jsme měli i večeři i oběd. V mích pěti jsem se rozhodla jít ven ale co jsem vyšla za roh začal si na mě křičet aby jsem utekla. Nemohla jsem utéct byl si můj bráška ale taky jsem k tobě nemohla jít jinak by mě chytli a byla by jsem tam s tebou. Když po mě vyběhl nějaký voják prostě jsem se otočila a utekla o kus dál. Vyběhli tam nějací lidi později jsem se dozvěděla že to jsou žrouti ale oni po mě nešli. Prostě si mě nevšímali." Evelína si s Thomasem povídala asi dvě hodiny. "Hele já se půjdu kouknout za ostatními jdeš se mnou." Prohlásil Thomas a stoupl si. "No oni sedí nehoře a já mam tu nohu takže asi spíš ne ale běž za nimi já se půjdu kouknout za Harriet." Thomas přikývl a zvedl Evelínu. "Tak jo popovídáme si zase někdy jindy."
Evelína si sedla k ohništi. "Ahoj" Řekla a koukla se na Harriet. "No ahoj" "Víš že si mi chyběla a ne jen ty ale i Vinc a Sonya." "Ty mě taky jsi jako má rodina a to je co říci protože tam si jen ty Vinc Sonya a Aris." "To jsem ráda" "Hej Arisi!" Zakřičel někdo se shora Aris se tam koukl a zamával."

 Několik minut si povídali. "Nee!" Někdo zakřičel Eve uslyšela vrtulník a potom i šustící střeli ve vzduchu. Hned všechno hořelo. Evelína se ani nevzpamatovala a Harriet ji i Sonyu s Arisem vzala za ruku a táhla k Vincovi u auta. "Co se děje?"